Název
STROMBOCACTUS JARMILAE J.J.Halda
 

Taxon
Strombocactus jarmilae J.J.Halda, Cactaceae etc., Bratislava, 6: 83-87, 1996
Druh dostal jméno na počest Jarmily Haldové, která často doprovází svého manžela na jeho botanických výpravách. Ta také jako první rozeznala diakritické znaky, jimiž se druh liší od Strombocactus disciformis.

 

Popis
Tělo
stonek jednotlivý, stlačeně kulovitý, dole řepovitě zúžený, asi 20-40 mm široký, 30-40 mm dlouhý, vrchní část sivá, 15-20 mm dlouhá; bradavky rhoimboidně šupinaté, asi 4 mm vysoké a 6 mm široké, na vnější straně kýlnaté; pokožka sivá až popelavá; areoly na vrcholu s krátkou bílou vatou. Juvenilní trny jen okrajové, v počtu 4-10 mm, v dospělosti nahrazené 2-5 vzpřímenými nebo zakřivenými nažloutlými trny o délce 7-18 mm.
Květ
nálevkovitý, asi 10-15 mm široký, okvětní lístky protáhle kopinaté, 8-15 mm dlouhé, celokrajné, špičaté; vnější okvětní lístky s výrazným purpurovým pruhem, vnitřní okvětní lístky bledě krémové se světlým okrajem.
Plod
urnovitý, 4-7 mm dlouhý.
Semeno
asi 0,2-0,3 mm velké, se žlutohnědou testou a diskovitým světlým hilem.

 

Variety
Rod Strombocactus v našem pojetí "malého rodu" má v této chvíli tři popsané druhy. Do nedávné doby jediný zástupce rodu byl S.disciformis (DC.) Br. et R., k němu nyní přibyly nově popsané S.jarmilae J.J.Halda s výrazně drobným stonkem a malými květy (mimo jiné odlišující znaky) a S.pulcherrimus J.J.Halda s purpurovými květy.
Je ovšem nutné dodat, že existuje řada forem, které jsou na první pohled velmi charakteristické. Navíc - jedná se o formy, které jsou na izolovaných lokalitách velmi uniformní. Například pár km nad severním okrajem naleziště S.jarmilae objevili př.Pavel Malík, Myšák, Kaplan a Bohata (1996) lokalitu strombokaktusů, které se na první pohled výrazně odlišují od tohoto taxonu. Bradavky této malé formy jsou zcela ploché, u S.jarmilae jsou výrazně nahoru postavené, kolem 4 mm vysoké. Barva pokožky je stříbřitě šedobílá, pokud se položí obě rostliny vedle sebe, opět jsou podle tohoto znaku na první pohled odlišitelné. Nyní je otázka, zda se v tomto případě jedná o nalezištní formu S.disciformis (podobnost ve tvaru bradavek) nebo o formu S.jarmilae (podobnost ve velikosti rostlin a s umístěním stanoviště). Pro tuto chvíli je tahle odchylka vedena jako S.disciformis f.Camargo. Velikost těchto rostlin je nejčastěji kolem 4 cm, existují domněnky, že je to způsobeno situací na lokalitě - stanoviště je tvořeno mnohem méně výživnými substráty, je ve vyšší nadmořské výšce - tedy s vyšší sluneční radiací a navíc tu rostliny mají k dispozici mnohem méně vlhka, než na lokalitách S.disciformis. Počet průduchů v epidermis na 1 mm 2 zjišťován nebyl.
Další výrazná odchylka roste nedaleko od Vizzaronu, jsou tu rostliny s výrazně černými, často i dost dlouhými trny, které zůstávají i na starších areolách, tedy neopadávají tak, jak jsme zvyklí u "normálních" strombokaktusů. Na této lokalitě je k vidění i prastará rostlina, kolem čtvrt metru široká a vysoká.

 

Výskyt
Druh se vyskytuje ve středním Mexiku na severu státu Querétaro, kde obývá strmé osluněné vápencové a jílovité svahy v okolí osady Peňamiller, v nadmořské výšce kolem 1100-1200 m. Podloží je tu hygroskopické, nasává vodu z mlhy a rosy, čímž umožňuje život těmto specializovaným kaktusům. Populace je často velmi hustá, na některých místech lze napočítat i několik desítek rostlin na m2.
Odpočívadlo při silnici na odbočku k Peňamiller je dnes už jakýmsi poutním místem při cestách za kaktusy. Poblíž směrem dolů ze silnice rostou krásné bursery, mezi nimiž vyniká jedna prastará a velká, v únoru se spoustou semen, pod ní roste kapitální, asi metrové Astrophytum ornatum. Na druhé straně silnice, nahoru do svahu rostou spousty rostlin S.jarmilae. Roste jich tam mnoho i přesto, že úpatí svahu je místě, kam lze do svahu vlézt, odroleno množstvím bot, díky invazi "badatelů" z mnoha států světa. Ze sukulentní doprovodné flóry můžeme jmenovat Astrophytum ornatum, Mammillaria elongata, Ferocactus hystrix, F.glaucescens, Echinocactus platyacanthus, Neolloydia conoidea, Coryphantha sp., Opuntia sp., Larrea tridentata, Agave xylonacantha, Dioon edule a Bursera sp.

 

Pěstování
Vypěstování pravokořenných rostlin ze semen bude zcela jistě kaktusářskou maturitou, stejně jako vysévání mnoha dalších druhů s téměř prachovými semeny. Výsevy vyžadují stálé, ale velmi mírné vlhko, velmi precizní zachování čistoty výsevního prostředí. To lze pochopitelně zachovat jen v uzavřeném prostředí, např. v zavařovací láhvi (nebo v menší lahvičce se širokým hrdlem). Semena dobře klíčí, semenáčky jsou však dlouho velmi droboučké, do centimetrové velikosti dorůstají při běžných metodách až za několik let. Výhodné je proto roubování několikaměsíčních semenáčků na pereskiopsis, s pozdějším přeroubováním na jinou trvalou podnož.
Foto na lokalitě pořídil Josef Halda.

 

Poznámky
První popsaný druh S.disciformis byl zprvu zařazen do rodu Mammillaria, kam jej zařadil v roce 1828 De Candolle. V roce 1922 Britton a Rose ustanovili nový rod Strombocactus (podle spirálovitě uspořádaných žeber, slovo strombo lze přeložit jako šroubovice nebo i vír). Typový druh je S.disciformis, tehdy jediný zástupce rodu. Do dnešního dne prošel tento donedávna monotypický rod mnoha změnami. Jako druh byl různými autory přeřazován do mnoha rodů, např. Echinocactus, Ariocarpus, Echinofossulocactus, Mammillaria, Cactus a Anhalonium, a naopak, do rodu Strombocactus byly přeřazovány druhy z jiných rodů, např. Gymnocactus, Obregonia a Turbinicarpus.
Strombocactus jarmilae je znám již delší dobu pod katalogovým jménem Strombocactus disciformis f.minimus. Toto jméno zároveň sdělovalo, že se jedná o miniaturní formu tohoto už i tak malého druhu. Donedávna tedy byl S.jarmilae považován za pouhou lokální formu druhu S.disciformis, a tak se také stalo, že v našem Atlasu (IV /58/1989) je publikován obrázek Rudolfa Šubíka S.disciformis od Peňamiller, kde rostou právě naše miniaturní rostlinky. J.Říha, který tuto lokalitu s R.Šubíkem navštívil, ovšem tvrdí, že v místě, které pozoroval, rostly i mnohem robustnější rostliny, které dosahovaly kolem 10 cm šířky.
J.Halda se svou manželkou tento taxon studovali na lokalitě na jaře 1996 a společně zjistili řadu diakritických znaků, na jejich základě došel J.J.Halda k závěru, že tento taxon je "dobrým" druhem. Mimo už zmíněné rozdíly ve velikosti stonku a květu je asi o polovinu menší i semeno s odlišně tvarovaným hilem, pro odlišení dále mluví odlišná struktura květu ale i trvanlivost květu - utrhané květy S.disciformis vydrží ve stínu i několik dní, zatímco květy drobného taxonu seschnou a zmuchlají se již po několika hodinách. S.jarmilae se vyskytuje výhradně na zásaditých substrátech - vápencových a slepencových svazích, často pokrytých slínovitou a sádrovcovou vrstvou a je adaptovaný na plný sluneční svit, čemuž odpovídá nízký počet průduchů asi 15 na 1 mm2, zatímco S.disciformis obývá strmé břidlicové svahy kaňonů, nebo místa exponovaná povětšinou k severu, hustota průduchů je více než 25/mm2.

 

Literatura
Halda J.J., Dva nové strombokakty z Querétara, Cactaceae etc., 6: 83-91, 1996

 

Autoři
Foto na lokalitě pořídil Josef Halda.
Text s použitím informací doprovázejících popis J.J.Haldy napsal Pavel Pavlíček.


návrat na seznam rodů

Diskuze:

Vaše jméno:
Text:

Ochrana proti spamu: sečtěte prosím ctyri a dve