Název
PYRRHOCACTUS ODORIFLORUS Ritt.
 

Taxon
Pyrrhocactus odoriflorus Ritter, Succulenta, 39: 116, 1960
Neochilenia odoriflora (Ritt.) Backeb., Die Cactaceae VI, p. 3778-80, 1962
Druh byl pojmenován podle příjemné vůně (odoriflorus - s vonícím květem).

 

Popis
Tělo
stonek plochý až kulovitý, 70-100 mm široký, šedavě zelený, kořen řepovitý. Žebra tupá v počtu 10-16, mezi areolami zúžená, pod areolami hrbolkovitá, areoly asi 10 mm dlouhé a 7 mm široké, 15-20 mm od sebe vzdálené. Trny šedohnědé, okrajových asi 7-10, dolní jemné, trochu zploštělé; středových 4-7, silněji zploštělé, nejdelší 20-30 mm dlouhý.
Květ
asi 45 mm dlouhé, široce otevřené, nálevkovité, příjemně vonící; trubka nálevkovitá, hnědavě zelená se zelenavými šupinami, bělavými vločkami vlny a bílými zkroucenými štětinami; nitky bílé, prašníky krémové až citrónové barvy, čnělka bílá, asi 28 mm dlouhá, nahoře často růžová, s asi 12 žlutavými laloky blizny; okvětní lístky asi 30 mm dlouhé, 6-12 mm široké, krátce zašpičatělé, bělavé s načervenalým středním proužkem, který je při bázi zřetelnější.
Plod
protáhlý, dutý, načervenalý.
Semena
asi 0,8 mm dlouhá, matně černá, s hrbolkatou testou.

 

Variety
Variety nebyly popsány. Jako všechny rostliny této oblasti i tento druh není zcela uniformní, jednotlivé rostliny se poněkud liší v síle a hustotě trnů i v odstínech barvy květů.

 

Výskyt
Typové naleziště je na výšinách nad Pichidangui asi 120 km severně od Valparaiso (v přímořské oblasti, asi na 32°j. š.). Podle Rittera je areál výskytu poměrně omezený.

 

Pěstování
Rostliny rostou dobře v létě při hojném větrání (např. v pařeništi), v zimě vyžaduje suchý substrát, teploty stačí mezi 5-10°C. Po naroubování roste rychleji a lépe kvete, uspokojivě se však daří i na vlastních kořenech v běžném substrátu. Prakticky neodnožuje, takže je nutné vysévat. Semena dobře klíčí a semenáčky jsou poměrně odolné. K dosažení květuschopnosti je však třeba několik let.

 

Poznámky
Rostliny objevil v r. 1955 F.Ritter, semena nabízel pod značkou
FR 470. Ve stejné době rostliny objevil i Frankhauser. Podle Rittera je tento druh příbuzný s druhem P.aspillagai, který roste jižněji, a s druhem P.horridus, který roste v přibližně stejné oblasti dále ve vnitrozemí a s kterým se podle Rittera často kříží. Kníže tento druh ve svých sběrech neuvádí. Rostliny našel také Kattermann
FK 6,
FK 427).

 

Literatura
Ritter F., Succulenta, 39: 116, 1960
Ritter F., Kakteen in Südamerika 3, p. 961-2, 1980
Backeberg C., Die Cactaceae VI., p. 3778-80, 1962
Kattermann F., Eriosyce, p. 54, 1994

 

Autoři
Text: Václav Dvořák.
Foto a sbírka: Jan Klikar.


návrat na seznam rodů

Diskuze:

Vaše jméno:
Text:

Ochrana proti spamu: sečtěte prosím sedm a jedna