Název
WEINGARTIA NEUMANNIANA (Backeb.) Werd.
 

Taxon
Weingartia neumanniana (Backeberg) Werdermann, Kakteenkunde, p. 21, 1937
Echinocactus neumannianus Backeberg, Kakteenfreund, 2 : 90, 1933
Gymnocalycium neumannianum (Backeb.) Hutchison, Cact. Succ. J. (US), 29 : 11-14, 1957
Druh byl pojmenován na počest známého berlínského kaktusáře první poloviny 20. století Hanse Neumanna.

 

Popis
Tělo
stonek sametově šedozelený až světle zelený, ploše kulovitý, až 70 mm vysoký a 50 mm široký, s velkým řepovitým a rozvětveným kořenem se zúženým krčkem. Žeber asi 14, žebra příčnými zářezy zcela rozdělaná do téměř šestibokých nízkých oblých hrbolků; areoly zprvu s bělavou plstí, asi 10 mm od sebe vzdálené. Trny okrajové a středové nerozlišitelné, v počtu 6-8, tuhé, odstávající, až 30 mm dlouhé, všechny slámově žluté, hnědavé až fialově hnědé, často i černé.
Květy
se vytvářejí na mladších areolách, asi 25 mm dlouhé, štíhle nálevkovité s hnědavě šupinovitou trubkou, vnitřní okvětní lístky žluté až červenooranžové.
Plod
malý, kulovitý až vejčitý, hnědavý a malými šupinami, dole se otevírající.
Semena
1,3 mm x 1 mm velká, zahnutě vejčitá s oválným světle žlutavým až hnědavým hilem. Testa matně černá, jemně bradavčitá.

 

Variety
V roce 1963 popsal Backeberg červeně kvetoucí exempláře z Ritterových sběrů jako var. aurantia. Ve sbírkách nacházíme nejčastěji rostliny s trny hnědavými až černými a s květy žloutkově žlutými až oranžově červenými, jsou i formy s květem krvavě červeným. Délka trnů dosahuje v našich podmínkách 30 mm jen výjimečně, počet trnů bývá častěji o něco nižší, než uvádí popis.

 

Výskyt
Weingartia neumanniana je nejjižněji rostoucím druhem rodu Weingartia. Backebergovy nálezy pocházejí z okolí města Humahuaca v severní Argentině, Ritterův nález FR 50 je z okolí Iturbe (asi 30 km severněji). Pravděpodobně nejsou rostliny v domovině nijak hojné.

 

Pěstování
Pro potíže pěstování druhů s řepovitým kořenem se nejčastěji setkáváme s rostlinami roubovanými. Za těchto podmínek mají obvykle tendenci k sloupovitému růstu a jsou často podstatně větší než uvádí popis. I roubované však odnožují nesnadno. Pravokořenné rostou neobyčejně pomalu, kvetou neochotně, ale zůstávají kulaté. Daří se jim dobře v pařeništi při velkých výkyvech teploty a při dostatku čerstvého vzduchu, v zimě při vyschlém substrátu snášejí i teploty blízké k nule. Rozmnožujeme je zpravidla výsevem, semenáčky rostou pomalu a jsou poměrně choulostivé.

 

Poznámky
Zdá se, že areál výskytu W. neumanniana je podstatně rozsáhlejší a zasahuje dále na sever. Tak z okolí jihobolívijského města Tupiza (asi 200 km severně os Humahuaca) popsal Rausch druh Weingartia kargliana (R 677) a Ritter Weingartia pygmea. Z okolí pohraničního města Villazon pochází nepopsaný Rauschův nález - R 749. Dalšími nálezy z těchto oblastí je Rauschova R 42 a Lauova L 436. Porovnáme-li popisy jmenovaných druhů a rostlinný materiál v našich sbírkách, je postavení W. pygmea a W. kargliana jako samostatných druhů sporné. Žlutotrnná forma W. neumanniana je v našich sbírkách prakticky neznámá. Mezi jižnějšími rostlinami W. neumanniana (jižně od Tupiza) a severnějšími druhy W. fidaiana a W. westii (severně od Tupiza) je pravděpodobně blízký vztah.

 

Literatura
Augustin K., kakt. und and. Sukk., 32 : 194-196, 1981
Backeberg C., Die Cactaceae, 3 : 1790, 1959
Bleck M., Cact. Succ. J. (US), 45 : 40-41, 1973
Donald J., Brederoo A.I., Succulenta, 58 : 2-6, 1979
Dvořák V., Kaktusy, 16 : 75-80, 1980
Red., The Chileans, 7 : 6, 1979
Ritter F., Kakteen in Südamerika, 2 : 648-659, 1980
Rausch W., Kakt. und and. Sukk., 30 : 105-106, 1979
Říha J., Šubík R., Kaktusy, 20 : 50-58, 1984

 

Autoři
Text: Václav Dvořák.
Foto: Pavel Pavlíček.
Na obrázku je importní rostlina ze sbírky P.Pavlíčka.


návrat na seznam rodů

Diskuze:

Vaše jméno:
Text:

Ochrana proti spamu: sečtěte prosím devet a dve