Název
PYRRHOCACTUS ASPILLAGAI (Soehr.) Ritt.
 

Taxon
Pyrrhocactus aspillagai (Soehrens) Ritter,Succulenta, 38: 131, 1959
Echinocactus aspillagai Soehr., Monatschrift der Deutschen Kakteengeselschaft, 6: 125, 1929
Neoporteria aspillagai (Soehr.) Backeb., Kaktus ABC, p. 259, 1935
Neochilenia aspillagai (Soehr.) Backeb., Die Cactaceae III, p. 1812-14, 1959
Neohildmannia aspillagai (Soehr.) Kreuzinger et Buin., Fedde Rep. L, p. 206, 1941
Eriosyce aspillagae (Soehr.) Kattermann, Eriosyce, p. 73, 1994
Druh byl pojmenován na počest nálezce populace těchto rostlin - Manuela Aspillagy, vlastníka haciendy Tanumé v Chile.

 

Popis
Tělo
stonek někdy tvoří odnože, zelený, zploštělý, později kulovitý, 80-150 mm široký, s vpadlým otrněným temenem a silnou, krátkou, kořenovou řepou. Žebra s tupými, silně dozadu protaženými vrcholy, jejich počet zprvu 5-8, později až 16; areoly 3-7 mm dlouhé a 2-4 mm široké, 10-20 mm od sebe vzdálené, zprvu s bílou vlnou. Trny bělavé, později našedlé, jehlovité, okrajové 10-20 mm dlouhé, v počtu 8-10; středění 1-5, silnější, mírně vzhůru ohnuté, 20-30 mm dlouhé.
Květy
při temeni, 40-60 mm dlouhé, široce otevřené, trubka s drobnými šupinkami a silnějšími bílými vločkami s dlouhými bílými vlasovými štětinkami, tyčinky bílé, čnělka bílá s asi 8 bělavými laloky blizny; okvětní lístky v nálevkovitém postavení, až 40 mm dlouhé a asi 7 mm široké, dlouze zašpičatělé, žlutavé, s červeným středním proužkem, zevně více načervenalé.
Plod
oválný, asi 10 mm dlouhý, načervenalý, dutý, stěna brzy zasychá a při bázi praská.
Semeno
asi 1 mm velké s matně černou, hrbolatou testou.

 

Variety
Variety nebyly popsány. Přirozená variabilita se ovšem vyskytuje ve vzhledu rostlin. Tak jako se ve sbírkách vyskytují formy trávově zelené, s jemnými krátkými trny a s načervenalým proužkem na okvětních plátcích, tak jsou i formy tmavěji zelené, s delšími trny a žlutavými květy (viz rostlina na obrázku).

 

Výskyt
Typové naleziště je udáváno o Colchagua, Hacienda Tanumé ve vnitrozemí blíže San Fernando (asi 150 km jižně od Santiaga). Ritter tyto rostliny našel také jihozápadně odtud v departmentu Santa Cruz (přibližně 35° j. š.) a dále při pobřeží až u pobřeží města Constitution. Druh pravděpodobně není příliš hojný, protože Kníže jej ve svých sběrech neuvádí. Semena z Ritterova sběru byla nabízena pod značkou
FR 237.

 

Pěstování
P.aspillagai nemá na pěstování zvláštní nároky. Při přezimování se spokojí s teplotou kolem 10°C, v suchém substrátu, v létě se lépe daří v pařeništi při hojném větrání. Po naroubování ochotněji kvete, pravokořenný stejně jako ostatní vnitrozemské pyrhokaktusy pomalu roste a je choulostivější na hnilobu kořenů. To platí i pro semenáčky. Vzhledem k tomu, že v našich podmínkách dosti ochotně odnožuje, lze odnoží využít i k vegetativnímu množení.

 

Poznámky
Podle Rittera je tento druh patrně nejjižnější ze skupiny vlastních pyrhokaktusů. V původním popisu Soehrens píše, že rostliny rostou v dutinách, které samy vytvářejí. Pravděpodobně viděl rostliny ve stadiu sucha, kdy, jako i jiné druhy, sesychají a mají tendenci zatahovat pod zem. Köhler se domnívá, že tyto dutiny slouží také k zachycování srážek, při dešti. Po zalití rostliny nabobtnávají a zelená část se vyklenuje nad terén. V našich podmínkách dosahují trny jen zřídka délky, která je uváděna v popisu, zpravidla jsou kratší, zejména u světleji zelené formy. Také červené tóny v květu jsou obvykle v našich podmínkách jen slabě naznačeny.

 

Literatura
Soehrens J., Monatschrift der Deutschen Kakteengeselschaft, 6: 125, 1929
Backeberg C., Kakteen ABC, p. 259, 1935
Backeberg C., Die Cactaceae III, p. 1812-14, 1959
Kattermann F., Eriosyce, p. 73, 1994
Köhler U., Kakteen und Andere Sukkulenten, 17: 81, 1966
Ritter F., Succulenta, 38: 131, 1959
Ritter F., Kakteen in Südamerika III, p. 922-3, 1980

 

Autoři
Text: Václav Dvořák.
Foto a sbírka: Jan Klikar.


návrat na seznam rodů

Diskuze:

Vaše jméno:
Text:

Ochrana proti spamu: sečtěte prosím deset a sest