Název
ECHINOCEREUS REICHENBACHII (Terscheck ex Walp.) F.Haage var. BAILEYI (Rose) N.P.Taylor
 

Taxon
Echinocereus reichenbachii (Terscheck ex Walpers) F.Haage var. baileyi (Rose) N.P.Taylor
Echinocereus baileyi Rose, Contrib. US. Nat. Herg., 12 : 403, 1909
Echinocereus oklahomensis Lahman, Cact. Succ. J. Amer., 6 : 141, 1935
Echinocereus albispinus Lahman, Cact. Succ. J. Amer., 6 : 143, 1935
Echinocereus longispinus Lahman, Cact. Succ. J. Amer., 7 : 135, 1936
Echinocereus baileyi Rose var. albispinus (Lahman) Backeberg., Kakteenkunde 1941, p. 4, 1941
Echinocereus mariae Backeb., Nat. Cact. Succ. J., 20 : 19, 1965
Echinocereus reichenbachii var. albispinus (Lahman) L.Benson, Cacti of Arizona, 1969
Varieta byla pojmenována na počest Verona Baileyho, amerického botanika, známého svými polními výzkumy v N.Mexiku, Oregonu, Texasu a dalších částech USA.

 

Popis
Tělo
stonek válcovitý, ve stáří obvykle trsovitý, trs až 30 hlav, jednotlivé stonky až 200 mm dlouhé, až 80 mm široké, epidermis zelená, žebra úzká, poněkud hrbolatá. Areoly oválné až protáhlé, zpočátku silně vlnaté, později bez vlny, asi 3-6 mm od sebe vzdálené. Okrajové trny tenké a pevné, po 12 a více v areole, nikoliv pektinátně uspořádané, směřující ven od stonku, často se proplétají s trny na sousedních areolách, horní okrajové trny velmi malé a slabé, postranní se postupně prodlužují, nejspodnější nejdelší, 15-35 mm dlouhé; středové trny 1-3 (-5), často jen nepatrné, někdy jen 3 mm dlouhé, ale i až 10 mm, barva trnů se mění od čistě bílé až nažloutlé, přes slámovou k rezavě hnědé či růžově načervenalé, na jedné rostlině vždy stejné barvy.
Květy
velké a nápadné, 50-75 mm dlouhé a 60-90 mm široké, fialově růžové barvy, vnitřní okvětní lístky s úzkou červenou bází, jejich horní části široké, fialově růžové, konce třepenité nebo nepravidelně zoubkované, bliznových laloků nejčastěji 10-12 (-21), tmavě zelených; lůžko květní pokryto areolami s 5-15 vlasovitými bílými až rezavými trny, 6-10 mm dlouhými a velkým množstvím dlouhé bílé vlny.
Plody
vejčité, 10-13 mm dlouhé, zůstávají zelené dokud nevyschnou a po straně nepuknou.
Semena
asi 1,5 mm dlouhá, hrbolkatá.

 

Variety
Proměnlivost u Echinocereus reichenbachii var. baileyi se vztahuje zejména na charakter a vybarvení otrnění. Proměnlivé jsou počty okrajových a středových trnů, proměnlivá je i jejich délka. U některých rostlin dokonce středové trny chybějí. Jednotlivé rostliny jsou vybarveny vždy stejně, bez odstínů, které by tvořily barevně se lišící horizontální pásy na stoncích. Jednotlivé rostliny na jednom a téže nalezišti se od sebe mohou výrazně barevně lišit, přičemž paleta barev obsahuje odstíny od čistě bílé až po růžově červenou barvu. Pestrost těchto barev na jednom hustě porostlém stanovišti je velmi působivá. Tyto barvy se mění bez jakéhokoliv závislosti, i když je nutné připustit, že ten či onen odstín na té či oné lokalitě převládá. Snad jen průměrné počty okrajových trnů jsou proměnlivé v závislosti na vzdálenostech lokalit v areálu výskytu..

 

Výskyt
Echinocereus reichenbachii var. baileyi je rozšířen zejména v jižní Oklahomě a přilehlé části Texasu, zejména v pohoří Wichita a přilehlých oblastech, ve výškách 400-600 m n. m. Weniger ve své knize Cacti of the Southwest píše:
"Vstoupíme-li do pohoří Wichita od východu poblíž Lawtonu, nalezneme okamžitě E. Baileyi, rostoucí na krásných stanovištích, často i několik set rostlin pohromadě, na nenarušených žulových svazích a skaliskách. Po celé této ohromné hromadě červené žuly, v trhlinách hlavního masivu a mezi velkými balvany jsou rozložité trsy těchto rostlin".

 

Pěstování
Rostliny jsou v přírodě vystaveny značným mrazům, při dobré přípravě na zimu by u nás měly zimu kolem -20 stup. C snášet bez problémů. Sám jsem viděl vyselektované formy pěstované na skalce, samozřejmě s dobrou drenáží a foliovou přikrývkou přes zimu. Venkovní pěstování sebou přináší i značnou míru rizika a musíme počítat s velkými ztrátami, kterým se nevyhneme zimováním v nevytápěném a suchém prostředí skleníku. Rostliny v přírodě snášejí jak velmi vysoké, tak i velmi nízké teploty. Můžeme-li jim podobné podmínky - to jest nadbytek tepla, světla a čerstvého vzduchu v létě a velmi chladno a sucho v zimě, pak se ve sbírce můžeme pochlubit skutečnými skvosty s hustými trny a překrásnými květy.

 

Poznámky
Poprvé publikoval jméno v roce 1909 Rose. Ten měl ovšem k dispozici jen několik vzorků, které mu dodal Bailey, proto i publikovaný popis nepostihoval proměnlivost druhu. To později způsobilo četná nedorozumění, např. Rose popisoval rostliny bez středových trnů a s malým počtem okrajových trnů, takže další nálezy z této oblasti původnímu popisu v řadě znaků neodpovídaly. To také zapříčinilo vznik řady dalších jmen, která pro svou četnost nejsou ani uvedena v synonymií. Paní Lahmanová získala vzorky, které popsala jako E. oklahomensis s větším množstvím okrajových trnů, dále E. longispinus s dlouhými okrajovými trny (asi 25 mm). Tyto rostliny lze nalézt téměř na každém svahu pohoří Wichita, uvnitř běžných populací, takže si nezasluhují ani statut variety, jsou to přírodní individuální odchylky. V nabídkách i ve sbírkách se ovšem tato jména dost často objevují, lze je však chápat jako kulturní odrůdy, které na základě cílevědomého výběru a dalšího pěstování a vysévání zůstaly stále a určující znaky jsou dědičné.
Backeberg také zavedl řadu variet, založených téměř výhradně na barvě trnů, např.
var. brunispinus s dlouhými kaštanově hnědými trny,
var. flavispinus s měkkými, bledě žlutými trny,
var. albispinus s trny bílými,
var. roseispinus s dlouhými měkkými trny s růžovým hrotem.
I tyto rostliny lze považovat za individuální přírodní odchylky, vždyť Weniger sám píše: "... spatříme celé svahy žulových balvanů, v jejich průrvách rostou krásně vytrněné sloupky a shluky sloupků, od červených stejně jako samostatná skála po bílé jako sníh, který je tu v zimě zasypává. To je Echinocereus baileyi, na který může být stát Oklahoma právem pyšný".

 

Literatura
Backeberg C., Die cactaceae, 4 : 1976, 1960
Benson L., The cacti of the United States and Canada, p. 666, 1982
Britton N.L., Rose J.N., The cactaceae, 3 : 26, 1922
Taylor N.P., The genus Echinocereus, p. 133, 1985
Weniger D., Cacti of the Southwest, p. 11, 1970

 

Autoři
Text a sbírka: Pavel Pavlíček.
Foto: Karel Crkal.


návrat na seznam rodů

Diskuze:

Vaše jméno:
Text:

Ochrana proti spamu: sečtěte prosím deset a dve