Název
NEOPORTERIA GEROCEPHALA Ito
 

Taxon
Neoporteria gerocephala Ito, Explan. Diagr. : 211, 1957
Echinocactus senilis Philippi, 1886
Neoporteria senilis (Phil.) Borg. 1951
Neoporteria nidus var. gerocephala (Ito) Ritter, 1980
Název gerocephala znamená v překladu šedohlavá, podobná hlavě starce.

 

Popis
Tělo
stonek menší se žlutavou kořenovou řepou, trny mohou být čistě bílé, častěji jsou však mezi nimi černé, zejména silnější, okrajových je asi 20.
Květy
40-58 mm dlouhé. Nektarová komůrka obráceně nálevkovitá, dno tvoří asi 1 mm hluboká a 4-6 mm široká plochá miska, nektarová komůrka je asi 4-7 mm vysoká, prstencové vyklenutí s nektariemi poněkud dovnitř vyčnívající, východ jen asi ˝-1 mm kolem čnělky, okvětní lístky střední největší, 15-17 mm dlouhé, 2,5-4 mm široké.

 

Variety
Zdá se, že tyto rostliny se vyskytují na poměrně značné rozloze a tomu odpovídá i množství forem, s kterými se setkáváme ve sbírkách. Trny jsou nejčastěji šedé nebo našedlé s tmavšími hnědavými až skoro černými středními trny, najdeme však i rostliny s trny bílými nebo jen lehce našedlými, které mohou být jen mírně zahnuté, tužší nebo zprohýbané, měkké,hustě rostlinu obalující, takže se vzhledem blíží druhu N. multicolor.

 

Výskyt
Informace není k dispozici.

 

Pěstování
Rostliny lze pěstovat pravokořenné, pokud jim poskytneme podmínky jako v domovině, to jest v létě co nejvíce světla, poměrně dobře snášejí i plné slunce, dostatek vzdušné vlhkosti, minerální substrát a zalévání jen několikrát do roka. Za těchto podmínek pomalu rostou, zůstávají dlouho kulovité a dosti neochotně kvetou. Po naroubování na T. Peruvianus nebo E. jusbertii vytvářejí bohatě vytrněné koule, později sloupky a také pravidelně kvetou v pozdním podzimu. V zimě vyžadují sucho při teplotách kolem 10 stup. C a dostatek světla. Prakticky neobrážejí, takže množení je možné obvykle pouze výsevem.
Autor textu: Václav Dvořák.

 

Poznámky
Otázka druhového zařazení byla od samého počátku provázena nejasnostmi. Druh popsal Philippi jako Echinocactus senilis, popis však neplatný pro homonymní označení. Později Schumann uveřejnil obrázek Soehrensovy rostliny pod názvem Echinocactus nidus. Britton a Rose obojí sloučili pod druh Neoporteria nidus. K problému se vyjadřovali další autoři (Berger, Borg a další), až konečně Ito zavedl nové jméno pro rostliny - Neoporteria gerocephala. Také Backeberg je pokládal za samostatný druh. Poslední zásah do nomenklatury provedl Ritter, který N. gerocephala pokládá za varietu druhu Neoporteria nidus a ustavuje další varietu (N. nidus var. matancillana) z jižního okraje areálu východně v horách. Protože příbuzenský vztah mezi N. nidus a N. gerocephala je pravděpodobně obdobný jako mezi N. coimasensis a N. multicolor, nezdá se Ritterův nomenklatorický zásah dost zdůvodněný, zejména když stupeň příbuznosti mezi oběma vnitrozemskými druhy se zdá bližší (velikost květu, charakter trnů), než mezi druhy vnitrozemskými a přímořskými. Bez podrobných studií v terénu není však možné dospět k přesnějšímu hodnocení.
Semena Ritterových rostlin byla nabízena pod označením FR 474, Kníže nabízel semena ze severní oblasti (Vicuňa) pod číslem KK 96 a později ze střední oblasti (Combarbala - mezi místy Vicuňa a Illapel) pod označením Neoporteria grandiflora (KK 1461). Pro nedostatek informací nelze říci, zda jde o tentýž druh.

 

Literatura
Baborák J., Kaktusy - sukulenty, : 35-42, 1981
Backeberg C., Die Cactaceae III, : 1864, 1959
Dvořák V., Čilské kaktusy III, Fričiana VIII, : 1, 1982
Matis J., Kaktusy - sukulenty, : 74-76, 1980
Ritter F., Kakteen in Südamerika III, : 1039, 1980
Schütz B., Kaktusy, : 87-88, 1976
Till H., Kakteen und and. Sukkulenten, : 85, 1974
Voldán M., Kaktusy, : 103, 1965
Wagner K. Jubilejní sborník SČK Praha, : 102, 1972

 

Autoři
Autor textu: Václav Dvořák.
Autor fotografie: Karel Crkal.
Rostlina byla fotografována ve sbírce B. Hladkého v Dobřínsku.


návrat na seznam rodů

Diskuze:

Vaše jméno:
Text:

Ochrana proti spamu: sečtěte prosím jedna a devet