Název
PEDIOCACTUS PAPYRACANTHUS (Engelm.) L.Benson
 

Taxon
Pediocactus papyracanthus (Engelmann) L.Benson, Cact. Succ. J. (US), 34 : 61, 1962
Mammillaria papyracantha Engelmann, in Gray A., Pl. Fendl., p. 49, 1849
Echinocactus papyracanthus (Engelm.) Engelm., Trans. St. Louis Acad., 2, 1863
Toumeya papyracantha (Engelm.) Br. et R., The Cactaceae, 3 : 91-92, 1922
Druhové jméno se vztahuje ke tvaru trnů, které jsou ploché, tenké a ohebné - papírovité.

 

Popis
Tělo
stonek jednotlivý, vzácně odnožující, až 100 mm dlouhý a 25 mm široký, matně tmavozelený, spodní třetina s odumřelými bradavkami a zbytky trnů slabě zkorkovatělá. Bradavky asi 5 mm dlouhé, horní část oblá; areoly zpočátku se šedobílou vlnou, později holé. Okrajových trnů asi 8-9, paprsčitě uspořádaných, čistě bílých, lesklých až 4 mm dlouhých, slabě zploštělých; středové trny až 4, papírovitě ploché, ohebné, světle nebo tmavěji hnědé, s načervenalým spodkem, 2-3 směřující vzhůru, 200 mm dlouhé i delší, více či méně zahnuté, 1 spodní, častěji zahnutý dolů, až 50 mm dlouhý, tenký, papírovitý.
Květy
z mladých areol na temeni, asi 30 mm dlouhé, asi 15 mm široké, úzce nálevkovité; lůžko květní asi 5 mm široké, olivově hnědé až zelené; květní trubka hladká, s ojedinělými šupinami, vnitřní okvětní lístky asi 14-17 mm dlouhé, 2,5-3,5 mm široké, kopinaté, lesklé, slonovinově bílé barvy, někdy s tmavším středním proužkem, nitky bílé, prašníky bledě žluté; čnělka asi 15 mm dlouhá, zelenavá blizna 5-6 laločná, světle zelená, asi 2 mm dlouhá, uzavřená.
Plod
kulovitý, s několika šupinami v horní části, zpočátku slabě masitý, později vysýchavý, tenkostěnný, hnědočervený, zbytek květu zůstává na plodu.
Semena
2,5 x 3 x 1 mm velká, na bázi zašpičatělá.

 

Variety
Variety ani formy nebyly popsány. P.papyracanthus patří mezi druhy s charakteristickým vzhledem, záměna s jiným druhem je vyloučena. určitá proměnlivost v rámci druhu samozřejmě existuje. Dobře lze například odlišit rostliny s trny, které se výrazně ohýbají buď směrem dolů, anebo směrem k temeni rostliny. Tyto rostliny jsou ve sbírkách specialistů pěstovány a sprašovány odděleně, takže i jejich potomstvo má odpovídající vzhled k těm či oněm rodičům. Je otázka, zda se tyto odchylky v přírodě vyskytují společně, či zda jejich lokality jsou navzájem izolovány, pravděpodobnější je však vysvětlení, že tyto odchylky byly izolovány a selektovány až v kultuře Proměnlivostí druhu se důkladněji zabýval V.Hrabě (1970).

 

Výskyt
Typové naleziště leží jižně od města Santa Fé na severu Nového Mexika v USA, kde rostou v plochých terénech v údolích, mezi nízkými pahorky. Rozšířen je dále v poměrně široké oblasti severního Nového Mexika a Arizony, vesměs v travnatých suchých stepích na červených písčitých půdách. V zimním období v těchto oblastech pravidelně mrzne a padá sníh.

 

Pěstování
Pěstování pravokořenných rostlin přináší velké problémy. Dá se ovšem říci, že chybí dostatek zkušeností, rostliny jsou dosud ve sbírkách poměrně vzácné, takže i ve sbírkách specialistů je pěstování na vlastních kořenech spíše ve stadiu experimentů.
V každém případě je vhodné doporučit včasné roubování semenáčků, které jsou již měsíc po výsevu dostatečně robustní, takže vlastní manipulace při roubování není obtížná. Jako roubovaný roste P.papyracantha poměrně rychle, bohatě odnožuje, takže je možné další množení vegetativní cestou, to jest odřezáváním a naroubováním odnoží. Množení výsevem semen často naráží na obtíže, semena mnohdy klíčí jen sporadicky a spíše náhodně, doposud nebylo jednoznačně vyzkoušeno, jak docílit pravidelného a vyššího procenta klíčivosti semen. Odhaduje se, že rozhodující vliv na klíčivost má stáří a způsob uskladnění semen, tedy stav vyzrálosti.
Obtíže se zajišťováním semen i s jejich klíčením vedly v minulosti k velké poptávce po tomto druhu. Tím docházelo k častému a opakovanému množení vegetativní cestou a opakované roubování odnožů bylo i příčinou neochoty ke kvetení. Roubované semenáče za předpokladu světlého zimního umístění kvetou velmi ochotně, snad i ochotněji, než ostatní zástupci rodu Pediocactus. P. papyracanthus patří mezi rostliny, jež snášejí studené až mrazivé zimní umístění, poklesy na -20 stup. C by jim neměly uškodit. Protože se však pěstují roubovány, musí se pro mrazivé zimování vybírat i vhodná podnož, například některé kultivary mrazuvzdorných opuncií nebo při zimování v nevytápěném skleníku i některé echinocereusy, například vybrané klony E. chloranthus.
Rostlinu na obrázku ve vlastní sbírce fotografoval autor textu Pavel Pavlíček.

 

Poznámky
P. papyracantha je v našich sbírkách rozšířen pod jménem Toumeya papyracantha (Engelm.) Br. et R., příslušnost k rodu pediocactus je ovšem zcela jasná vzhledem ke znakům na květech, plodech a semenech. P. papyracantha je veden v seznamu druhů ohrožených vyhubením a je chráněn zákonem USA i mezinárodními dohodami. V posledních letech byl proveden průzkum na nalezištích a ukázalo se, že je poměrně hojný na několika rozsáhlých územích. Je však velice dobře skryt v porostech trav (Bouteloa spec.), takže jej lze obtížně objevit.

 

Literatura
Backeberg C., Die cactaceae, 5 : 2870-2871, 1961
Benson L., The Cacti of the United States and Canada, p. 768, 1982
Hrabě V., Kaktusy 70, 6 : 9-11, 1970
Krainz H., Die Kakteen, 108 b, 1960

 

Autoři
Rostlinu na obrázku ve vlastní sbírce fotografoval autor textu Pavel Pavlíček.


návrat na seznam rodů

Diskuze:

Vaše jméno:
Text:

Ochrana proti spamu: sečtěte prosím sest a sest