Název
SULCOREBUTIA MARCUSII Rausch
 

Taxon
Sulcorebutia marcusii Rausch, Kakt. und and. Sukk., 21 : 102, 1970
Weingartia markusii (Rausch) Brandt, Frankf. Kakteenfr., 5 : 2, 1978
Druh byl pojmenován po Ernestu Markusovi, kaktusáři z Vídně, který byl s autorem popisu na sběrech kaktusů v Bolívii a tuto rostlinu společně s W.Rauschem nalezl.

 

Popis
Tělo
stonek malý, jednotlivý, ploše kulovitý, až 30 mm vysoký, dorůstající až 60 mm šířky; kořen řepovitý; epidermis tmavě zelená, často nabíhající až do hnědofialových odstínů. Žeber 10-17, spirálovitě stočených, rozpadlých do 5-8 mm velkých hrbolků. Areoly úzké, protáhlé, s řídkou a krátkou plstí, až 4 mm dlouhé a 1 mm široké. Okrajových trnů 12, dosti silných, k tělu přilehlých, až 3 mm dlouhých, hnědavých s bělavou špičkou a tmavou, až hnědočernou bází; 1 středový trn se na kulturních rostlinách vyskytuje jen vzácně, je až 8 mm dlouhý, černý, vzpřímený.
Květy
vyrůstající ze starších areol ve střední či spodní části těla, krátce nálevkovité, široce otevřené, 35 mm široké i dlouhé; květní lůžko a trubka červenorůžové, řídce porostlé hnědozelenými zaoblenými šupinami; okvětní lístky kopinaté až lopatkovitého tvaru, tmavě červenofialové, karmínové až purpurové barvy, stejnoměrně vybarvené, s hedvábným leskem; jícen květu světlý; nitky bělavé, prašníky žluté, blizna se šesti laloky žlutozelená.
Plody
malé, vysychavé, kulovitého tvaru s tenkou stěnou porostlou šupinami.
Semena
černá, asi 1 mm velká.

 

Variety
W.Rausch se zmiňuje o S. markusii
var. longispina - WR 195A, ale její popis nezveřejnil. Brandt popsal sběr WR 195A jako samostatný druh pod jménem Weingartia formosa v periodiku Kakt. Orch. Rundschau.

 

Výskyt
Jako typové naleziště byla Rauschem udána Bolívie, departament Cochabamba u Mizque a u Vila ve výšce 3000 m n. m.
V oblasti Cochabamba je roční průměr srážek asi 460 mm a roční průměrná teplota asi 17 stup. C.

 

Pěstování
Pěstování S. markusii se neliší od požadavků ostatních druhů rodu. Roste dobře i na vlastních kořenech, vyžaduje světlé, slunné, ale ne příliš horké stanoviště s dostatkem čerstvého vzduchu. Vhodné je kolísání denních a ročních teplot. Těmto požadavkům tedy nejlépe odpovídá pěstování v dobře větraných sklenících či lépe v pařeništi, v letních měsících trvale odkrytém. Při takovém způsobu pěstování, rostliny udržují dobře svůj přirozený tvar i velikost těla, nerostou nepřirozeně do výšky a vytvářejí bohaté otrnění. Na začátku vegetace zvyšujeme vlhkost prostředí až po nasazení poupat a jejich nárůstu alespoň na 2-4 mm. Předčasná, stejně jako opožděná zálivka má za následek zasychání poupat a tím zredukování množství květů. V době plné vegetace má být zálivka nárazová, vydatná, ale vždy až po proschnutí substrátu. V horkých letních měsících dochází jako u většiny horských druhů k růstové stagnaci. V té době je nutné zálivku zastavit, jinak hrozí nebezpečí hniloby kořenů a následné uhynutí celé rostliny.
Množí se převážně semeny. Výsevy je vhodné provádět začátkem podzimu, kdy klíčivost vyzrálých semen je podstatně vyšší, než při výsevech jarních. Zimování je nutné chladné (do 10 stup. C), zcela suché a raději světlé. Vegetace začíná brzy zjara násadou poupat. Při zvýšení vlhkosti na zimním stanovišti velmi snadno dochází k předčasnému růstu i za nízkých teplot a nedostatku světla a tím k nenapravitelnému deformovanému růstu. K roubování, především pro urychlení růstu a zvýšení produkce květů a semen, lze jako vhodné podnože doporučit Eriocereus jusbertii, Helianthocereus pasacana, případně Pereskiopsis cv., nebo osvědčené druhy rodu Opuntia. Jako méně vhodný se jeví Cereus peruvianus, na kterém rouby narůstají příliš do výšky a ztrácí tak přirozený tvar těla.

 

Poznámky
Sulcorebutia markusii byla poprvé nalezena W.Rauschem na jeho druhé cestě za kaktusy v roce 1965 a označena polním číslem
WR 195, var. longispina n. n.
WR 195A. Byla sbírána též Lauem -
Lau 333.
S. markusii patří do příbuzenského okruhu S. Oenantha, S. frankiana, S. mentosa a několik dalších. V našich sbírkách se S. markusii vyskytuje poměrně vzácně. Hlavním důvodem je fakt, že odnožují pouze rostliny roubované na silné podnoži, na vlastních kořenech pěstované rostliny dobrovolně neodnožují, nebo jen minimálně. Jde navíc o druh cizosprašný, vytvářející málo semen a ta navíc špatně klíčí.

 

Literatura
Backeberg C., Das Kakteenlexikon, p. 507, 1977
Brinkmann K.H., Die Gattung Sulcorebutia, p. 37, 1976
Haage W., Kakteen von A bis Z, p. 691, 1986
Lindner P., Aztekia, Přehled rodu Sulcorebutia, mimoř. číslo, p. 82, 1982
Pilbeam J., Sulcorebutia and Weingartia, p. 60, 1985
Šída O., Kaktusy, Rod Sulcorebutia, 6 : 58-63, 1985

 

Autoři
Text: Jan Klikar.
Roubovanou rostlinu ve sbírce B.Hladkého v Dobřínsku fotografoval Karel Crkal.


návrat na seznam rodů

Diskuze:

Vaše jméno:
Text:

Ochrana proti spamu: sečtěte prosím osm a tri