Název
SCLEROCACTUS PARVIFLORUS Clover et Jotter var. PAVIFLORUS
 

Taxon
Sclerocactus parviflorus Clover et Jotter, Bull. Torrey Bot. Club, 68 : 419, 1941
Sclerocactus havasupaniensis Clover, Amer. Journ. Bot., 29 : 172, 1942
Parviflorus znamená "s malým květem". Platí to však jen pro některé populace tohoto druhu a jiné populace mají květy v rámci rodu Sclerocactus největší.

 

Popis
Tělo
stonek jednotlivý, protáhlý až válcovitý, v dospělosti 70-200 vysoký a 50-100 mm široký; pokožka namodrale zelená; žeber 13-15, bradavkovitě utvářených, širokých 6-12 mm a stejně asi vysokých. Okrajových trnů 7-11, všechny bílé barvy kromě dvou směřujících dolů, které jsou podobné středovým a s nimi nejčastěji postavené do kříže, až 25 mm dlouhé a u báze asi 1 mm silné, na průřezu elipsoidní až kosočtverečné; středové trny většinou 4, dolní červenavý, hranatý, vzpřímený a háčkovitý až 50 mm dlouhý a 1 mm široký, či stočený nebo často zkroucený dolů, dva postranní podobné dolnímu, ale kratší a přímé, horní středový růžový až bílý, více či méně přímý hranatý až zploštělý.
Květ
20-70 mm široký a 35-50 mm dlouhý, vnější okvětní lístky se světlými okraji, růžové barvy, kopinaté, až 45 mm dlouhé a 10 mm široké, vnitřní okvětní lístky purpurově růžové, vzácně světle růžové nebo až bílé, dlouze kopinaté, zaoblené až špičaté, někdy na okrajích zkadeřené nebo nepravidelně zubaté; prašníky žluté, bliznové laloky narůžovělé až purpurové.
Plod
ve zralosti zelený až narůžovělý s několika šupinami, až 25 mm dlouhé a 6-10 mm široký, rozpadající se podélnou puklinou.
Semena
až 2 mm dlouhá a 3 mm široká.

 

Variety
Jedná se o dosti variabilní druh, který roste na velkém areálu, a jeho botanické zpracování je stále předmětem výzkumu.
Popsány byly:
var. blessingiae Earle, popsaný v roce 1980, je pravděpodobně jen formou další variety. Roste v Mojave Co. v Arizoně.
var. intermedius (Peebles) Woodruff et Benson, je rozšířena ve východní části areálu rozšíření druhu, zejména ve státech Utah, Colorado, Arizona a Nové Mexiko. Jeho otrnění je delší a "divočejší" a údajně představuje přechod k S. polyancistrus.

 

Výskyt
Nominátní varieta (var. parviflorus) roste ve státech Colorado, Utah, Arizona a na severu Nového Mexika v koloniích, které jsou široce rozptýleny v nadmořských výškách mezi 1000-2000 m. Většinou vyhledává pískovité půdy nebo štěrkovité nánosy na pískovcích. Klima těchto nalezišť je označováno za pouštní.

 

Pěstování
Vzhledem k původu ve velmi suchých oblastech jsou kořeny tohoto druhu citlivé a snadno podléhající hnilobám. Pěstuje se proto roubovaný na nejrůznějších typech podnoží. V posledních letech byly provedeny pokusy dokonce s roubováním na mrazuvzdorné kaktusy z rodu Opuntia a Echinocereus, výsledky však nejsou jednoznačné a tak lze doporučit běžnou skleníkovou kulturu. Nutné je dopřát rostlinám co nejvíce slunečního záření a rostliny otužovat větráním. Pro kvetení je důležité chladné (okolo 5 stup. C) a hlavně světlé zimování.
Snímek J.Buška zobrazuje rostlinu na stanovišti v severní Arizoně.

 

Poznámky
S. parviflorus, který roste v přírodě ve velkém množství na velkém areálu, činí taxonomům potíže. Blízce příbuzným druhem je S. whipplei a dlouhý čas byl spojován se S. parviflorus. Teprve Benson a Woodruffová stanovili kritéria pro možné rozlišování obou druhů. S. parviflorus má údajně poupata delší než širší, zelenavé barvy; květy se rozevírají i bez slunečního svitu (i zcela bez světla) a okvětí je zbarveno růžově až červenofialově. Naproti tomu jsou poupata S. whipplei širší než delší, hnědí barvy, těsně před rozvitím se rychle prodlužují a pro rozevření potřebují přímé sluneční záření; barva květních částí je zcela bez červených odstínů, je zelenavá až žlutá. Jistě není třeba podotýkat, že tyto rozdíly jsou poněkud chabé a navíc byly v přírodě nalezeny takové populace rostlin, které kritériím Woodruffové a Bensona neodpovídají. Například S. contortus Heil, S. whipplei var. heilii aj. S. parviflorus byl před několika lety ještě velmi vzácný v našich sbírkách. V posledních letech se rozšířil díky neúnavnému množení, a tak dnes již máme kvetoucí a plodící exempláře.

 

Literatura
Benson L., A revision of Sclerocactus, Cact. Succ. J. Am., 38 : 50-57; 100-106, 1966
Benson L., The cacti of the United States and Canada, 1982
Busek J., Die Gattung Sclerocactus, Kakt. und and. Sukk., 30 : 115-119, 1979
Heil K., Three new species of Cactaceae from southern Utah, Cact. Succ. J. Am., 51 : 25-30, 1979
Šedivý V., Přehled druhů a jmen rodu Sclerocactus, Aztekia, 6 : 3-14, 1983

 

Autoři
Snímek J.Buška zobrazuje rostlinu na stanovišti v severní Arizoně.
Text: J.Říha.


návrat na seznam rodů

Diskuze:

Vaše jméno:
Text:

Ochrana proti spamu: sečtěte prosím devet a sedm