Název
HARRISIA MARTINII (Lab.) Br. et R.
 

Taxon
Harrisia martinii (Lab.) Br. et R., The Cactaceae, 2 : 155, 1920
Cereus martinii Labouret, Anu. Soc. Hort. Haute Garome, 1854
Eriocactus martinii (Labouret) Ricobono, Boll. R. Ort. Palermo, 8 : 241, 1909
Eriocereus perviridis (Wenig.) Backeb., in Backeberg et Knuth, Kaktus-ABC, p. 178, 1935
Druh je pojmenován po pěstiteli kaktusů E.Martinovi. V literatuře o tomto pěstiteli nejsou uvedeny žádné podrobnosti.

 

Popis
Tělo
stonek poléhavý, bohatě odnožující, jednotlivé stonky více než 2 m dlouhé, 20-25 mm široké; epidermis zelená až šedozelená. Žebra 4-5, široká, mezi areolami snížená; areoly kruhovité, kryté šedavou plstí, 5-8 mm široké, 60-80 mm od sebe vzdálené. Okrajových trnů 5-7, dlouhé 1-3 mm, šídlovité, hnědé; středový trn 1, jehlovitý, 20-30 mm dlouhý, popelavě šedý s hnědavou bází a červenohnědou špičkou, dolů mířící.
Květy
200 mm dlouhé, 170 mm široké, trubka 120 mm dlouhá, hnědavě zelená, s malými šupinami, šedými vlasy a krátkými štětinami a trny, zevnitř čistě bílá; vnější okvětní lístky hnědavé s červenohnědou špičkou a zelenavou bází; vnitřní okvětní lístky kopinaté, bílé; nitky žlutavé, prašníky žluté, čnělka bělavá, blizna s 6-8 rameny žlutá.
Plod
kulovitý, s hrboly nesoucími kruhovité areoly s krátkou šedou plstí a až 10 mm dlouhými trny, 25-35 mm široký, rubínově červený, s bílou dužinou, podélně pukající, se zbytky květů.
Semena
protáhlá, 2 mm dlouhá, 1,5 mm široká, mírně zahnutá, hnědá, lesklá.

 

Variety
H. martinii je značně proměnlivá v počtu, délce i barvě trnů. Různé areoly téže rostliny nesou různý počet různě dlouhých trnů, vyskytují se i areoly beztrnné. Byla popsána
var. perviridis (= velmi zelená), která byla Backebergem nejprve vedena jako druh (1935), později jako synonymum.

 

Výskyt
H. martinii roste na rozsáhlých územích v severní Argentině. Jsou to nížiny s nepatrným převýšením a jsou součástí Chaco Austral.

 

Pěstování
Pro pěstování H. martinii jsou vhodné teplé skleníky, ve kterých brzy narůstají stonky květuschopné velikosti a je možno poléhavé stonky vyvazovat k oporám. Zem vyžadují propustnou, ale výživnou. Špatně snáší přílišné vysýchání substrátu. Ve volné kultuře roste velmi pomalu, ale dobře vyzrálé stonky jsou ideální teplou podnoží. Zimní stanoviště světlé a teplé s teplotami kolem 12 stup. C. Při poklesu teploty pod 10 stup. C se na epidermis objevují černé skvrny, které prorůstají do těla a posléze ničí celou rostlinu. Rozmnožování je snadné jak vegetativně, protože stonky velmi snadno koření, tak i generativně, protože velká semena dobře klíčí. Děložní lístky jsou dlouho patrné.

 

Poznámky
Většina autorů spojuje rod Eriocereus s rodem Harrisia. Oba rody se liší snad jen stavbou plodů. Zatímco rod Eriocereus má plody červené, kryté vlasy a štětinami a podélně pukající, má Harrisia plody žluté, areoly plodu jsou kryté pouze plstí. Plody rodu Harrisia ve zralosti nepukají. Blízce příbuznými druhy jsou H. tortuosa a H. pomanensis. Obě se od H. martinii liší kratším květem (jen 150-160 mm dlouhým), větším počtem středových trnů a dalšími odchylkami (např. větší šířka stonků, modravě zelená epidermis apod.).
Pokud je tento druh pěstován, tak zpravidla jako podnož pro roubování kaktusů. Jako podnož je pro své dlouhé střední trny méně oblíbená než H. jusbertii. Málokdo má dostatek místa, aby nechal narůst H. martinii do květuschopné velikosti. Kvete totiž až při délce jednotlivých stonků přes 1 m. Květ se otevírá v noci a má silnou nepříjemnou vůni.

 

Literatura
Backeberg C., Das Kakteenlexikon, p. 147, 1976

 

Autoři
Text: Jaroslav Ullmann.
Foto: Jan Klikar.


návrat na seznam rodů

Diskuze:

Vaše jméno:
Text:

Ochrana proti spamu: sečtěte prosím osm a osm