Název
NOTOCACTUS OTTONIS (Lehm.) Backeb. var. OTTONIS
 

Taxon
Notocactus ottonis (Lehmann) Backeberg, in Backeberg C. et Knuth F.M., Kaktus-ABC, p. 254, 1935
Cactus ottonis Lehmann, Ind. sem. hort. bot. Hamburg., p. 16, 1827
Echinocactus tenuispinus Lk. et O., Verh. zur Beförd. Gartenbau, 3 : 421, 1828
Notocactus tenuispinus (Lk. et O.) Herter, Cactus, 44 : 177, 1955
Notocactus ottonis (Lehm.) Backeb. var. tenuispinus (Lk. et O.) backeb., Die cactaceae, 3 : 1639, 1959
Parodia ottonis (Lehm.) N.P.Taylor, Bradleya, 5 : 93, 1987
Druh nese jméno Friedricha Christopha Otto (1783-1856), inspektora botanické zahrady v Berlíně, významného autora popisů i prací o kaktusech.

 

Popis
Tělo
stonek ploše kulovitý,později protáhlý, 50-110 mm široký, světle zelený, tvořící odnože, zvláště podzemní; 10-12 rovných, širokých a tupě zaoblených žeber, se slabě vyznačenými hrboly, vzdálenost mezi areolami 10-13 mm. Okrajových trnů 12-15, výjimečně 10-11, tence jehlovitých, nažloutlých, téměř rovných, paprskovitě rozložených a přiléhajících, 10-13 mm dlouhých; 3-4 středové trny, poněkud silnější než trny okrajové, hnědé či červenohnědé, se světlejší špičkou, horní nejkratší (8 mm), dolní 26-28 mm dlouhý, dolů ohnutý.
Květy
40-70 mm široké, 3-4 dny kvetoucí; receptakulum s malými šupinami, hnědými štětinami a šedou či hnědou vlnou; Okvětní lístky dlouze špičaté, citrónově žluté, někdy s červenými špičkami; vnější okvětní lístky načervenalé; čnělka delší než tyčinky, s 12-14 intenzivně purpurovými bliznovými laloky.
Plod
tmavozelený, se štětinami.
Semena
černá, matná, 1 mm široká, 1,2 mm dlouhá, zvonovitá, hilum o 0,2 mm širší než průměr semene.

 

Variety
N. ottonis zaujímá rozsáhlý areál, zasahující do čtyř států jižní Ameriky. Když patrně jednotná populace se během vývoje rozpadla a dnes vytváří velké množství vnitrodruhových odchylek. Je to nejproměnlivější druh ze všech notokaktusů a existují dokonce specializované sbírky jeho infraspecifických (vnitrodruhových) taxonů. Popsáno jich je však jen asi tucet. Některé se od var. ottonis liší toliko žebry či trny:
var. acutangularis Ritt, má trojúhelníkovité zúžené hrany žeber;
var. tortuosus (Lk. et O.) Backeb. s tmavě zeleným tělem a větším počtem (4-6) silnějších středových trnů;
var. uruguayus (Arech.) Backeb. s široce hrbolatými žebry a pavoukovitě rozestřenými trny;
var. paraquayensis (Heese) backeb. s ostře hranatými žebry a odstávajícími červenějšími trny.
var. tenuispinus (Lk. et O.) Backeb. považujeme dnes za synonymum nominátní variety;
var. villa-velhensis Backeb. et Voll naopak zase za samostatný druh (Slaba).
Zajímavější jsou ty variety, které se liší i některými znaky květů, především barvou blizny:
var. albispinus backeb. s bliznou světle červenou a trny záhy bělavými;
var. elegans Backeb. et Voll s řídkými, velmi úzkými okvětními lístky;
var. schuldii Kreuzinger, s bliznou oranžově žlutou, květy až 100 mm v průměru a s malým počtem žeber;
var. stenogonus Backeb. se světle červenou bliznou a malými květy (20 mm).
Nejvyhledávanější jsou ovšem odrůdy, jejichž květ je celý jinak zbarven než žlutě:
var. janousekianus Papoušek, s květy oranžovými,
var. vencluanus Schütz, s červenými květy.

 

Výskyt
Ze všech notokaktusů je N. ottonis v přírodě nejčastějším a nejrozšířenějším druhem. Jeho areál počíná západně od brazilského města Porto Allegre a zasahuje přes jižní Uruguay do přiléhající části Argentiny; k severu se rozprostírá až do východní Paraguaye (dept. Itapuya). Spegazzini uvádí, že je častý na skalnatých pahorcích poblíž Santa Ana v argentinské provincii Misiones. Podle Friče roste na izolovaných pohořích nebo vysokých planinách, vzdálených od sebe sta kilometrů a oddělených oblastmi s bujnou vegetací. Frič uvádí sběry z Rio Grande do Sul, Aldeira Velha, Paraná, Säo Paulo (Brazílie), Piriápolis (Uruguay), Sierra de la Ventana (Argentina) a Cambüretá (Paraguay). Nálezy soudobých sběratelů tento rozsáhlý areál potvrdily.

 

Pěstování
Velkou zajímavostí druhu je to, že vytváří podzemní odnože, jakési hlízky bez chlorofylu. Ty se samy proderou ke slunci a zezelenají. Jimi je možno druh snadno vegetativně množit. Odnože se vytvářejí na výběžcích z podzemních areol a nikoliv na kořenech, jak se někdy chybně uvádí.
Barevný snímek ve vlastní sbírce: Viktor Havelík.

 

Poznámky
Informace není k dispozici.

 

Literatura
Backeberg C., Das kakteenlexikon, p. 305, 1966
Crkal K., Lovec kaktusů, p. 314-315, 1983
Haage W., Kakteen von A bis Z, p. 513-514, 1981
Ritter F., Kakteen in Südamerika, 1 : 162-163, 257, 1979
Schäfer G., Die Gattung Notocactus; Kakt./Sukk., 14 : 72-76, 1979
Schütz B., Notocactus ottonis (Lehm.) Berger; kaktusy 65, 1 : 123-126, 1965
Slaba R., Notocactus villa-velhensis (Backeb. et Voll) Slaba comb. nova; Kaktusy, 20 : 3-7, 1984
Spegazzini C., Cactacearum platensium tentamen, p. 496, 1905

 

Autoři
Barevný snímek ve vlastní sbírce: Viktor Havelík.
Text: Miroslav Veverka.
Snímek semen: Zdeněk Voráček.


návrat na seznam rodů

Diskuze:

1 (2014-11-15 17:27:56)
1
Vaše jméno:
Text:

Ochrana proti spamu: sečtěte prosím pet a jedna