Název
WEINGARTIA LECORIENSIS Cárd.
 

Taxon
Weingartia lecoriensis Cárdenas, Cactus (Paris), 19 : 47, 1964
Weingartia westii (Hutch.) Donald var. lecoriensis (Cárd.) Donald, Ashingtonia, 3 : 132, 138, 1979
Jméno rostliny bylo zvoleno podle osady Lecori v Bolívii v jejímž okolí byly rostliny nalezeny.

 

Popis
Tělo
stonek jednotlivý, zploštěle polokulovitého tvaru asi 15-40 mm vysoký a až 100 mm široký s jasně zelenou pokožkou. Žeber 13-19, plochých téměř zcela rozložených do hrbolců s bradovitými výčnělky pod areolami. Areoly oválného tvaru asi 5 mm dlouhé, plstnaté. Trny nerozlišitelné na okrajové a středové v počtu 12-14, jehlovité, proměnlivé v délce od 8 mm až do 50 mm, horní nejdelší a směřující vzhůru, světle popelavě hnědé barvy, na temeni tmavší a hustě propletené.
Květy
vyrůstají blízko vzrůstného vrcholu, zvonovitého tvaru, asi 30 mm dlouhé a 35 mm široké, žluté až světle žluté barvy.
Plod
hnědavý a kulovitý, šupinatý asi 6-8 mm velký, vysýchavý.
Semena
asi 1 mm velká, podlouhlá, červenohnědé barvy.

 

Variety
W. lecoriensis je charakteristickou rostlinou se zploštělým stonkem, kterou lze jen nesnadno zaměnit. Je proměnlivá v délce otrnění, zejména to platí pro kulturní rostliny. Variety ani formy udány nebyly.

 

Výskyt
Druh je znám z malé oblasti podél silnice spojující města Lecori a Sewingamaya v provincii Nor Cinti, departamentu Chuquisaca v Bolívii. Vystupuje dosti vysoko, udáno je 3200 m n. m., K.Kníže ji však sbíral ještě o 300 m výše. Roste v trsech trav na kamenitých svazích hor vystavených plnému slunci.

 

Pěstování
W. lecoriensis je díky svým hlíznatořepovitým kořenům nejobtížněji pěstovatelným druhem celého rodu. Většinou volíme roubování na běžné druhy podnoží. Pokud chceme získat pravokořenné jedince pak zakořeňujeme dospělé, kvetoucí roubovance anebo jejich odnože. Podobně jako skupina druhů z příbuzenstva W. westii vyžaduje i tento druh chladné a světlé zimování. V době růstu pak dostatek přímého oslunění a při kultuře pod sklem i pohyb vzduchu v období letních veder. Platí však, že při stoupnutí teploty pod sklem se rostliny snadno popálí i zjara či na podzim. Indukce květů není snadná a vyžaduje dostatek fosforečných hnojiv po celé růstové období a dodržení chladného zimování na světle. Obdobím kvetení je konec jara a letní měsíce.
Na snímku R.Šubíka je rostlina sbíraná K.Knížetem (KK 741) na typové lokalitě a pěstovaná v našich sbírkách více než 10 let.

 

Poznámky
W. lecoriensis je v našich sbírkách téměř neznámá, což je zapříčiněno zejména omezeným výskytem v přírodě, kde se objevuje vzácně na malém areálu. Rostliny v kultuře také nesnadno kvetou a tak je zde nedostatek množitelského materiálu. Vegetativní rozmnožování je rovněž omezeno, vzhledem k solitérnímu vzrůstu. W. lecoriensis je mimořádně zajímavým druhem, který spojuje dva podrody uvnitř rodu Weingartia, tj. severněji rostoucí podrod Cumingia a jižněji rostoucí podrod Weingartia. Odpovídá tomu i poloha naleziště, které leží na hranicích mezi areály rozšíření rostlin obou podrodů, mezi Lecori a Sewingamaya. Na rostlinách proto můžeme sledovat znaky charakteristické pro oba podrody a to jak ve stavbě stonku, tak i ve stavbě květů a zejména na jejich inserci. Před lety se do sbírek rozšířila rostlina nesoucí provizorní jméno W."sewingamaya" (resp. W. spec. Sewingamaya) a dodnes lze některé takto označené exempláře u nás pozorovat. Podle naleziště (tj. Sewigamaya) bychom mohli usuzovat na podobnost až shodnost rostlin (tj. W. lecoriensis a W. spec. Sewingamaya).
Ve skutečnosti tomu tak není a W. spec. Sewingamaya zcela zapadá do okruhu W. lanata, která roste severněji (subg. Cumingia) a s W. lecoriensis nemá nic společného. W. lecoriensis byla J.D.Donaldem zařazena do podrodu Weingartia a kombinována k W. westii (resp. W. westii var. lecoriensis). Lze to také považovat za přijatelné řešení. Dalším charakteristickým znakem W. lecoriensis jsou silně vyvinuté hlízovité kořeny, spojené se stonkem zúženým krčkem. Hlízy jsou až 4 cm široké a 10 cm dlouhé se silně rozpraskanou kůrou.

 

Literatura
Michael W., Zur Arealgeographie der Gattung Weingartia, Zentr. Arbeitsgemeinsch. Echinopsisen, Informationsbrief, 1977
Brandt F.H., Die Gleiderung der Gattung Weingartia, Kakt., Orch. Rundschau, 8 : 11-15, 1983
Pilbeam J., Sulcorebutia and Weingartia. A collector`s guide, 1985

 

Autoři
Na snímku R.Šubíka je rostlina sbíraná K.Knížetem (KK 741) na typové lokalitě a pěstovaná v našich sbírkách více než 10 let.
Text: J.Říha.


návrat na seznam rodů

Diskuze:

Vaše jméno:
Text:

Ochrana proti spamu: sečtěte prosím deset a devet