Název
RHIPSALIS HOULLETIANA Lemaire
 

Taxon
Rhipsalis houlletiana Lemaire, III.Hort. I, Misc.., p. 64, 1858
Lepismium houlletiana (Lem.) Barthlott, Bradleya, 5: 97-100, 1987
Druh byl pojmenován na počest svého objevitele M.Houlleta, francouzského lékaře a botanika z let 1811-1890, který jej dovezl z východní Brazílie.

 

Popis
Tělo
stonek keřovitý, s převislými, až 2 m dlouhými výhony.Jednotlivé články zprvu válcovité, asi jen 2-5 mm silné, dřevnatějící, postupně se listově rozšiřující až na 40 mm šířky a 2-3 mm tloušťky, na okrajích s dopředu směřujícími zuby, zuby při bázi 20-30 mm dlouhé a 10 mm vysoké, ostře špičaté. Areoly v paždí zubu, asi 1-2 mm velké, bíle plstnaté, bez trnů a štětin.
Květy
převislé, nálevkovité, asi 20 mm dlouhé a 18-20 mm široké; vnější okvětní lístky úzce kopinaté, špičaté, zevně krémově nažloutlé; vnitřní lístky široce kopinaté, zaoblené, až 12 mm dlouhé, krémově bělavé; při odkvétání žluté až žlutooranžové; květní lůžko krátce válcovité, asi 3 mm velké, hranaté, nazelenalé; nitky tyčinek krémové; prašníky a blizna žluté.
Plod
kulovitý 5-10 mm velký, šťavnatý, s červeným průsvitným oplodím.
Semena
asi 1 mm velká, kapkovitého tvaru, s černou lesklou testou.

 

Variety
W.Barthlott řadí tento druh do rodu Lepismium a přiřazuje k němu
- var. regnellii, kterou většina ostatních autorů považuje za samostatný druh Rhipsalis regnellii, někteří však jej neuznávají vůbec, a považují toto jméno za synonymum R.houlletiana. R.regnellii se odlišuje robustnějším vzrůstem, hrubšími zuby fylokladií a většími žlutozelenými květy. Lze potvrdit, že je dnes známo více slabě odlišných morfotypů, tj. jde o plastickou a proměnlivou skupinu rostlin

 

Výskyt
Areál rozšíření zahrnuje několik států Brazílie, druh se hojně vyskytuje v okolí Rio de Janeiro, Sao Paulo aj. Nalézá se jak u pobřežních návětrných hor, tak i hluboko ve vnitrozemí ve státu Minas Gerais. Roste epifyticky v korunách stromů i na exponovaných skalních stěnách a útesech společně s druhy čeledi Bromeliaceae, Orchidaceae atp., zhruba od nadmořských výšek 200 m až do 1200 m.

 

Pěstování
Rhipsalis houlletiana se pěstuje jako jiné epifytní kaktusy, vyžaduje humusový substrát o nižším pH, nejlépe okolo 5,5-6,0 a pravidelnou zálivku neobsahující vápník, tj. měkkou vodou. Prospívá dobře v polostínu, v letních měsících pod korunami stromů v zahradě. Pěstujeme zásadně zavěšené, protože listová fylokladia se brzy ohýbají a splývají dolů. Dnes je na trhu dostatek levných závěsných květináčů, které můžeme trvale umístit i do interiéru, stejně jako lze zakoupit již hotové rašelinové aj. substráty pro epifyty. V době růstu pravidelně přihnojujeme, výhodné je i předzásobení substrátu granulovanými hnojivy. V době růstu je možné doporučit teploty v rozmezí 20-30°C, příliš vysoké teploty (nad 35°C) vedou k zastavení růstu, proto je v letních vedrech vždy raději přeneseme do polostínu, ven ze skleníku. Snáší však i dlouhodobé přeschnutí kořenů, zimovat lze při 7-10°C i zcela nasucho, nebo jen s občasnou zálivkou 1x za měsíc. Množí se snadno řízkováním v době vegetace, je však možné získat i semena (druh je cizosprašný). V zahraničí vznikla řada kříženců s jinými druhy rodu, s odlišnými rody se vzhledem k odlišné stavbě pylových zrn a s tím souvisejícím genetickým bariérám kříží velmi obtížně.
Foto: R.Šubík ve sbírkách botanické zahrady v Heidelbergu, Německo.

 

Poznámky
Jde o poměrně dosti známý a často pěstovaný ripsalis, který je využíván v teplých územích jako venkovní dekorace, tak i v našem podnebním pásmu v interiéru, ve formě zavěšené ampulové kultury. Rychle vytváří husté záclony převislých stonků, které jsou každoročně po mnoho týdnů obaleny stovkami květů.
W.Barthlott navrhl kombinaci do rodu Lepismium, kam převedl řadu dalších epifytů. Zdůvodňuje to způsobem růstu a větvení (mesotoní odnožování, tj. boční stonky vyrůstají ve střední části starších článků, resp. po jejich celé délce) a hranatým tvarem květního lůžka. Nutno přiznat, že pro tuto skupinu vytvořil již K.Schumann podrod Phyllorhipsalis a F.Buxbaum obdobný podrod Phyllarthrorhipsalis.
Pro tyto kaktusy je příznačné, že výhonky zprvu mají tužkovitý tvar, rychle se prodlužují a zhruba po jedné třetině délky se listovitě rozšiřují do čepelovitého fylokladia. Podobají se tak např. rodu Disocactus, květy však vždy mají aktinomorfní, tj. více souměrné a postrádají výraznější květní trubku.

 

Literatura
Backeberg C., Die Cactaceae, 2: 670-680, 1959
Barthlott W., New names in Rhipsalidinae (Cactaceae), Bradleya,: 97-100, 1987

 

Autoři
Foto: R.Šubík ve sbírkách botanické zahrady v Heidelbergu, Německo.
Text: J.Říha.


návrat na seznam rodů

Diskuze:

Vaše jméno:
Text:

Ochrana proti spamu: sečtěte prosím pet a sedm