Název
ARIOCARPUS TRIGONUS (Weber) K.Sch.
 

Taxon
Ariocarpus trigonus (Weber) K.Schumann in Engler Bot. Jahrbuch 24 : 539, 1898
Anhalonium trigonus Weber, Dict. Hort. Bios., p. 90, 1893
Ariocarpus trigonus (Weber) K.Sch. var. elongatus Backeb., Die Cactaceae, 5 : 3087, 1961 non sensu S.-D.
Ariocarpus trigonus (Weber) K.Sch. var. minor Voldán, Kaktusy 76, 12 : 3-6, 1976
Druhový název charakterizuje na první pohled viditelný znak - tříhranný tvar bradavek.

 

Popis
Tělo
stonek jednotlivý, žlutozelený až šedozelený, 50-250 mm vysoký, 40-300 mm široký, s odstávajícími vzpřímenými špičatými bradavkami s hladkým povrchem, na horní straně plochými, 30-80 mm dlouhými, 10-25 mm širokými. Trny v dospělosti chybějí.
Květ
25-40 mm velký, světle žlutý, žlutobílý nebo krémový; tyčinky bělavé, prašníky žlutooranžové, bliznové laloky bílé až krémové.
Plod
bělavý až růžový, šťavnatý, při sesychání s papírovitým vnějším oplodím. 7-20 mm dlouhý, 5-10 mm široký.
Semena
černá, jamkovaná, 1 mm velká.

 

Variety
A. trigonus je taxonem s velkou variabilitou a tato skutečnost se projevila i popisy některých mezních forem:
var. elongatus, jejíž historie je složitá. Popsal ji C.Backeberg a odvozoval od Anhalonium elongatum S.-D. (1850). Salm-Dyckův popis však patřil k rostlinám s bílými květy, tedy z okruhu A. retusus, kdežto Backeberg varietu přiřadil jednoznačně ke žlutokvětému A. trigonus. Jeho popis je velmi stručný, zajímavé je, že podle něj nemá být délka bradavek podstatným znakem. Pod jménem A. trigonus var. elongatus se však ve sbírkách pěstují rostliny s dlouhými štíhlými a ostře zašpičatělými bradavkami, které tedy nemají nic společného ani Salm-Dyckovým a pravděpodobně ani s Backebergovým popisem.
var. minor, kterou popsal v roce 1976 Voldán. Jde o rostliny, které dorůstají menších rozměrů a kvetou podstatně dříve (již od velikosti asi 3 centimetrů - viz dolní vyobrazení). Pochází z míst, ve kterých se vyskytují též populace, shodné s popisem A. trigonus. Polní pozorování ukazují minimální rozdíly mezi populacemi, které se vzájemně překrývají, takže botanická klasifikace obou variet neobstojí.
Není dokonce vyloučena ani možnost hybridizace A. trigonus a A. retusus, protože se v okolí Cd. Victoria, Tamaulipas vyskytují na společné lokalitě. V literatuře byla též popsána zajímavá odchylka - rostliny s červeným květem, vzácně se vyskytující v údolí Aramberri, Nuevo Leon.

 

Výskyt
Rostlinný materiál z doby prvopopisu chybí a typová lokalita byla udána velice široce - severně od Monterrey. Bylo proto nutné stanovit typ a určit přesně jeho místo nálezu, což učinil E.F.Anderson v roce 1959; byl sbírán 1 míli severozápadně od Hidalgo, na cestě do Mina, kopec nad Arroyo Portero, Nuevo Leon, Mexiko. To je zároveň nejsevernější lokalita, protože výskyt tohoto taxonu se soustřeďuje spíš do státu Tamaulipas, zejména jižně od Cd. Victoria (Valle de Jaumave). Roste na přístupných vápencových pahorcích v nadmořské výšce 500-100 metrů nebo na přímořských pláních. Průměrné teploty dosahují ve dne 20 stup. C, noční jsou po většině roku jen o několik stupňů nižší. Naprostá většina srážek spadne v květnu až srpnu. Doprovodnou vegetací jsou akácie, sukulentní rostliny z rodů Euphorbia a Jatropha, mamilárie, ferokaktusy.
Některé prameny udávají výskyt i v přilehlých pohraničních oblastech státu San Luis Potosí.

 

Pěstování
Zásady pěstování A. trigonus jsou obdobné jako pro ostatní druhy rodu, lze však konstatovat, že v tomto případě jde o rostliny, které nejsou tak choulostivé jako většina ostatních. I když se jedná o relativně rychle rostoucí kaktusy, je vhodné semenáčky hned po vyklíčení naroubovat na tvrdě pěstované hybridy Echinopsis. Roubované rostliny často v dospělosti od základu odnožují a ve stáří tvoří mohutné trsy. Roubované rostliny, popsané jako A. trigonus var. minor tvoří vícehlavé trsy již od mládí.
Pravokořenné pěstování je samozřejmě obtížnější a zdlouhavější, pěstitelské přehmaty se nevyplácejí. Rostliny dospívají a kvetou ve velikosti okolo šesti centimetrů, což představuje alespoň deset let opatrného pěstování.
A. trigonus kvete stejně jako ostatní ariokarpusy na podzim, při příznivém počasí i více sériemi.

 

Poznámky
Diferenčním znakem oproti ostatním ariokarpusům je tvorba květů mezi staršími bradavkami - rostliny často vytvářejí věneček květů v určité vzdálenosti od temene.
A. trigonus patří ve schématu rodu podle E.F.Andersona do podrodu Ariocarpus, jehož hlavním znakem je, že rostliny netvoří na bradavkách areolární brázdu. Dalšími druhy podrodu jsou A. retusus, A. agavoides, A. scapharostrus, A. trigonus a A.scapharostrus nemají dimorfní areolu, tedy areolu, rozdělenou na květní a trnitou část, jako je tomu u rostlin A. retusus a A. agavoides.

 

Literatura
Anderson E.F., A taxonomic revision of Ariocarpus (Cactaceae), Cact. Succ. J. (US), 37 : 39-49, 1965
Backeberg C., Die Cactaceae, 5 : 3083-3090, 1962
Bouma M., Příspěvek k pěstování rodu Ariocarpus generativním způsobem, Aztekia, 4/2 : 6-11, 1981
Britton N.L., Rose J.N., The Cactaceae, 4 : 80-83, 1923
Frank G., Arten, Varietäten und Formen der Gattung Ariocarpus, Kakt. und and. Sukk., 21 : 82-86, 1970
Heek W., Ariocarpus trigonus (Weber) K.Sch. mit röttlichen Blüten, Kakt. und and. Sukk., 32 : 166-167, 1981
Říha J., Šubík R., Kaktusy státu Tamaulipas - biologie Ariocarpus trigonus, Kaktusy 78, 14 : 101-106, 1978
Staník R., Lux A., Ariocarpus trigonus (Weber) K.Sch., Kaktusy-Sukulenty, 2 : 60-63, 1981
Voldán M., Naleziště ariokarpusů, Kaktusy, 2 : 105-110, 1966

 

Autoři
Text: V.Šedivý.
Foto nahoře: Pavel Pavlíček ve vlastní sbírce.
Foto dole: Jan Král ve sbírce autora textu, rostliny označované jako A. trigonus var. "minor" z importních semen.


návrat na seznam rodů

Diskuze:

Vaše jméno:
Text:

Ochrana proti spamu: sečtěte prosím deset a jedna