Název
NEOPORTERIA LANICEPS Ritt.
 

Taxon
Neoporteria laniceps Ritter, Taxon 12, : 34, 1963
Název laniceps dostala rostlina podle toho, že její temeno je hustě porostlé vlnou. Lat. laniceps = s vlnatou hlavou.

 

Popis
Tělo
stonek ve stínu živě zelený, na slunci ožehlý, 30-40 mm silný, ve stáří prodloužený až asi na 200 mm, velká kořenová žlutá řepa se zúženým krčkem, stonek tvrdý, temeno vnořené. Žebra u mladých rostlin silně rozložená do hrbolků, později do zřetelných 13-17 žeber, stočených, s hlubokými zářezy, zevní strana hrbolků plochá, za areolami protažená do silných zaoblených, vzhůru směřujících bradovitých výběžků, u rostlin hrbolky asi 3 mm dlouhé, u starších až 8 mm dlouhé a široké, směrem k bázi se rozšiřují. Areoly vnořené, 2-4 mm dlouhé a 2 mm široké v odstupu 2-5 mm, s bílou plstí. Trny vlasové či méně zahnuté či zkadeřené, střední tužší, hnědé až černé, 20-40 mm dlouhé, okrajové o něco kratší a světlejší až šedé, odstávající v chomáčích, zvláště na starších rostlinách.
Květ
28 mm dlouhý, několik dní a nocí otevřený, bez vůně, široký 20 mm, semeník zelený, kulovitý, 5 mm v průměru, s velmi malými červenými šupinkami a hustými bílými vločkami vlny, nektarová komůrka 2 mm vysoká, miskovitá, se stěnou nahoře téměř až ke čnělce se uzavírající. Trubka nad ní úzce nálevkovitá, 10 mm dlouhá, 5 mm široká, zevně červenavá, s několika špičatými šupinami, bílými vločkami a žlutými stočenými štětinami, tyčinky bílé, vzpřímené, stejně dlouhé, prašníky světle žluté, sahající asi do jedné třetiny výšky okvětních lístků, pyl žlutý, inserce na spodní polovině trubky, bílá čnělka 21 mm dlouhá se 7 světle žlutými větvemi blizny. Okvětní lístky intenzivně karmínové, vnitřní přikloněné ke čnělce, vnější rozprostřené a zpět zahnuté, 12 mm dlouhé, 2 mm široké a ke konci zašpičatělé.
Plod
Karmínový plod 12 mm dlouhý a 7 mm široký, soudkovitý, pokrytý jako semeník, plodová miska se zbytkem květu silně zúžená s bazálním okrouhlým otvorem.
Semeno
1 mm dlouhé, 0,7 mm široké, testa matově černá, vně ploše hrbolatá, hilum bílé, kulaté.

 

Variety
Rostliny v kultuře se někdy neshodují v detailech s původním popisem, barva stonku je někdy tmavěji zelená až šedozelená s náznakem hnědé, také trny jsou někdy světlejší, nažloutlé až žluté, někdy poměrně řídké a jemné, jindy hustější a tužší, zpravidla však ohebné, více či méně zprohýbané. Variety tohoto druhu popsány nebyly, lze tedy předpokládat, že jde o formy.

 

Výskyt
Rostlinu objevil F. Ritter v roce 1956 při pobřeží severně od městečka Carrizal Bajo při ústí říčky Totoral. Semena byla nabízena pod označením FR 483. Tyto rostliny zde nalezl také Kníže, semena nabízel pod označením KK 718. Rostliny se vyskytují poměrně vzácně v přímořské oblasti na svazích hor.

 

Pěstování
Všechny Chilské kaktusy a zejména druhy s řepovitým kořenem jsou v pravokořenné kultuře poněkud choulostivé. Obtížně se zjara probouzejí, nesnášejí déle trvající přemokření substrátu a jejich růst je poměrně pomalý, často růst nadzemní části podstatně pomalejší než růst řepovitého kořene. Také květy se objevují řídce. Po naroubování na T. peruvianus rostou podstatně rychleji, bohatě kvetou a jsou odolnější, mají však zřetelný sklon ke sloupovitému růstu. V létě žádají maximum rozptýleného světla, plné slunce snášejí špatně a mají sklon k popálení. V zimě potřebují co nejvíce světla, zejména pokud je vzduch vlhký, jinak se vytahují. Sucho po celé zimní období snášejí dobře a jako ostatní neoporterie také na podzim a v zimě kvetou, i když u tohoto druhu není tendence k podzimnímu nasazení poupat tak výrazná. Někdy se objevují ojediněle květy po celý rok. Množí se snadno výsevem, zakořenění odnoží je úspěšné jen vzácně, odnožují jen zřídka.

 

Poznámky
Neoporteria laniceps byla v našich sbírkách známa pod označením Neoporteria planiceps. Haage tento nesprávný název vysvětluje tiskovou chybou. Neoporteria laniceps patří spolu s Neoporteria sociabilis k nejsevernějším druhům rodu Neoporteria, severněji odtud se již neoporterie nevyskytují. Podél pobřeží dále na jih až k městečku Huasco se vyskytuje Neoporteria villosa, která je poměrně variabilní a je s N. laniceps nepochybně blízce příbuzná. Avšak o oprávněnosti samostatného druhu Neoporteria laniceps zatím pochybnosti vysloveny nebyly.

 

Literatura
Baborák J., Kaktusy - sukulenty, : 39, 1981
Dvořák V., Fričiana VIII, : 3, 1982
Ritter F., Kakteen in Südamerika III, : 1031, 1980

 

Autoři
Text: Václav Dvořák.
Foto: Karel Crkal.
Vyobrazená rostlina pochází ze sbírky Pavla Pavlíčka z Chrudimi.


návrat na seznam rodů

Diskuze:

Vaše jméno:
Text:

Ochrana proti spamu: sečtěte prosím jedna a osm