Název
SULCOREBUTIA ALBA Rausch
 

Taxon
Sulcorebutia rausch, Succulenta, 5 : 94-96, obr. 95, 96, 1971
Weingartia alba (Rausch) Brandt subgenus sulcorebutia, Der Frankfurter Kakteenfreund, 2 : 17-18, 1978
Alba znamená bílá a rostlina tak byla nazvána podle svého vzhledu.

 

Popis
Tělo
jednotlivé, až 20 mm vysoké a 35 mm v průměru. Epidermis šedozelená, často až s nafialovělým nádechem, kořen kůlovitý. žeber až 3, spirálovitě uspořádaných. Areoly podlouhlé, 3 mm dlouhé, pokryté bílou plstí. Okrajové trny až 3-4 mm dlouhé, v počtu 20-24, přiléhají k tělu, vzájemně propletené, štětinovité, jemné obrvené, bílé s červenohnědou až černou bází.
Květ
30 mm dlouhý a široký, fialově červený, jícen růžový, dole bílý. Tyčinky vnitřní žluté s fialově červenou bází, vnější žluté; začínají vyrůstat teprve 3 mm nad perikarpem, pestík zelený, blizna žlutá se čtyřmi laloky.

 

Variety
nejsou popsány variety ani formy nebo informace není dostupná

 

Výskyt
V popisu se udává původní lokalita v Bolívii, departement Chuquisaca, na silnici ze Sucre do Los Alamos (Chiqui Tayoi) ve výšce 2900 m. Všechny známé rostliny pocházejí ze sběrů W. Rausche (WR 472) z poměrně izolované lokality. S. alba patří do okruhu rostlin kolem S. verticillacantha.

 

Pěstování
Sulkorebucie jsou vysokohorské kaktusy. Z toho vyplývají zvláštní požadavky na pěstitelské podmínky. Vzhledem na zeměpisnou a výškovou polohu jejich domoviny, vyžadují světlé a slunné umístění, nejlépe s ranním sluncem (jihovýchodní orientace). Nevyžadují teplé stanoviště (pro Cochabambu - 2575 m. n. m. - se udává teplotní roční maximum 34 stup. C), ale rozdílné teploty ve dne a v noci (v domovině klesají teploty v noci v průběhu roku o 10-15 stup. C). Vzhledem k uvedeným podmínkám jim nejvíce vyhovují pařeništní stoly, pařeniště nebo větratelné skleníky. Nedodržením uvedených podmínek, redukují pravokořenné rostliny své vytrnění, rostou do výše, jsou méně kompaktní a méně kvetou. Nejcitlivější jsou sulkorebucie z okruhu S. steinbachii, méně ostatní zástupci rodu rostoucí podstatně níže, často také hodně přes 1000 m. n. m.. Přezimovány mají být v chladném větratelném prostředí, podle možnosti světlém, s teplotami v rozmezí 5-10 stup. C. Vyzrálé rostliny se suchým substrátem snášejí i krátkodobé mrazíky během jedné nebo několika málo nocí. Při teplotách nad 15 stup. C a vlhkém vzduchu hrozí nebezpečí předčasného růstu, které má za následek nadměrné vytažení rostlin.
Počátek vegetace spadá do období březen - květen v závislosti na prostředí při přezimování a termínu letního umístění. Projevuje se hlavně násadou poupat. Po jejich zvětšení do délky alespoň 5 mm, nutno zvýšit vlhkost a začít se zálivkou. Zahájení zálivky před vyvinutím poupat má za následek jejich částečné uschnutí a redukci kvetení, které probíhá hlavně v měsících květen a červen ve sklenících asi o měsíc dříve. Zálivka má být nárazová a vydatná, po předchozím vyschnutí substrátu a soustředěná do období jarního a podzimního růstu. V době letních veder je nejlépe nezalévat, jenom větrat, případně na noc mlžit nebo opatrně kropit. Období letní stagnace je možné výhodně využít k přesazování.
Všechny sulkorebucie výborně rostou pravokořenné, zachovávají si tak svoji přirozenou velikost a tvar. Roubované rostliny více odnožují, kvetou a umožňují také v určitém období dosáhnout vytrnění obdobné v domovině. Nevýhodou je nadměrná velikost a nepřirozený tvar starších roubovanců. Většina sulkorebucií má řepovitý kořen, takže vyžaduje dobře prosýchající substrát, který by měl obsahovat alespoň ˝, lépe 2/3 pevného substrátu (zvětralá žula, křemičitý písek kombinovaný s drtí apod.) a měl by být mírně kyselý - pH 6 až 7. Možný je také čistě minerální substrát.
Sulkorebucie lze rozmnožovat jednak odnožemi, jednak výsevy. Až na určité výjimky, většina dobrovolně vytváří odnože, které mají často i čekací kořínky. Také nezaschlé odřezky výborně koření. Tento způsob množení umožňuje udržení druhově čistých rostlin v kulturách. O výsevu tohoto rodu se v literatuře často uvádí, že je problematický, kvůli malé klíčivosti semen. Po zkušenosti, že vypadaná semínka vyklíčí na substrátu při běžné zálivce koncem září nebo v říjnu, vysévám s úspěchem na podzim (klíčivost 80 - 100 %), tj. asi 4 měsíce kvetení. Kontrolní výsevy v lednu jsou podstatně méně úspěšné. Předpokladem pro úspěšný výsev jsou ovšem vyzrálá semena, sklizená z prasklých a částečně zaschlých plodů. Problémem při množení výsevem zůstává druhová čistota potomstva, vzhledem ke značné variabilitě a částečné nejasnosti původu rostlin, které jsou k dispozici. S ohledem na další problémy při opylování a snadné množení odnožemi, doporučují se výsevy sulkorebucií jen při studijních záměrech.
Autor textu: František Hájek.

 

Poznámky
Variabilita S. alba se projevuje hlavně v různém habitu, který závisí nejvíce od intenzity a rozsahu zbarvení báze jinak bílých trnů. Barva rostlin se pohybuje od čistě bílé až po růžově nebo písčitě hnědou. Právě vzhled způsobil, že pod jménem S. alba se ve sbírkách vyskytují vzhledově podobné rostliny, jako S. mizquensis s dlouhými trny a S. sp. L 375, kterou takto prodávala firma de Herdt. Částečně tomu napomáhá i údaj o barvě květů v popisu (fialově červená), což svádí k představě, že květ je víc fialový, než červený jako je tomu u obou shora uvedených druhů. Barva květů S. alba je však červená a ještě vhodnější je snad označení tmavě purpurová, jak je patrno z barevné reprodukce. Na rozdíl od popisu tvoří pravokořenné rostliny v kultuře odnože. Solitérně rostoucí exempláře jsou ojedinělé.

 

Literatura
Backeberg C., Kakteenlexikon, : 506, obr. : 819, 1976
Brinkmann K. H., Die Gattung Sulcorebutia, : 25, 1976
Fritz G., Kakteen und Sukkulenten, 9 : 204, 205, obr., 1981
Lindner P., Aztekia, : 70-73, obr., 1982
Simon W., Bemerkungen zur Gattung Sulcorebutia, 1977

 

Autoři
Autor textu: František Hájek.
Autor foto: Karel Crkal.
Rostlina pochází ze sbírky Stanislava Ludvíka.


návrat na seznam rodů

Diskuze:

Vaše jméno:
Text:

Ochrana proti spamu: sečtěte prosím jedna a jedna