Název
SULCOREBUTIA PAMPAGRANDENSIS Rausch
 

Taxon
Sulcorebutia pampagrandensis Rausch,kakt. und and. Sukk., 25: 97, 1974
Jméno bylo zvoleno podle místního názvu, údolí Pampa-Grande.

 

Popis
Tělo
stonek jednotlivý, ploše kulovitý až kulovitý, v kultuře později až válcovitý, asi 40-70 mm velký, pokožka tmavo zelená až bronzová, žeber 18-26, jen málo zřetelných, spirálovitě uspořádaných, areoly dlouze protáhlé, asi 5-8 mm dlouhé a 1-2 mm široké, s bělavě krátkou vatou, za čas holé. Okrajové trny tence jehlovité až štětinovité, většinou měkké, v počtu 17-25, paprskovitě rozložené, přitisklé, 6-10 mm dlouhé, bílé, krémové, žlutavé až hnědavé, hustě zakrývající temeno, středový trn většinou pouze jeden (vzácně i více), v některých areolách chybí, jehlovitý, odstávající, asi 10-15 mm dlouhý, medově žlutohnědý až bílý, vždy s tmavším, hnědým až černým hrotem.
Květy
vyrůstají ze starších areol na boku těla, nálevkovitého tvaru až 35 mm dlouhé a 45 mm široké, okvětní lístky kopinaté, celokrajné až 27 mm dlouhé a 3-4 mm široké, růžové, na bázi světlejší až zcela bezbarvé; pestík až 20 mm dlouhý s běložlutou bliznou; tyčinky bělavé, prašníky světle žluté.
Plod
šupinatý, až asi 7 mm velký, kulovitý, ve zralosti žlutavý, záhy hnědnoucí a zasychající, někdy ve zralosti po obvodu praskající a uvolňující semena.
Semena
kulovitá, asi 1,1 mm velká, testa matná, hnědočerná.

 

Variety
Variety ani formy nebyly popsány, z dovezeného materiálu však byly vypěstovány formy s různým odstínem zabarvení trnů. Světlá barva otrnění na zobrazené rostlině je však nejtypičtější.

 

Výskyt
Typová lokalita leží v náhorním údolí Pampa grande u osady Vila Vila, jižně od Totora, departament Cochabamba v Bolívii. Roste zde na kamenitých výchozech ve štěrbinách i na nánosech drobného štěrku a kamení na plochých a svažitých terénech v nadmořské výšce asi 2600 m. Málo vyvinuté půdy mají charakter hnědavých vátých spraší, objevují se však jen mezi kameny. Společně se vyskytují v hojné míře různé trávy a mechy, a mnoho dalších nízkých bylin tohoto andského pásma. Z kaktusovitých se objevují druhy rodů Parodia, Tephrocactus a Oreocereus. V přírodě je tento druh poměrně řídký, vyskytuje se roztroušeně v malých skupinách v údolí Pampa Grande v délce několika desítek km.

 

Pěstování
Pěstování není obtížnější než u jiných druhů rodu. Optimální je pěstování na vlastních kořenech, kdy si rostliny zachovávají původní tvar a rozměry. Pak je nejlepší zvolit substráty složené z hlinito-písčitých půd, s přídavkem hrubého písku či drobného štěrku. Vhodné je i letní umístění venku. Rostliny ovšem ani ve sbírkách a při optimálních podmínkách neodnožují a zůstávají jednotlivé. Proto jde o stále nedostatkový a hledaný druh, který lze množit téměř výhradně jen výsevem semen. Ta je nejlépe vysévat ihned po sklizni, během měsíce srpna. Pak klíčí velice dobře a do konce růstové sezóny můžeme získat dostatečně velké semenáče, které překonají zimu na sucho. Ještě vhodnější je ovšem zimní přirychlení v kultivátoru. Při vhodné kultivaci lze kvetoucí novou generaci získat asi během 3 let.
Foto: R.Šubík. Rostlina na snímku je originál od p.H.Swobody s polním číslem HS 23.

 

Poznámky
Rostliny byly dovezeny již začátkem sedmdesátých let F.Ritterem
FR 944
a W.Rauschem
WR 466.
Zůstaly však téměř neznámé i po svém popisu v r. 1974. Teprve větší sběry
H.Swobody
HS 23
v osmdesátých letech zpřístupnily rostlinu sběratelům. Dnes se již daří množení semen.
J.Donald (1985) uvažuje o blízké příbuznosti tohoto druhu k S.totorensis, která v přírodě roste poměrně blízko, jen na několik desítek kilometrů vzdáleném nalezišti. Není to zřejmě správné hodnocení a spíše se domnívám, že nejbližším příbuzným taxonem je S.albissima (Brandt) Pilbeam. Svědčí o tom nejen vzhled rostlin, tj. ploše kulovitý jednotlivý stonek a husté otrnění, neodporuje tomu však ani výskyt v přírodě. Původní Brandtův údaj o tom, že S.albissima roste v prov. Oropeza, se totiž ukazuje jako nesprávný. Brandt také nikdy v Bolívii nebyl a jeho informace vždy byly jen zprostředkované. Potvrdil to mezi jinými i K.Kníže, který S.albissima (pod svým obchodním jménem S.albata) v mnoha jedincích našel v provincii Cochabamba, což je podle dnešních znalostí nepochybně území rozšíření obou (S.albissima, a S.pampagrandensis).
J.Pilbeam také uvádí možnost, že S.pampagrandensis by mohla být identická s nepopsanou S.veingartioides, kterou (jako provizorní jméno) uvedl J.Donald v roce 1970 v Cact. Succ. J. US. 43: 40. Domnívám se však, že toto poslední jméno je natolik konfůzní a dnes sotva identifikovatelné (je bez konkrétního popisu a znalosti naleziště), že je lepší jej zapomenout, resp. počkat, zda se neobjeví dokumentované původní originály. Navíc bylo jméno S.veingartioides několikrát různě interpretováno W.Krahnem, J.D.Donaldem, K.H.Brinkmannem aj. Ve sbírkách se jako takové objevují neuvěřitelně rozdílné rostliny a tak bude opravdu rozumné úvahy o shodnosti rostlin uvedených jmen opustit.

 

Literatura
Brinkmann K.H., Die Gattung Sulcorebutia, 1976
Pilbeam J., Sulcorebutia and Weingartia, A colector's guide, p. 67-68, 1985

 

Autoři
Foto: R.Šubík. Rostlina na snímku je originál od p.H.Swobody s polním číslem HS 23.
Text: J.Říha.


návrat na seznam rodů

Diskuze:

Vaše jméno:
Text:

Ochrana proti spamu: sečtěte prosím dve a sest