Název
ECHINOCEREUS VIRIDIFLORUS Engelm. var. VIRIDIFLORUS
 

Taxon
Echinocereus viridiflorus Engelmann, in Wislizenius, Mem. Tour North Mexico, p. 91, 1848
Cereus viridiflorus (Engelm.) Engelm., in Gray, Pl. Fendl., Mem. Amer. Acad., 4 : 49, 1849
Cereus viridiflorus (Engelm.) var. minor Engelm., Proc. Amer. Acad., 3 : 278, 1857
Echinocactus viridiflorus (Engelm.) Pritzel, Icon. Bot. Index, 2 : 113, 1866
Echinocereus standleyi Br. et R., The cactaceae, 3 : 24, 1922
Echinocereus viridiflorus var. standleyi (Br. et R.) Orcutt et Wenig., Cacti SW., p. 15, 1970
Jméno rostliny vyjadřuje barvu květu, v překladu "viridiflorus" = zelenokvětý.

 

Popis
Tělo
stonek oválný až krátce sloupovitý, jednotlivý i trsovitý, se zaobleným temenem, až 130 mm dlouhý a 60 mm široký; žeber 10-14, světle zelených až žlutavě zelených, rozdělených do mělkých hrbolů; areoly eliptické až protáhlé, až 10 mm od sebe vzdálené, zprvu pokryty krátkou bílou plstí, později holé. Okrajové trny (až 20) tenké, většina z nich hřebínkovitě rozložená, v barvě proměnlivé, bílé až do žlutava, nebo červenavé až hnědavé, horní a dolní nejčastěji bílé, postranní červené, někdy s tmavou špicí; středový trn někdy chybí, častěji 1, silnější a tužší než okrajové, vzpřímený, někdy směrem vzhůru zakřivený, asi 13 mm dlouhý, na spodní části, někdy až do poloviny délky bílý, další část načervenalá až purpurově červená.
Květy
postranní, většinou ve spodní polovině stonku umístěné, asi 30 mm dlouhé a méně než 30 mm široké, citrónově žluté až nazelenalé, po citrónech vonící; vnitřní okvětní lístky zaoblené, delší než vnější, často s tmavším zeleným středním pruhem; tyčinky žluté až žlutozelené; čnělka vystupuje nad prašníky, blizna 6-10 laločná.
Plod
asi 9-13 mm dlouhý, vejčitý, nazelenalý, s bílou vlnou a bílými trny, zapuštěný v horní části areoly.
Semena
asi 1 mm velká, černá, bradavičnatá, hrbolky do mřížky uspořádané.

 

Variety
N.P.Taylor podlé mého názoru tuto problematiku posuzuje správně. K E. viridiflorus řadí mimo nominátní varietu ještě:
var. corellii L.Benson, s trny zelenožlutými a šedobílými, střídajícími se ve vodorovných pruzích
var. davisii (A.D.Houghton) W.T.Marshall, miniaturní vzrůst, menší počet okrajových trnů, středové trny chybějí.
E. viridiflorus var. viridiflorus je velmi proměnlivý ve vybarvení i hustotě trnů, i v odstínech barvy květů. Další rozdíly je možné sledovat ve tvaru stonku, který může být pravidelně válcovitý, ale i kuželovitý či téměř kulovitý. Rostliny se liší i v šířce a výšce, často i na jedné lokalitě, zejména díky stupni přistínění hustší vegetací, kdy jsou rostliny výrazněji tenké a prodloužené.
Britton a Rose odlišili a popsali pouze na základě žlutého a bílého zabarvení trnů E. standleyi, ten byl později kombinován jako varieta k nominátní varietě. Benson i Taylor ji považují za synonymum k E. viridiflorus var. viridiflorus.
Jako asi ve všech případech, kdy je druh rozšířen na velkém areálu, i u tohoto druhu docházelo ke snahám o odlišení lokálních odchylek, většinou však na úrovní katalogových jmen v nabídkách firem. Lokální proměnlivost druhu je také tématem řady studií v nejrůznějších publikacích. Například Frank a Rausch (1959) píší o "horské" formě, která odpovídá rostlinám, v našich sbírkách označovaných jako var. "montanus", dále píší o "texaské" formě, která se však nápadně blíží E. chloranthus. C.Backeberg se zmiňuje o "oklahomské" formě s intenzivně zelenými květy. Také komerční pěstitelé v nabídkách semen dělí var. viridiflorus na množství lokálních odchylek - výsevem těchto semen často dosáhneme vzájemně odlišného potomstva s dědičně stálými znaky.
Ve sbírkách i v literatuře se lze setkat s řadou dalších jmen, vesměs bez platného popisu, často se setkáváme s horsko formou, která roste výrazně stlačeně v nízkých trsech, ta je označována jako var. montanus, původní sběry pocházely pravděpodobně z Kolorada. Proměnlivost ve vytrnění, absence středového trnu či naopak výjimečně dlouhé a výrazně středové trny, vedly k izolování a selekci dalších odchylek bez taxonomického významu.
Z těchto lze jmenovat
var. gracilispinus (jemnější trny)
var. intermedius (větší množství středových trnů),
var. longispinus (dlouhé středové trny),
var. major (robustnější stonky),
var. minor (zřejmě totožná s var. montanus),
var. ruber (Fričovo jméno - jehož náplň neznáme).
Někteří autoři do komplexu E. viridiflorus řadí také
var. cylindricus,
var. chloranthus, podle Taylora je však vhodné tyto variety řadit do samostatného komplexu druhu E. chloranthus.

 

Výskyt
E. viridiflorus var. viridiflorus je nejsevernějším zástupcem rodu Echinocereus. je rozšířen na středozápadě a jihozápadě USA ve státech Dakota, Wyoming, Kolorado, Kansas, Nové Mexiko, Oklahoma a Texas. Roste na prériích a v řídkých horských stromových porostech, od 1500 do 2700 m n. m., v řídkém stínu povětšinu roku suchých travin.

 

Pěstování
E. viridiflorus snáší velmi nízké teploty přes zimu, je však zároveň tolerantní k vyšším teplotám po dobu zimování (+12 stup. C). Při teplejším zimování se však také dříve probouzí a záhy kvete. Výhodnější je však dobu kvetení chladnějším zimováním posunout na pozdější dobu (duben, květen), delší a teplejší dny mají pozitivní vliv na tvorbu většího množství pylu a odpadnou tak problémy se sprašováním květů.
Tyto miniaturky rostou bez problémů na vlastních kořenech, jsou tolerantní k nadbytku i nedostatku zálivky. Nejlepších výsledků ve vzhledu rostliny lze dosáhnout umístěním v horkém ale vzdušném prostředí s dostatkem světla, toleruje však i vlhčí prostředí zastíněných skleníků, kde také více a rychleji narůstá. Rozmnožování semeny nečiní potíží.

 

Poznámky
Rostlinu v roce 1846 nalezl dr.A.F.Wislizenius, spolupracovník dr.G.Engelmanna, který popsal tento druh v roce 1848. Jedná se o rostliny snadno identifikovatelné, které se v přírodě hojně vyskytují. Tato skutečnost, i miniaturní velikost, přispěly k masovému importu do sbírek pěstitelů. Rostou však na velmi širokém areálu, v prostředí nevhodném k intenzivnímu hospodářskému využití, takže jejich existence v přírodě nebyla sběrem vážněji ohrožena.

 

Literatura
Backeberg C., Die Cactaceae, 4 : 1972, 1960
Benson L., The Cacti of the United States and Canada, p. 673, 1982
Borg J., Cacti, ed. 4 : 221, 1970
Britton N.L. et Rose J.N., The Cactaceae, 3 : 17, 1922
Cheetnam G.E., Nat. Cact. Succ. J., 26 : 87, 1971
Earle W.H., Cacti of the Southwest, p. 62, 1963
Frank G. et Rausch W., Kakt. und and. Sukk., 10 : 4, 1959
Harrington H.D., Manual of the plants of Colorado, 2 : 385, 1964
Lamb E. et Lamb B., Colorful Cacti of the American Deserts, p. 189, 1974
Růžička J., Chrudimský kaktusář (květen 82), p. 10, 1982
Schäfer A., Kakt. und and. Sukk., 20 : 22-24, 1969
Schütz B., kaktusy 80, 16 : 47, 1980
Taylor N.P., The genus Echinocereus, p. 103-104, 1985
Weniger D., Cacti of the Southwest, p. 11-14, 1970

 

Autoři
Text i foto: Pavel Pavlíček.
Rostlinu na obrázku sbíral dr.Růžička v Koloradu, poblíže Boulderu.


návrat na seznam rodů

Diskuze:

Vaše jméno:
Text:

Ochrana proti spamu: sečtěte prosím tri a devet