Název
WIGGINSIA SELLOWII (Lk. et O.) Ritt. var. SELLOWII
 

Taxon
Wigginsia sellowii (Link et Otto) Ritter, Kakteen in Südamerika, 1 : 196-197, 1979
Echinocactus sellowii Lk. et O., Verhandlungen des Vereins zur Beförderung des Gartenbaues, 3 : 425, 1827
Notocactus sellowii (Lk. et O.) Theunissen, Succulenta, 60 : 141, 1981
Druhové epiteton nese jméno Friedricha Sellowa, německého badatele, který sbíral od r.1814 kaktusy v Brazílii a Uruguayi (zahynul r.1831 na své poslední expedici ve vlnách řeky Doce u Minas Gerais).

 

Popis
Tělo
stonek téměř kulovitý, tmavě zelený, lesklý, 110-180 mm široký, 50-180 mm vysoký, temeno mírně vpadlé, vlnaté. Žeber 10-18, vzácně i méně, téměř přímých, ostrých, hrbolatých, pod areolami zesílených; areoly 25 mm od sebe vzdálené, pokryté hustou vlnou. 5-10 zprvu světle hnědých, na špičce červenohnědých, později bělavých trnů, zpět ohnutých, z nich 3 dolní silnější a 10-25 mm dlouhé; 2-4 horní trny kratší (4-8 mm), téměř rovné; středový trn jeden, většinou však chybí.
Květy
40-50 mm široké, okvětní lístky citrónově žluté, lopatkovité, 18-22 mm dlouhé, 6 mm široké; nitky žluté, čnělka stejně dlouhá jako nejdelší nitky, žlutá s karmínově červenou bliznou; receptakulum dlouhé 15-20 mm, světle zelené, s bílými chloupky a hnědými, asi 10 mm dlouhými štětinami.
Plod
zprvu skryt v temenní vlně, teprve za 3-4 měsíce po odkvětu během 1-2 dnů vyrůstá do délky 15-20 mm, je růžový až karmínový, trubkovitý, posetý řídkými šupinami.
Semena
zvonovitá, černá, lesklá, 1 mm dlouhá, jemně zrnitá.

 

Variety
Variabilita druhu je vzhledem k rozsáhlému areálu značná. Projevuje se především počtem a barvou trnů, které bývají běložluté až hnědé, často s tmavšími špičkami; zejména horních trnů pak bývá méně než v popise a jsou kratičké. Pokožka je někdy načervenalá, zejména u mladých rostlin.
var. macrocantha (Arechav.) Ritt. má až 30 mm dlouhé trny, receptakulum kratší (13-16 mm), při stejné délce okvětních lístků.

 

Výskyt
W. sellowii je podle Rittera nejrozšířenější a nejčastěji nalézaný druh mezi wigginsiemi. Roste v celé Uruguayi s výjimkou severozápadní části, především pak v trojúhelníku měst Montevideo - Maldonado - Minas. Zasahuje však až do jižní části brazilského státu Rio Grande do Sul. V roce 1822 poslal Sellow do Berlína tři druhy pozdějších wigginsií, nalezených v jižní Uruguayi; o několik let později je popsali Link et Otto jako Echinocactus sellowi, E. orthacanthus a E. acuatus. Po více než stu letech probádal stejné území Osten a nalezl tam rovněž tři druhy wigginsií, jejichž popis se dobře shoduje se znaky rostlin, nalezených Sellowem. V současnosti zkoumal populace tohoto druhu W.R.Abraham. W. sellowii vyhledává stanoviště s lehkým stínem, převážně na plochých skalách nebo ve skalních štěrbinách, a to v půdách s poměrně značnou kyselostí (pH 5,2-5,8; viz Abraham).

 

Pěstování
W sellowii je vděčná, oblíbená a krásná rostlina, kterou si Ritter nikoliv náhodou vybral na obálku prvého svazku svého díla o kaktusech Jižní Ameriky. Stejně jako v přírodě vyžaduje i ve sbírkách přistíněné stanoviště. V létě potřebuje teplo, dobrou výživu a vydatnou zálivku; Přezimuje nejlépe při 10-15 stup. C v úplném suchu. Starší rostliny od báze korkovatějí, což se ovšem stává i v přírodě. Předcházet tomuto jevu nebo jen brzdit můžeme tím, že 1x - 2x za sezónu přihnojíme tekutým hnojivem a pamatujeme i na stopové prvky (např. přípravek Mikrola).
Foto: Václav Jiránek.

 

Poznámky
Ostenovy nálezy z jižní Uruguaye rehabilitovaly jméno Sellowova nálezu. W. sellowii bývá totiž někdy v literatuře představována jako Wigginsia tephracantha (Lk. et O.) D.M.Port. U Backeberga (stejně jako u Brittona a Rose) ji nalezneme pod jménem Malacocarpus tephracanthus. Co vlastně byl Echinocactus tephracanthus Lk. et O., zůstává dodnes sporné a Ritter dokonce pochybuje o tom, zda to vůbec byla Wigginsie. O W. tephracanthus je podrobněji pojednáno na jiném místě atlasu (AK 80/1988).

 

Literatura
Abraham W.R., Wigginsia sellowii (Link et Otto) Ritter, Kakt. und and. Sukk., 38 : tab. 28, 1987
Abraham W.R., Wigginsia jihoamerické cesty 1985-86, Minimus, 18 : 2-5, 1987
Förster C.F. et Rümpler T., Handbuch der Cacteenkunde, p. 456-457, 1886
Haage W., Kniha o kaktusoch, p. 181-182, 1969
Neduchal J., Notokaktusy - názvy, polní čísla etc., p. 20, 1989
Šída O., Wigginsia sellowi (Lk. et O.) Ritter, Minimus 18 : 40, 1987

 

Autoři
Foto: Václav Jiránek.
Text: Miroslav Veverka.
Rostlina je ze sbírky zesnulého př. Jaroslava Simandla z Divišova.
Snímek semen: Zdeněk Voráček.


návrat na seznam rodů

Diskuze:

Vaše jméno:
Text:

Ochrana proti spamu: sečtěte prosím jedna a jedna