Název
SCLEROCACTUS POLYANCISTRUS (Engelm. et Bigelow) Britton et Rose
 

Taxon
Sclerocactus polyancistrus (Engelmann et Bigelow) Britton et Rose, The Cactaceae, 3 : 213, 1922
Echinocactus polyancistrus Engelmann et Bigelow, Proc. Amer. Acad., 3 : 272, 1857
Pediocactus polyancistrus (Engelmann et Bigelow) Arp, Cact. Succ. J. (US), 44 : 222, 1972
Jméno "polyancistrus" vyjadřuje "mnohotrnný, silně otrněný".

 

Popis
Tělo
stonek jednotlivý (jen vzácně vícehlavý), zelený, válcovitý, obvykle 100-150 mm vysoký, 50-75 mm široký; žebra výrazně vyvinuta v počtu 13-17, s tupě oddělenými hrboly, jejichž výška je maximálně polovina výšky žeber, asi 12 mm vysoká a 6 mm široká. Areoly oválné, 6-7,5 mm dlouhé, nejčastěji 9 mm od sebe vzdálené. Trny velmi husté, většinou zakrývající stonek; středových trnů 9-11, obvykle 6-8 spodních a postraních, červeně nebo červenohnědé, 75-90 mm dlouhé, naspodu 0,7 mm silné, jehlicovité, tuhé, obvykle 1-2 hákovitě zakončené; horní 3 středové trny bíle zabarvené, poněkud zploštělé, vzpřímené, jen nepatrně hákovité na vrcholu, asi 100 mm dlouhé; okrajových trnů 10-15, většinou bíle zabarvených, kruhovitě rozprostřených, asi 20 mm dlouhých, naspodu 0,5 mm tlustých, občas zploštělých anebo na průřezu oválných.
Květy
50-70 mm široké, 60 mm dlouhé; vnější okvětní lístky se zelenopurpurovým středním pruhem a růžovopurpurovým až fialovým okrajem, větší horní klínovitě kopisťovité, 25-30 mm dlouhé, 6-9 mm široké, celistvé nebo na okraji drobně zubaté; vnitřní lístky růžovopurpurové až fialově červené, 30-50 mm dlouhé, 9-12 mm široké, na vrcholu zašpičatělé nebo hrotnaté, celistvé nebo s okrajem lehce nepravidelným; nitky tyčinek zelenožluté, 6-12 mm dlouhé, prašníky krémově žluté, asi 2 mm dlouhé a 1 mm široké, dlouze protáhlé, čnělka zelená až krémová, asi 25 mm dlouhá, 1,5 mm široká; blizna růžová, 10-laločná; květní lůžko naspodu kulovité, asi 10 mm široké, s několika zubatými šupinami.
Plod
ve zralosti zelený nebo fialově načervenalý, soudkovitý, asi 25 mm dlouhý a 15-20 mm široký, několik bílých vlnitých chlupů o délce 6-10 mm.
Semena
černá, s bradavčitou testou, 3 mm dlouhá, 2,3 mm široká a 1,5 mm tlustá.

 

Variety
Tento druh je značně uniformní jak v generativních, tak i vegetativních znacích. V kultuře je pěstováno několik forem s odlišně barevnými trny, z nichž nejvýraznější jsou bělotrnné, pocházející ze severovýchodní Kalifornie a jihozápadní Nevady. Dále jsou to růžovotrnné či svítivě červeně otrněné formy, získané selekcí v kultuře anebo sporadicky nacházené na lokalitách. Vzácně je v přírodě nalézána bělokvětá forma, která ale nemá větší taxonomický význam.

 

Výskyt
Sclerocactus polyancistrus je typickým zástupcem květeny hor Mohavské pouště. Vyskytuje se porůznu v horách Kalifornie a přilehlé Nevady (Esmeralda a Nye Co.). Nejčastěji je nalézán na vápencích, ale občas i na vyvřelinách, na skalách anebo ve volné kamenité poušti v nadmořské výšce 750-1500 m.

 

Pěstování
Tento druh nacházíme ve sbírkách téměř výhradně roubován. Už čerstvě vyklíčené semenáčky, které jsou oproti jiným druhům kaktusů značně velké, je možno roubovat na semenáčky echinopsis či výhony pereskiopsis, na nichž už první rok narůstají do velikosti vlašského ořechu i více a následovně je vhodné je přeroubovat na trvalejší podložky (i když echinopsis může být trvalou podložkou). Většinou jsou k tomu účelu užívány robustnější cereusy jako Myrtillocactus geometrizans, Cereus peruvianus, C. macrogonus či Trichocereus pasacana. Dobrých výsledků bylo též dosaženo na zimovzdorných echinocereusech a opunciích. Bez problémů snáší po celou vegetační dobu pobyt venku, kde výborně vytrňuje a vzrůst je kompaktnější.
Foto a text: Josef Halda.

 

Poznámky
Sclerocactus polyancistrus je největším tohoto rodu. Pro svůj velký květ, který spíše připomíná zástupce rodu Thelocactus má zvláštní postavení mezi ostatními druhy rodu. V kultuře je pěstován téměř výhradně roubovaný a to většinou na různé cereusy, což má za následek bujný sloupovitý růst. Častý nedostatek světla a teplé zimování má za následek poměrnou neochotu ke kvetení. Vyobrazená rostlina je asi 20 let pěstována na poměrně slabém výhonu Myrtillocactus geometrizans, který už dávno lehl pod tíhou roubu a je zdřevnatělý. Rostlina se po léta nijak výrazněji neprojevovala, až asi po 15-leté kultuře napadlo přítele Krůtu zimovat ji velmi studeně, pod hřebenem skleníku až u skla, kde po celou zimu stékala kondenzovaná voda a rostlina byla nezřídka obalena ledem. Dostatek světla a tepla v létě následujícího roku daly vznik nasazení poupat už na podzim a následující jaro se poprvé otevřely tři veliké květy. Vyobrazené čtyři květy byly fotografovány v květnu roku 1987 a sprášeny pylem zároveň kvetoucího S. whipplei, takže asi po dvou měsících se vyvinuly čtyři velké plody s nemnoha semeny, která až do úplné zralosti byla obalena dužnatým oplodím chuti dužiny vodního melounu. I zde je jeden z rozdílných znaků - ostatní drobnější druhy rodu Sclerocactus mají ve zralosti plody vysýchavé.

 

Literatura
Benson L., The Cacti of the United States and Canada, p. 747, 1982
Britton N.L. et Rose J.N., The Cactaceae, 3 : 213, 1922
Earle W.H., Cacti of the Southwest, p. 132, 1980

 

Autoři
Foto a text: Josef Halda.
Fotografovaná rostlina pochází ze sbírky Jaroslava Krůty.


návrat na seznam rodů

Diskuze:

Vaše jméno:
Text:

Ochrana proti spamu: sečtěte prosím ctyri a sest