Název
DISCOCACTUS MAGNIMAMMUS Buin. et Bred. subsp. MAGNIMAMMUS
 

Taxon
Discocactus magnimammus Buining et Brederoo, Kakt. und and. Sukk., 25: 242-245, 1974
Jméno druhu lze přeložit jako "s velkými bradavkami - hrbolci".

 

Popis
Tělo
stonek jednotlivý, ploše kulovitý, asi 170 mm široký, bez cefália až 70 mm vysoký, pokožka zelená, při konci hrbolců při přeslunění načervenalá, kořeny vřetenovité. Cefálium asi 30 mm široké, asi 25 mm vysoké, šedobílou vlnou pokryté, s mnoha hnědými štětinami rozloženými hlavně po okraji cefália a převyšujícími vlnu cefália až o 25 mm. Žebra v počtu 16, rozdělené na hrboly jejichž délka a šířka při bázi rostliny je asi 20-25 mm, pod areolou někdy sekerovitý výběžek; areoly oválné, až 6 mm dlouhé, až 4 mm široké, zpočátku s vlnou, brzy holé, mírně do vrcholu hrbolců vmáčklé. Trny zpočátku světle šedohnědé, později šedé, později šedé, při bázi mírně rozšířené, až 1,5 mm silné; 1 trn do 16 mm dlouhý je zahnutý směrem dolů k tělu, občas je zakončen i háčkem, výše jeden pár trnů až 12 mm dlouhý, do stran a mírně k tělu směřující; někdy další pár trnů šikmo nahoru směřující, až 7 mm dlouhé, na vrcholu areoly jeden i více krátkých sekundárních trnů; středové trny nejsou.
Květy
štíhlý, nálevkovitý, asi 70 mm dlouhý, až 55 mm široký, bílý; poupě světle hnědé, květní lůžko a trubka pokryté šupinami; vnější okvětní lístky kopinaté, až 28 mm dlouhé a 7 mm široké, okraje nepravidelně zvlněné, zoubkované, bílé, s nevýrazným hnědým středovým proužkem; vnitřní okvětní lístky lopatkovité, až 26 mm dlouhé, asi 6 mm široké, velmi tenké, bílé, okraje nepravidelně zvlněné a zoubkované; čnělka 40 mm dlouhá, dorůstá do výšky nejspodnějších tyčinek, blizna se 6 laloky, asi 7 mm dlouhými, tyčinky bílé, prašníky až 2 mm dlouhé, žluté.
Plod
kyjovitý, asi 44 mm dlouhý a až 11 mm široký, velmi málo dužnatý, obsahuje asi 130 semen, nad vlnou vyčnívající část světle růžová až krémová, dolní část plodu bílá.
Semeno
přílbovité, asi 2 mm dlouhé a o něco méně široké, testa lesklá, černá, hrbolkatá.

 

Variety
Vedle typové subspecie D.magnimammus subsp. magnimammus popsali Buining a Brederoo i
D.magnimammus subsp. bonitoensis, který roste jižně od
Bonito v Mato Grosso. Tento poddruh má trochu menší tělo, jen 3 trny a několik dalších nepříliš významných odlišností. Popisovaný druh v rámci rozdělení na dvě subspecie je poměrně uniformní a je od ostatních druhů snadno rozlišitelný.

 

Výskyt
D.magnimammus subsp. magnimammus se v přírodě vyskytuje při Caracol a Bela Vista, také podél Rio Descalvado da Caracol ve státě Mato Grosso Brazílie, na kamenitém terénu obsahujícím mnoho slídy. Roste mezi nízkými křovinami a řídce se vyskytujícími stromy, ve výšce 280 m n.m. Druh objevili Buining a Horst koncem května 1972 a holotyp uložili do herbáře v Utrechtu pod č. H 324. D.magnimammus subsp. bonitoensis roste u Bonito, ve výšce 360 m n.m., skalnatém a štěrkovém terénu porostlém trávami a nízkými křovinami.

 

Pěstování
D.magnimammus je z pěstitelského hlediska jedním z nejsnadnějších, čemuž odpovídá i jeho poměrně časté zastoupení v našich sbírkách. Jako i ostatní druhy rodu vyžaduje minerální substrát, teplejší letní umístění, a pokud má dost vody, pak snese i umístění v nejteplejší čísti skleníku, co nejblíže sklu. Diskokaktusy obecně se svými nároky na teplé zimování patří - poněkud paradoxně - z energetických důvodů mezi perspektivní. Je to proto, že řada pěstitelů má problém s nalezením dostatečně suchého a chladného místa pro zimování kaktusů, zatímco diskokaktusy lze bez problémů zimovat v bytě, při teplotách mezi 15-20°C. Jejich noční květy voní silně, ale většinou také příjemně. Nedá se ovšem říci, že jsou to rostliny pro začátečníky, často se také roubují na nejrůznější podnože, vč. pereskiopsisů, na nichž rychle rostou a dobře prospívají do značného stáří.

 

Poznámky
Rozdíly, které udává Buining a Brederoo pro poddruhy magnimammus a bonitoensis se zdají málo podstatné, snad by bylo lépe odlišovat je jako formy, či variety.
Říha tento druh řadí do skupiny kolem D.hartmannii, společně s D.mamillosus, D.patulifolius a D.silicicola. Jedná se o skupinu rostlin, které rostou v jihozápadním cípu Mato Grosso a v přilehlých oblastech Paraguaye. Mají nevýrazné otrnění, plochá těla a žebra rozpadlá do drobných hrbolců.

 

Literatura
Buining A.F.H. The genus Discocactus, p. 199-204, 1976
Buining A.F.H., Brederoo A.J., Discocactus magnimammus spec. nov., Kakt. und and. Sukk., 25: 242-245, 1974
Říha J., Přehled druhů rodu Discocactus Pfeiff., Kaktusy 19, 4: 75-80, 1983

 

Autoři
Text a foto Roman Staník z Bratislavy, sbírka Ĺ.Vlasák.


návrat na seznam rodů

Diskuze:

Vaše jméno:
Text:

Ochrana proti spamu: sečtěte prosím osm a jedna