Název
SCLEROCACTUS PUBISPINUS (Engelm.) L.Benson
 

Taxon
Sclerocactus pubispinus (Engelmann) L.Benson, Cact. Succ. J. US, 38: 103, 1966
Echinocactus pubispinus Engelm., Trans. Acad. Sci. St. Louis, 2: 199, 1863
Pediocactus pubispinus (Engelm.) Arp n.n., Cact. Succ. J. US, 44: 222, 1972
Druhové jméno bylo zvoleno podle ochmýřených trnů na mladých rostlinách, pubispinus - s ochmýřenými trny.

 

Popis
Tělo
stonek ploše kulovitý, bledě zelený, 90 mm (až 120 mm) široký a 60 mm vysoký. Žeber 13. Středové trny obvykle 4, řidčeji i 1-5, dolní středový trn hákovitý, červenohnědý až skoro černý, hákovitý, střední pár trnů tvarem podobný dolnímu ale méně intenzivně zabarvený, horní středový trn bílý až lehce nahnědlý; okrajových trnů 9-15, bílé, někdy s hnědými špičkami.
Květy
žluté, zřídka i purpurové, 20-40 mm široké a 25-35 mm dlouhé, vnitřní okvětní lístky někdy s růžovým až hnědavým středním proužkem.
Semena
až 3,5 mm velká.

 

Variety
S.pubispinus je proměnlivý v počtu trnů a také v barvě květů, která přechází od žluté u rostlin v severní části areálu až do purpurové, převládající u rostlin v jižní části areálu. Kirkpatrick pozoroval i exempláře s květy čistě růžovými až oranžovými.

 

Výskyt
Naleziště S.pubispinus jsou v nejzápadnější části Utahu a přilehlé, východní části Nevady, v nadmořských výškách 1800-2400 m. Na lokalitě se rostliny vyskytují jen velmi vzácně. Jednotlivé populace jsou od sebe často velmi vzdálené a mnohdy sestávají jen z malého počtu rostlin. Oblasti výskytu je převážně divoký, lidmi neobývaný kraj s porosty jalovců a borovic.

 

Pěstování
Na téma pěstování sklerokaktusů toho bylo napsáno mnoho. S pěstováním importních rostlin nejsou zkušenosti prakticky žádné. V drtivé většině jsou u nás tyto rostliny pěstovány naroubované. Semena S.pubispinus jsou u nás nabízena poměrně zřídka, klíčení semen je vždy problematické. Některé zdroje tvrdí, že nejlépe klíčí semena několik let stará (S.Brack), jiné tvrdí, že nejlépe klíčí semena čerstvá. Rozhodně je vhodné před výsevem semena upravit, ať už chemicky, mechanicky nebo působením teplot. Dobré zkušenosti jsou s kombinací termické a mechanické úpravy. Nejdříve necháme semena několik týdnů v chladnu (v chladničce) a potom je před výsevem ponecháme asi dva týdny při pokojové teplotě. Poté se mechanicky naruší osemení, semena ošetříme fungicidním přípravkem a vysejeme na sterilní minerální substrát, nebo na vlhký filtrační papír. Kombinací těchto metod lze údajně dosáhnout velmi slušného procenta vyklíčení semen. Vyklíčené rostlinky je třeba co nejdříve roubovat, ať už na trvalou podložku, nebo na pereskiopsis. Dospělé rostliny umístíme na zimu v chladném a dobře větraném prostředí, pokud možno co nejsvětlejším - s možností slunečního osvitu. Zimní osvit působí blahodárně na násadu poupat. Pokud se na rostlině koncem zimy objeví násada poupat, počkáme s první zálivkou až jsou poupata dostatečně velká. V opačném případě, při předčasné zálivce mohou poupata zaschnout. Zálivku v létě řídíme spíše podle požadavků podložky, která je většinou k vyšší zálivce tolerantní. Pravokořenné rostliny v létě stagnují v růstu a zbytečná zálivka může být nebezpečná. Skleníkové dusno nevyhovuje, rostlinám prospívají spíše větrané prostory a značné teplotní rozdíly mezi dnem a nocí.

 

Poznámky
Na stanovištích v Nevadě a Utahu je Sclerocactus pubispinus velmi vzácný. Jen málokomu se podařilo jej pozorovat přímo v přírodě. Fritz Hochstätter ve své monografii o rodech Pediocactus a Sclerocactus publikoval některé zajímavé údaje z nalezišť různých druhů. Prozkoumal i jedno z nalezišť S.pubispinus, a to ve White Pine County v Nevadě v nadmořské výšce 1900 m. Ze všech zkoumaných nalezišť různých druhů rodů Pediocactus a Sclerocactus obsahoval substrát odebraný z lokality u White Pine nejvíce hrubozrných komponentů nad 2 mm, a to až 70%. I když sklerokaktusy rostou většinou na mírně alkalických půdách a vyžadují více vápníku než pediokaktusy, na zkoumaném nalezišti S.pubispinus byla reakce neutrální a nezjistil se žádný vápník. Obsah humusu byl 1,5%. Roční úhrn srážek v uvedené oblasti je pod 127 mm. Vzhledem k mimořádně drsným klimatickým podmínkám na stanovištích ve vysokých polohách, rostou tu malé rostlinky velmi pomalu. Semenáče o průměru kolem 3 cm nemají ještě žebra a na areolách jsou jen 6-15 mm dlouhé ochmýřené okrajové trny. Až u rostlin od průměru 4-5 cm se objevují zřetelná žebra a typické háčkovité trny. Typovou lokalitou je Pleasant Valley, Salt Lake Desert, White Co, v Nevadě. Původní popis byl zpracován podle mladé rostliny o velikosti kolem 5 cm, nebyl tehdy popsán ani květ, ani plod. To v dalších letech způsobilo pochybnosti, neboť nebylo zcela jasné, které rostliny se popis týká. Až v 70 letech došlo k vyjasnění a v této době byl druh jasně vymezen díky studiím, o které se zasloužil L.Benson a Dorothea Woodruff.

 

Literatura
Benson L., A Revision of Sclerocactus, Cact. Succ. J. US, 38: 50-57, 103-105, 1966
Benson L., The Cacti of the United States and Canada, p. 734-737, 1982
Bušek J., Die Gattung Sclerocactus, Kakt. und and. Sukk., 30: 112-115, 1979
Bušek J., Sclerocactus pubispinus und Sclerocactus spinosior, Kakt. und and. Sukk., 34: 34-38, 1983
Hochstätter F., An den Standorten von Pedio- und Sclerocactus, 1989
Hochstätter F., To the habitat of Pediocactus and Sclerocactus, 1990
Hochstätter F., The genus Sclerocactus Cactaceae; Revised, p. 19-20, 1993
Hrabě V., Sclerocactus (Engelm.) L.Benson - jeden z nejvzácnějších., Kaktusy 72, 8: 40-42, 1972
Meixner A., Sclerocactus pubispinus a Sclerocactus spinosior, Aztekia, 6: 22-24, 1983

 

Autoři
Text a foto: Roman Staník.
Rostlina pochází ze semen od firmy Mesa Garden, SB 693 od Beaven Co z Utahu.


návrat na seznam rodů

Diskuze:

Vaše jméno:
Text:

Ochrana proti spamu: sečtěte prosím dve a tri