Taxon
Mammillaria morricalii Cowper, Cact. Succ. J. Am., 41 : 208, 1969
Jméno rostliny bylo zvoleno na počest objevitele Dale B. Morricala, který rostlinu začátkem šedesátých let objevil v severním Mexiku.

Popis
Tělo
stonek jednotlivý, vzácně ve stáří tvoří několik odnoží, kulovitého tvaru se silným masitým kořenem; bradavky válcovitého tvaru, měkké, matně zelené, axily holé; areoly kruhovité s bělavou nepatrnou vatou. Okrajové trny v počtu 20-35, přímé, jemné, štětinovité a většinou nepíchavé, paprskovitě uspořádané, až 8-12 mm dlouhé, většinou žlutavé, až bělavé, někdy i načervenalé, obvykle s tmavším hrotem, často, a zejména ve vyšším věku, uspořádané ve dvou řadách. Středové trny v počtu 1-4, nejméně 1 vždy háčkovitý až 20 mm dlouhý, pevný a vzpřímený, tmavší barvy, ostatní středové někdy přímé, silnější než okrajové, tmavší barvy a píchavé, v mládí často ochmýřené.
Květy
nálevkovitého tvaru až 25 mm dlouhé a široké, vnější okvětní lístky vždy obrvené s výrazným středovým proužkem, vnitřní okvětní lístky jazykovitého tvaru, žlutavé až načervenalé barvy.
Plod
dužnatý, kulovitého až vejčitého tvaru s průsvitným oplodím, většinou zelené vzácněji až nafialovělé barvy.
Semena
rohlíčkovitého tvaru asi 1 mm velká s tmavohnědou až černohnědou jamkovanou testou.

Variety
M. morricalii je blízce příbuzná M. barbata spolu s dalšími, např. M. garesii, M. viridiflora, M. santaclarensis aj. Vnitrodruhová proměnlivost je patrná zejména v intenzitě vybarvení otrnění. Většina jedinců má otrnění zbarvené žlutavě, vzácněji se setkáme s otrněním bělavým anebo naopak načervenalým či nahnědlým. Totéž lze říci o zbarvení květů.

Výskyt
Typová lokalita je udána v okolí Cumbres de Majalca na severu státu Chihuahua v Mexiku. Vyskytuje se většinou na skalnatých podkladech v polostínu pod keři, v trávě apod., v nejnižších částech kaňonů a strží je relativně nejvlhčí mikroklima. Sídlí v nánosech humusu, ve skalních štěrbinách či na štěrkovitých nánosech spojených humusem do mělkých lavic. Zimní teploty zde klesají pod nulu, srážky přicházejí v letním období a dosahují asi 500 mm úhrnu. Je známo jediné naleziště, které je plošně omezeno na jedinou údolní soustavu dlouhou sotva 10 km.

Pěstování
M. morricalii podobně jako ostatní členové skupiny M. barbata je choulostivým druhem, jehož pěstování vyžaduje zkušenosti a dobré podmínky. Citlivé jsou zejména pravokořenné rostliny. Nesnášejí vyšší pH substrátu a trvalou vlhkost, ovšem ani dlouhodobé omezení vegetace. Malé semenáče špatně přežívají dlouhé zimní období, kdy příliš vysychají a hynou. Roubovanci rostou příliš rychle a bujně a jejich tkáně většinou během zimních měsíců odumírají a celá rostlina hyne. Doporučit lze pomalé a tvrdé pěstování pravokořenných semenáčů, jejich otužování nedostatkem vody a plným přímým osluněním. Květy se objevují většinou v květnu, plody dozrávají koncem roku případně až další jaro. Semena mají dlouhou životnost a spolehlivě klíčí i po 4-5 letech. Množení je možné jen výsevem semen.
Na snímku J.Krále je semenáč vypěstovaný ze semen sbíraných D.B.Morricalem na typové lokalitě v roce 1977.

Poznámky
Rostlinu objevili Dale a Edith Morricalovi počátkem šedesátých let při průzkumu severních oblastí státu Chihuahua. Později byla nalezena řada dalších příbuzných populací, které byly popsány jako samostatné druhy (např. M. garessii, M. santaclarensis). Teprve po několika letech byly tyto druhy porovnány s M. barbata, která byla od doby svého objevení prakticky neznámá. Ukázalo se, že jde o příbuzné taxony, které rostou ve státě Chihuahua v dubo-borových lesích na východních svazích Sierra Madre Occidental. Skupina zasahuje i do jižních států USA (Nové Mexiko, Arizona), kde obývá podobné biotopy, tj. skalnaté výchozy v lesích s poměrně vlhčím a chladnějším podnebím. Všechny druhy rostou v kyselém humusu, nesnášejí ani v kultuře vyšší pH substrátu. Celá skupina je řazena do série Ancistracanthae a je charakteristická obrvením vnějších částí okvětí. Poupata jsou zakládána ve středu temene, mezi nejmladšími bradavkami, tj. v nejmladších axilách, což je u rodu Mammillaria výjimkou. Také plody jsou charakteristické - mají tenké oplodí průsvitně zelené barvy, dužnina je šťavnatá a plody se ve zralosti neprodlužují, ale pouze dužnatí a mění se ve sladké vonné bobule. Semena jsou rohlíčkovitého tvaru, s jamkovanou tmavohnědou testou. V těchto znacích se celá skupina rodu Escobaria.

Literatura
Habermann B., Mammillaria morricalii Cowper, Kaktusy, 12 : 75-78, 1976
Hunt D.R., A new review of Mammillaria names, Bradleya, 1 : 105-108, 1983
Pilbeam J., Mammillaria, A collector`s guide; p. 98, 1981
Říha J., Mammillaria morricalii Cowper, Kaktusy 22 : 74, 1986

Autoři
Na snímku J.Krále je semenáč vypěstovaný ze semen sbíraných D.B.Morricalem na typové lokalitě v roce 1977.
Text: J.Říha.