Název
NEOPORTERIA VILLOSA (Monv.) Berg.
 

Taxon
Neoporteria villosa (Monville) Berger, Kakteen, p. 201, 1929
Cactus villosa Monville, Hort. Univ., 1 : 223, 1839
Echinocactus polyrhaphis (Pfeiff.) in Förster, Handbuch der Kakteenkunde, p. 297, 1846
Neoporteria atrispinosa (Backeb.) Backeb., Kakteenkunde, p. 81, 1939
Neoporteria cephalophora (Backeb.) Backeb., Kakteenkunde, p. 81, 1939
Druh byl pojmenován podle jemných trnů připomínajících chlupy, zejména u mladých rostlin (villosus = chlupatý, jemnými chlupy opatřený).

 

Popis
Tělo
stonek protáhlý, až 150 mm vysoký a 80 mm široký, šedozelený, později s nádechem do fialova až černa, temeno s vlnou a trny. Žeber 13-15, žebra rovná, rozložená do zaoblených hrbolů s bradavkovitými výběžky; areoly 10-12 mm vzdálené, kulovité nebo protáhlé, s poměrně výraznou bělavou plstí nebo vlnou. Trny krajové a středové obtížně odlišitelné, četné; okrajové světlejší, různě silné, někdy se skoro žlutými vlasovými trny, tyto poněkud zahnuté; střední tužší a tmavší až černavé nebo světlejší; někdy lze rozlišit asi 4 silnější středové trny až 30 mm dlouhé.
Květy
až 20 mm dlouhé s úzce kopinatými okvětními lístky, uvnitř bílé, vnější purpurově červené, květní trubka a lůžko se stopami plsti.

 

Variety
Druh je dosti proměnlivý co do délky, zbarvení a hustoty trnů. S postupem času se zpravidla vzhled rostliny mění a jemné vlasové trny, převládající u mladých rostlin, jsou nahrazovány hrubšími, jehlovitými a někdy i tmavšími trny, takže rostlina nabývá jiného vzhledu. Přes rozdílnost forem popsal pouze Berger (1929) var. nigra s delšími a tmavšími trny, není však obecně uznávána. V Ritterově sběratelském seznamu je N. villosa uvedena dvakrát, jako FR 250 a dále jako FR 259, forma s jemnějšími trny. V Knížeho seznamu je N. villosa uvedena pod číslem KK 31 z naleziště u Huasco při pobřeží a dále pod jménem N. atrispinosa z téže oblasti jako KK 42 a KK 42a.

 

Výskyt
Areál výskytu N. villosa se rozkládá od Rio Huasco na jihu směrem na sever do vzdálenosti asi 50 km. Dále na sever při Totoral Bajo roste již Neoporteria laniceps. Vyskytuje se převážně při pobřeží, výskyt dále ve vnitrozemí nebyl zaznamenán. V domovině není tento druh pravděpodobně nijak hojný.

 

Pěstování
Pravokořenné semenáčky rostou pomalu a jsou choulostivé, proto obvykle roubujeme. Roubované rostliny kvetou bohatěji, tendence k sloupovitému růstu je ovšem výraznější. V zimě vyhovuje teplota kolem 10 stup. C, snáší dobře i vysokou vlhkost vzduchu. Při dostatečné teplotě se někdy květy objevují již na podzim, častěji jsou časně z jara. Odnožuje jen velmi vzácně, odnože lze však dosti snadno zakořenit.

 

Poznámky
Pod druh Neoporteria villosa zahrnul Ritter i starý Pfeifferův druh Echinocactus polyrhaphis. Stejný názor měl před lety již Werdermann. Při nepříliš přesném starém popisu a nedostatku údajů o nalezišti se zdá Ritterova identifikace oprávněná. Ritter dále zařadil jako synonyma k N. villosa dva Backebergovy druhy, a to N. cephalophora a N. atrispinosa. Backeberg naleziště těchto druhů neudal, podle vzhledu rostlin se můžeme domnívat, že N. cephalophora pochází pravděpodobně ze severního okraje výskytu N. villosa, N. atrispinosa pak z okraje jižního. Zatímco sloučení N. atrispinosa s druhem N. villosa se zdá odůvodněné, zařazení N. cephalophora by bylo asi správnější k severnějšímu Ritterovu druhu N. laniceps; při sloučení N. cephalophora a N. laniceps by ovšem mělo prioritu první jméno. Řešení taxonomických vztahů těchto rostlin může přinést pouze podrobný průzkum nalezišť.
Nejasná je otázka kořenového systému. Rostliny jsou obvykle pěstovány roubované, u pravokořenných přece jen po několika letech vidíme tendenci k ztlušťování kořenového systému až vytváření jednoho nebo několika řepovitých kořenů. Zatímco nelze říci, zda je to jen vlastnost některých forem, či zda tuto vlastnost mají všechny rostliny tohoto druhu.

 

Literatura
Baborák J., Kaktusy, sukulenty, 2 : 39, 1981
Backeberg C., Die Cactaceae, 3 : 1866, 1959
Eckart K., Stachelpost, 6 : 145, 1970
Kníže K., Kaktusy 67, 3 : 49, 1967
Ritter F., Kakteen in Südamerika, 3 : 1032, 1980
Voldán M., Kaktusy 65, 1 : 103, 1965

 

Autoři
Text: Václav Dvořák.
Foto: Rudolf Slaba.
Rostlinu ve vlastní sbírce fotografoval Rudolf Slaba.


návrat na seznam rodů

Diskuze:

Vaše jméno:
Text:

Ochrana proti spamu: sečtěte prosím pet a pet