Název
ISLAYA GRANDIFLORENS Rauh et Backeb.
 

Taxon
Islaya grandiflorens Rauh et Backeberg, in Backeb., Descr. Cact. Nov., p. 33, 1957
Islaya grandiflorens var. spinosior Rauh et Backeb., Beitr. Kenntnis Peruan. Kakteenveget., 1958
Islaya grandiflorens var. tenuispina Rauh et Backeb., Beitr. Kenntnis Peruan. Kakteenveget., 1958
Neoporteria islayensis (Först.) Donald et Rowley var. grandiflorens Rauh et Backeb., Cact. Succ. J. GB, 28 : 55-56, 1966
Islaya maritima Ritt., Kakteen in Südamerika, 4, p. 1301, 1981
Grandiflorens znamená v překladu "velkokvětá", tedy kvetoucí velkými květy.

 

Popis
Tělo
stonek kulovitý, později vejčitý, kořeny silné, masité; žebra v počtu 10-20, nízká, pod areolami rozšířená, většinou oblá a mírně hrbolatá, přímá; pokožka zelená až šedozelená, na slunci s bronzovým nádechem. Okrajových trnů 10-20, paprskovitě v areole uspořádaných, přímých, 5-15 mm dlouhých, světle hnědé barvy, brzy však šednoucích až bělajících. Středové trny až 3, dlouhé 10-30 mm, silnější než okrajové a vždy s tmavším hrotem.
Květy
nálevkovitého tvaru, 25-40 mm velké; okvětní lístky 2-2,5 mm široké, na vrcholu okrouhlé, nebo špičaté či třepenité, žluté barvy; vnější okvětní lístky kratší a užší s výrazným zelenavým středním proužkem a načervenalou špicí, nejspodnější hrotité a zakončené červenohnědou štětinou.
Plod
válcovitého tvaru, asi 40 mm dlouhý a 20 mm široký, oplodí dužnaté a červené.
Semena
asi 1 mm dlouhá a 0,7 mm široká s černou testou.

 

Variety
Klasifikace celého rodu Islaya je značně obtížná a nutno zdůraznit, že i provizorní. Ze sběrů W.Rauha byly popsány:
var. tenuispina Rauh et Backeb., která byla udána s vyšším počtem tenčích trnů (až 25 okrajových trnů), roste však na stejné lokalitě jako nominátní varieta.
var. spinosior Rauh et Backeb., je dalším sporným pojmenováním pro více otrněné jedince ze stejné lokality.
V obou případech se s největší pravděpodobností jedná o fenotypové odchylky a obě jména proto musíme považovat za nadbytečná.

 

Výskyt
Typová lokalita je udána na km 697 na Via Panamericana, (trans-americké silnici). jižně od města Atico, v Peru. Jedná se o pobřežní poušť, nízké pahorky a útesy, místy i naváté pískové duny. Výskyt byl potvrzen v posledních letech mezi osadami Atico a Chala zhruba v nadmořských výškách 100-200 m, v pásu podél pobřeží v délce několika km. Populace rostoucí na navátých píscích vytvářejí dlouhé kořeny (2 i více m). Jde o velmi suchou oblast s nepatrnými dešťovými srážkami, kde většina vody, kterou mohou rostliny využít přichází ve formě husté mlhy, garua. Společně roste několik druhů aerofytních Tillandsia (Bromeliaceae) a geofytní šťavel (Oxalis spec., Oxalidaceae).

 

Pěstování
Všechny druhy rodu Islaya pocházejí z pouští s celoročně vysokými teplotami a téměř bez dešťových srážek. Zdrojem vody jsou zde husté, pravidelné mlhy garua, které kondenzují na povrchu terénu a svlažují několikamilimetrovou vrstvu při povrchu rosou.
Pěstujeme je nejčastěji roubované. Vyhovuje většina druhů podnoží. Semenáče dospívají po naroubování - rokem a kvetou pak pravidelně, často několikrát během pozdního jara a léta. Přezimujeme při teplotách okolo 10 stup. C, při seschnutí však většina druhů snáší i poklesy k nule. Množíme semeny, která si uchovávají životnost 5 i více let.

 

Poznámky
Historie I.grandiflorens byla formována třemi autory: C.Backebergem, W.Rauhem a F.Ritterem. Všichni jmenovaní oblast výskytu dobře poznali, přesto každý z nich chápe příbuzenské vztahy mezi jednotlivými druhy rodu Islaya odlišně. Je to dáno jistě tím, že poměry na nalezištích jsou neobyčejně složité. V nehostinné, extrémním podmínkám vystavené oblasti existuje řada populací, které jsou omezeny na příhodnější prohlubně, vyčnívající útesy, úžlabiny, kterými je větrem hnána mlha na pobřeží apod. Nepochybně zde dochází k určité izolaci jednotlivých populací. Podle odhadu odborníků zde však teprve odlišné taxony začínají vznikat. Nejsou dosud natolik formovány, abychom je mohli označit za samostatné, izolované taxony.
Variety, které popsali Rauh a Backeberg na základě sběrů W.Rauha v šedesátých letech nelze uznat za samostatné taxony. Prvním důvodem jsou komplikace, které C.Backeberg uvádí jako "záměny popisů variet a typů". Taxonomická náplň jmen obou variet je tedy zmatečná. Dalším důvodem může být skutečnost, že "obě variety a typ" resp. nominátní varieta, mají společné naleziště.
Někteří současní taxonomové zavrhují celý rod Islaya. Považují jej za severní větev rodu Neoporteria, což se zdá být rozumné řešení.

 

Literatura
Backeberg C., Die Cactaceae, 3 1959
Kníže K., KK-index 1967-1987, 1988
Ritter F., Kakteen in Südamerika, 4 : 1301-1303, 1981
Říha J., Šubík R., Islaya grandiflorens, Kaktusy, 21 : 75-76, 1985

 

Autoři
Text: Jan Říha.
Foto: Rudolf Šubík.
Na snímku je rostlina vypěstovaná v botanické zahradě UK v Praze ze semen sbíraných K.Knížetem u Atico v Peru (KK 1081).


návrat na seznam rodů

Diskuze:

Vaše jméno:
Text:

Ochrana proti spamu: sečtěte prosím dve a ctyri