Název
PEDIOCACTUS PARADINEI B.W.Benson
 

Taxon
Pediocactus paradinei B.V.Benson, Cact. Succ. J. (US), 29 : 136-137, 1957
Pilocanthus paradinei (B.W.Benson) B.W.Benson et Backeb. Kakt. und and. Sukk., 8 : 187-189, 1957
Jméno druhu bylo zvoleno na počest jeho objevitele, pana N.P.Paladine, sběratele kaktusů z Phoenixu v Arizoně, USA.

 

Popis
Tělo
stonek jednotlivý, zpočátku kulovitý, ve stáří až zpolštěle kulovitý, dorůstající až 40 mm výšky a 80 mm šířky; bazální část prodloužena, přechází v až 150 mm dlouhý, řepovitý kořen; pokožka šedavě modrozelená. Žebra rozložená do bradavek 5 mm vysokých; areoly kruhovité. Okrajových trnů zpočátku asi 16, až 16-20 mm dlouhé, křídově bílé; na starších rostlinách až 20, někdy nakonec až 60 mm dlouhé; středové trny zpočátku chybějí, později až 6-7, ojediněle až 70 mm dlouhé, od okrajových jen těžko rozlišitelné; všechny v dospělosti jemné, nepíchavé, vlasovité, propletené, bílé, v horní části někdy nevýrazně hnědavě skvrnité.
Květy
vyrůstající těsně kolem středu temene talířkovitě rozevřené, 12-20 mm dlouhé a 22-30 mm široké; okvětní lístky lopatkovité až kopinaté, krémově bílé až nažloutlé, občas se slabě růžovým středním proužkem; trubka krátká, hustě porostlá šupinami; prašníky žluté, nitky běložluté, blizna žlutavá.
Plod
malý, holý, vejčitého tvaru, ve zralosti suchý, bočně pukající.
Semeno
černé, až 3 mm velké.

 

Variety
Tento druh je uniformní, odchylky se nevyskytují a tak variety ani formy nebyly popsány.

 

Výskyt
P. paradinei je znám z jediné lokality v USA, Arizona, Coconino Co., oblast Kaibab Plateu v údolí Houserock Valley. Na této lokalitě však osídluje dvě různá stanoviště. Roste na zalesněných svazích v jalovcovo-borovém lese ve výškách asi 2100 m n. m. a na otevřených planinách ve výškách 1500-1800 m n. m.
Rostliny z nižších poloh bývají zpravidla menší a jednotlivé; ve vyšších nadmořských výškách, zpravidla na lesních mýtinách bývají rostliny větší a často rostou trsovitě.
Ve stejné oblasti jsou naleziště dalších kaktusů. Roste zde Escobaria vivipara, E. missouriensis var. marstonii, Sclerocactus spinosior, Echinocereus engelmannii var. variegatus a také opuncie.
Zdejší oblast je v zimních měsících značně chladná, nejnižší teploty tu dosahují až -25 stup. C a bývá tu i dlouhodobá sněhová pokrývka. Roční úhrn srážek zde činí 300-400 mm.

 

Pěstování
pěstování P. paradinei na vlastních kořenech je zatím stále ještě obtížné a do jisté míry i riskantní. Zvláště semenáčky jsou citlivé na déletrvající vlhkost vzduchu a především substrátu a kromě toho rostou (stejně jako u většiny rostlin s řepovitým kořenem) zpočátku velmi pomalu. Vzhledem k nedostatku semen i rostlin lze tedy doporučit roubování. Kultura takto pěstovaných rostlin je snazší a nepoměrně bezpečnější. Malé semenáčky lze dočasně roubovat na Peireskiopsis cv. nebo i na Selenicereus sp., na kterých poměrně a dobře rostou. Později je však nutné přeroubování na trvalou podnož. Tou mohou být Eriocereus jusbertii, Helianthocereus pasacana nebo Trichocereus spachianus, na kterých rouby dobře rostou. je však nutné upozornit, že různé podnože mohou různě ovlivnit kvalitu, tj. hustotu a délku vytrnění a že je nutné, aby podnož byla vždy silná, jinak jí roub brzy zcela vyčerpá. Vzhledem k tomu, že P. paradinei je na přírodních stanovištích mrazovzdorný, je možno doporučit jako vhodné podnože i některé zimovzdorné opuncie, např. O. camanchica, O. fragilis a jiné. Na takových podnožích lze pak zimovat roubovance za teplot klesajících i hluboko pod 0 stup. C. Jinak musíme zimní teploty přizpůsobit požadavkům podnože. Ve všech případech by však mělo být zimování světlé a zcela suché. Letní stanoviště má být dobře větrané s nízkou vlhkostí vzduchu i substrátu, zálivkou nárazovou, místem co nejsvětlejším s maximem přímého slunce. Vhodné jsou i výrazné rozdíly teplot ve dne a v noci. Nutné je rovněž dodržení letní růstové stagnace s výrazným omezením zálivky, kterou opět krátkodobě zvýšíme na začátku podzimu.
Pěstování malých semenáčků se poněkud liší. V prvním roce je chráníme před nejprudšími úpaly, aby se nezbarvovaly do hnědofialova a nezpomalovaly růst. Také první zimování by mělo být poněkud teplejší.
Pěstujeme-li rostliny na vlastních kořenech, musejí být vzhledem k dlouhému řepovitému kořenu sázeny do dostatečně hlubokých nádob. Substrát má být silně propustný, hrubě zrnitý a s dostatkem minerálních látek.
I rozmnožování výsevy je poměrně obtížné. Semena, stejně jako u většiny druhů kaktusů amerického jihozápadu klíčí špatně. Proto lze doporučit některý ze způsobů zlepšujících klíčivost (přemrzání, skarifikace apod.). Podle některých zkušeností se zdá, že u starších semen (v druhém roce po sklizni) je klíčivost vyšší, než u semen čerstvých.
Pro úspěšné a bohaté kvetení je rozhodující dostatek slunce v předcházející sezóně, světlé zimování a nepříliš teplé jaro bez předčasné zálivky. Jinak často již od podzimu nasazená poupata snadno zasychají.

 

Poznámky
Holotyp byl nalezen v "Boyce Thompson southwestern arboretum herbarium" pod číslem Bwb 8-1956-1.
Správnost původního názoru B.W.Bensona o příslušnosti tohoto druhu do rodu Pediocactus se potvrdila i při pozdějších revizích prováděných L.Bensonem (1961-1962) a později i K.Heilem, B.Armstrongem a D.Schlesserem z N.Mexika v USA (1981).
P. paradinei nepatří do skupiny pediokaktusů tzv. říčního systému (naleziště v nejbližším okolí řeky Colorado a jejich přítoků), ale spolu s P. simpsonii a P. sileri patří mezi ostatní druhy, rostoucí v jiných podmínkách a na jiných nalezištích než první skupina.
Charakteristický je především svými dlouhými, bílými, vlasovitými trny, které dorůstají na starších rostlinách. Zajímavý však je i tím, že někteří jedinci kvetou již v době, kdy mají jen juvenilní stadium vytrnění, tj. ještě před tím, než začnou vytvářet typické dlouhé otrnění.
Pravokořenné rostliny se v období klidu zatahují do půdy, temeny až na úroveň terénu, podobně jako některé jiné druhy rodu, nebo jako druhu rodu Turbinicarpus. Na přírodních stanovištích se tím chrání před krutými nepříznivými zimními podmínkami.

 

Literatura
Backeberg C., Die Cactaceae, 5 : 2876-2881, 1961
Backeberg C., Das Kakteenlexikon, p. 362, 1970
Benson L., The Cacti of the United States and Canada, p. 760-761, 1982
Haage W., Kakteen von A bis Z, p. 604, 1986
Chvastek J., Z galerie chráněných druhů - Pediocactus paradinei, Kaktusy, 24 : 6-7, 1988
Šedivý V., Rod Pediocactus, Aztekia, 5 : 2-12, 1982
Šubík R., Dva nové rody v našich sbírkách, Kaktusářský sborník 1922-1962, p. 257, 1962

 

Autoři
Text: Jan Klikar.
Foto: Pavel Pavlíček ve vlastní sbírce.


návrat na seznam rodů

Diskuze:

Vaše jméno:
Text:

Ochrana proti spamu: sečtěte prosím osm a deset