Název
ECHINOCEREUS SCHMOLLII (Weingart) N.P.Taylor
 

Taxon
Echinocereus schmollii (Weingart) N.P.Taylor, The genus Echinocereus, p. 140, 1985
Cereus schmollii Weingart, Monatschr. Deutsch. Kakt. Ges., 3 : 251, 1931
Wilcoxia schmollii (Weingart) Backeberg in Blätter Kakteenforsch., tab. 11, p. 2, 1935
Druh je pojmenován po německém sběrateli a obchodníku s kaktusy F.Schmollovi, který působil v první polovině 20. století.

 

Popis
Tělo
stonek jednoduchý, jen vzácněji větvený, válcovitý, 150-250 mm dlouhý, až 11 mm široký, purpurově nebo hnědavě zelený, vyrůstající z řepovitého,asi 70 mm dlouhého a 30 mm silného černavě zeleného kořene, který může a části čnít ze země. Žeber 9-10, bradavčitých, oblých. Areoly 0,5 mm v průměru, 1,5-2 mm od sebe vzdálené. Trny jemné, měkce vlasovité, v počtu asi 35, okolo 7 mm délky, zpočátku růžové, později bělající, nejstarší šedé až černavé, dodávající tělu jemný vlnatý vzhled.
Květy
nálevkovité, 35-40 mm dlouhé, do 50 mm široké, nejčastěji se vyvíjející při vrcholu, občas přímo z vrcholu vyrůstající; květní trubka okolo 20 mm dlouhá, zevně hnědavá anebo purpurově zelená, nesoucí areoly s jemně vlasovými trny stejnými jako na stonku; lístky okvětí ve 2-3 řadách, úzce oválně obkopinaté, asi 20 mm dlouhé a 3-6 mm široké, dlouze zašpičatělé, svítivě růžové; čnělka do 20 mm délky, laloky blizny v počtu 7-11, svítivě zelené.
Plod
vejčitý až kulovitý, asi 18 mm v průměru, dužnatý, purpurově zelený.
Semena
téměř kulovitá, asi 1 mm v průměru, bradavičnatá.

 

Variety
Tento druh je výrazně uniformní, bez zvláštních odchylek.

 

Výskyt
Echinocereus schmollii pochází ze středovýchodního Mexika, z jihozápadu státu Querétaro z oblasti El Infiernillo poblíž Rio Moctezuma severovýchodně od Cadereyta a jižně od Vizzarón, na Chihuahuašské poušti v nadmořské výšce 1200-1800 m.

 

Pěstování
Echinocereus schmollii je pouštním druhem a pokud hodláme pěstovat pravokořenné rostliny, je třeba kulturu tomuto požadavku přizpůsobit. V první řadě používat dostatečně propustný štěrkový substrát, který je po zálivce schopen rychle proschnout. Receptů může být mnoho, ale podstatná je dosažená struktura substrátu. Řídíme se stejnou zásadou jako u ostatních druhů z aridních oblastí - zalévat za teplého počasí, vždy až po předchozím vyschnutí substrátu a vždy se napřed přesvědčíme, zda rostliny nestagnují a tudíž zda jsou vůbec bez úhony schopny vodu přijmout. V zimě vyžaduje teplejší umístění - teploty by dlouhodobě neměly klesnout pod 10 stup. C, přičemž rostliny by měly zůstat v naprosto suchém substrátu. Množení semeny vyžaduje značnou zkušenost a opatrnou zálivku. Stále asi bude převládat vegetativní množení řízky či roubováním. Řízky koření snadno při opatrné zálivce začnou brzy tvořit základy řepovitého kořene. Roubováním můžeme rychle namnožit větší množství rostlin, protože jako roub stačí i malý špalíček s několika patry areol - naopak je výhodné občasné seříznutí rostlin, čímž časem vytvoříme úhledné keříky, které bohatěji kvetou. Jako podnože jsou nejčastěji používány menší semenáče echinopsis, Eriocereus jusbertii, Cereus peruvianus, pereskiopsis, různé opuncie a řada dalších druhů. Podnož musíme volit také s ohledem na to, že starší rostliny vytvářejí převislé závěsy a je nutné je umísťovat na kraj stolu anebo police.

 

Poznámky
Tento druh je více specializován než ostatní členové sekce Wilcoxia a zdá se být vzhledem ke svému řepovitému kořeni paralelou s rodem Peniocereus s výraznými kořeny, připomínající hlízy jiřin. Je to zřejmě působeno korelací nadmořské výšky s typem stanoviště. Tento časně kvetoucí druh, který obývá jižní části Chihuahuašské pouště, je v současné době znám pouze ze tří či čtyř lokalit a je nutné jej striktně chránit. Protože jej lze velmi snadno množit jak řízky, tak roubováním (semena jsou zřídka nabízena), lze doufat že nebude v budoucnu v přírodě ničen, i když pro stěží definovatelnou tmavě starorůžovou barvu květů bude jistě stále na trhu žádán.

 

Literatura
Backeberg C., Das kakteenlexikon, p. 454, 1970
Cullmann W., Götz E. et Gröner G., The Encyclopedia of Cacti, p. 314, 1986
Říha J., et al., Aztekia, 8 : 45, 1985
Taylor N.P., The genus Echinocereus, p. 140, 1985

 

Autoři
Text a foto: Josef Halda.
Fotografovaná rostlina pochází ze sbírky Jaroslava Krůty.


návrat na seznam rodů

Diskuze:

Vaše jméno:
Text:

Ochrana proti spamu: sečtěte prosím jedna a dve