Název
NEOLLOYDIA SUBTERRANEA (Backeb.) H.Moore var. ZARAGOSAE (Glass et Foster) E.F.Anderson
 

Taxon
Neolloydia subterranea (Backeberg) H.Moore var. zaragosae (Glass et Foster) E.F.Anderson, Bradleya, 4 : 14, 1986
Gymnocactus subterraneus Backeb. var. zaragosae Glass et Foster, Cact. Succ. J. (US), 50 : 283, 1978
Varieta, objevená v roce 1972 v dosti odlehlém regionu poblíž městečka Zaragosa v mexickém státě Nuevo Leon, byla nazvána podle místa nálezu. Jméno subterraneus (podzemní) se vztahuje na typický mohutný kořen tohoto druhu.

 

Popis
Tělo
stonek 25-40 mm široký, hruškovitého tvaru, 50-70 mm dlouhý; areoly vlnaté, později holé. Okrajových trnů 21-25, trny poněkud zahnuté, loupající se nebo ochmýřené v mládí, sklovitě bílé s hnědavou špicí, 3-6 mm dlouhé; středové trny 2, horní 16-17 mm dlouhý, s horní třetinou hnědou až černou, spodní o málo kratší, 10-16 mm dlouhý, bílý, směrem ke špičce tmavnoucí až do černé barvy, ve stáří šednoucí.
Květ
18-20 mm dlouhý, úzce nálevkovitý, špinavě žlutý, bílý nebo červený; vnější okvětní lístky se zelenofialovým středním proužkem a zelenobílými okraji, vnitřní okvětní lístky s bledě červeným až fialovým středním proužkem a zelenožlutými až bílými okraji; tyčinky zelenobílé, prašníky oranžové, čnělka bledě fialová, 6 zelenobílých bliznových laloků.
Plod
holý, pukající podélně.
Semena
1 mm velká, černá.

 

Variety
N. subterranea je členěna do dvou variet:
var. subterranea - nominátní varieta, charakteristická tenkým dlouhým krčkem, spojující mohutný hlízovitý kořen s vlastním stonkem. Vyskytuje se v Nuevo Leon, poblíž Mier y Noriega.
var. zaragosae - dlouhý tenký krček zde chybí, výskyty cca 100 km severněji od lokality typické variety.
Rozdíly mezi oběma varietami spočívají dále i v počtu trnů a květu. Var. zaragosae nese v areole větší počet trnů a kvete menším květem, jehož zabarvení je proměnlivé.

 

Výskyt
N. subterranea var. zaragosae je vzácným kaktusem, známým zatím pouze z typové lokality. Opět jde o jeden z mnoha endemitů, objevených v poslední době v oblasti údolí Aramberri. Jako typová lokalita byly uvedeny sádrovcové pahorky poblíž Zaragosa, Nuevo Leon, Mexiko.
Některá poslední polní zkoumání naznačují možnosti dalšího výskytu tohoto taxonu směrem na jih od typové lokality.

 

Pěstování
Šubík popisuje velmi zajímavé detaily o poměrech na nalezišti: vlastní údolí je ze všech stran uzavřeno horami, které je chrání před ostrými povětrnostními změnami, rostliny obývají svažité terény měkkého sádrovce; i v době sucha překvapuje mazlavá, vlhká konzistence zvětralé sádry na povrchu skal. Tyto údaje jsou základem pro návod, jak pěstovat tohoto málo častého hosta v našich sbírkách.
Ve většině případů se však rostliny pěstují roubované na různých podnožích, i tak však vytvářejí charakteristický tvar stonku, takže je mnozí často několikrát roubují.
Rostliny kvetou časně zjara a proto je třeba jim poskytnout chladné, suché a velmi světlé přezimování. Na takových předpokladech je také třeba stavět při volbě podnoží.

 

Poznámky
Použití rodového jména Neolloydia je pro mnohé neobvyklé, je to však skutečnost, na kterou je třeba si zvyknout. I když problém Neolloydia - Gymnocactus je dosti složitý a nelze jej jednoduše vysvětlit na několika řádcích, pokusíme se uvést alespoň základní fakta:
Rod Neolloydia byl ustanoven Brittonem a Rosem (1922) pro rostliny s povrchem těla rozděleným do bradavek, dimorfní areolou (tedy rozdělenou na trnitou a květní část) a holým nebo šupinatým semeníkem a plodem.
Rod Gymnocactus Backeberg (1938) byl vytvořen pro skupinu taxonů, vyčleněných z rodu Thelocactus pro některé odlišné znaky (malé tělo s povrchem rozděleným do bradavek, holý semeník a plod) a byl již od počátku své existence terčem kritiky. Oba rody však měly podobnou historii - díky své celkem málo jasné definici se staly v průběhu let více nebo méně sběrnými rody. Teprve postupným poznáváním vzájemných souvislostí uvnitř podčeledi Cactoideae vyšlo najevo, že rod Gymnocactus je nadbytečný. Jeho používání u nás je dnes již jen pozůstatkem dosud přežívajícího vlivu Backebergova systému na naše kaktusářství.
Při volbě rodového jména však existovala ještě možnost akceptovat úzce pojatý rod Rapicactus, vytvořený pro dva příbuzné druhy Echinocactus subterraneus Backeb. (1942) a Echinocactus mandragora Frič ex Berger (1929). Přijetí šířeji pojatého rodu Neolloydia je podle názoru autora textu správnější a aktuálnější.
A ještě několik poznámek k popisu samotnému: V popise var. zaragosae uvádějí Glass a Foster, že vlna na areolách se vyskytuje pouze na temeni, tedy v místě, kde vznikají květy. Kulturní rostliny - a to dokazuje i přiložený snímek - vytvářejí bohatou areolovou vatu, která mizí teprve na starých areolách ve spodní části stonku.
Květ je v původním popise udáván jako špinavě žlutý. Vyobrazená rostlina dokazuje i jiné možnosti barvy květu.
Tuto variabilitu potvrdila i pozorování )Říhy a Šubíka na typové lokalitě.

 

Literatura
Anderson E.F., Ralston M.E., A study of Thelocactus (Cactaceae), Cact. Succ. J. (US), 50 : 216-224, 1978
Anderson E.F., A revision of the genus Neolloydia Br. et R. (Cactaceae), Bradleya, 4 : 1-28, 1986
Backeberg C., Die Cactaceae, 5 : 2847-2865, 1961
Gewissler B., Skúsenosti s rodom Gymnocactus, Kaktusy-Sukulenty, 8 : 91-93, 1987
John V., Rod Gymnocactus Backeb., Kaktusy, 9 : 3-5, 1973
Šubík R., Gymnocactus subterraneus var. zaragosae, Aztekia 2/3 : 18-19, 1979

 

Autoři
Rostliny kvetou časně zjara a proto je třeba jim poskytnout chladné, suché a velmi světlé přezimování. Na takových předpokladech je také třeba stavět při volbě podnoží.
Pravokořenné semenáče jsou choulostivé, rostou pomalu a tvoří zpočátku tužkovitě tenké stonky a to jak v kultivaci tak i v přírodě. V této fázi se tvoří mohutný podzemní kořen. Teprve později se formuje charakteristický tvar stonku s krátkým krčkem.
Text: V.Šedivý.
Foto a sbírka: P.Pavlíček.


návrat na seznam rodů

Diskuze:

Vaše jméno:
Text:

Ochrana proti spamu: sečtěte prosím devet a devet