Název
WIGGINSIA TEPHRACANTHA (Lk. et O.) Porter
 

Taxon
Wigginsia tephracantha (Link et Otto) Porter, Taxon, 13 : 210, 1964
Echinocactus tephracanthus Lk. et O., Verhandlungen des Vereins zur Beförderung des Gartenbaues, 3 : 422, 1827
Malacocarpus tephracanthus (Lk. et O.) K. Sch. in Martius, Flora Brasiliensis, p. 243, 1890
Notocactus tephracanthus (Lk.et O.) Krainz, Kakt. und and. Sukk., 17 : 195, 1966
Notocactus erinaceus (Haw.) Krainz var. tephracanthus (Lk. et O.) Krainz, Die Kakteen, 15.4.1973
Druh dostal své jméno podle barvy trnů, tephracanthus znamená s popelavě šedými trny.

 

Popis
Tělo
polokulovité, v dospělosti 70-170 mm v průměru, dobrovolně neodnožující, pokožka tmavě zelená až šedozelená, temeno snížené, s bílou a nažloutlou vlnou. Žeber 16-25, úzce trojúhelníkovitá, 12-20 mm vysoká, hrany ostré, u areol zesílené; areoly 3-7 mm v průměru, bíle až nažloutle plstnaté, 15-20 mm vzdálené. Trny jehlovité až šídlovité, bledě žluté až nahnědle žluté s červenohnědými špičkami, později šednoucí, okrajových trnů 7-9, šikmo vzhůru směřující, přímé nebo poněkud k tělu zahnuté, 10-20 mm dlouhé, nejdelší dolní; středový trn chybí nebo 1, vzácně 2, dolů odstávající, shodný s nejdelšími okrajovými trny.
Květy
40-45 mm dlouhé, 45-50 mm široké, citrónově žluté; lůžko květní kulovité, 5 mm široké, bíle vlnaté; trubka nálevkovitá, 8 mm dlouhá, nahoře 10 mm široká, v dolní polovině purpurová, nahoře citrónově žlutá, pokrytá nahnědlou a šedou vlnou a malým množstvím vlasových štětin; nitky žluté, spodní dole purpurové, asi 7 mm dlouhé, prašníky krémové; čnělka bledě žlutá, dole načervenalá, 18 mm dlouhá, karmínově červená blizna nepřevyšuje prašníky; okvětní lístky citrónově žluté, asi 16 mm dlouhé, 5-6 mm široké, nahoře tupé a drobně zubaté.
Plod
růžově červený, s hustou bílou vlnou.
Semena
zvonkovitá, černá, jemně hrbolatá, asi 1,4 mm dlouhá a široká.

 

Variety
Variabilita druhu Wigginsia tephracantha je podobně jako u většiny wigginsií ve značné míře spojena se stářím rostliny a se životními podmínkami, ve kterých se rostliny nacházejí. Vnější podmínky výrazně ovlivňují délku a sílu otrnění, ve stáří narůstá počet žeber a mění se charakter otrnění. Velmi podobná forma byla popsána již roku 1838 Lemairem jako Echinocactus courantii Lem. Charakteristický znak, který rozlišuje tyto dvě variety, je barva blizny, u
var. courantii by blizna měla být černočervená.
K W.tephracantha je dále jako varieta přiřazována forma, která byla prvně popsána Spegazzinim roku 1905 jako Echinocactus acuatus Lk. et O.
var. depressus Speg. Příslušnost této poslední variety k W.tephracantha se však nezdá příliš jednoznačná. Z forem kolem W.tephracantha byly mezi sběry posledních desetiletí jako W.courantii označeny sběry FR 1427 a HU 286.

 

Výskyt
V souvislosti se zahrnutím jiných druhů pod W.tephracantha byl výskyt tohoto druhu uváděn prakticky v celém území rozšíření rodu Wigginsia. S jistotou je však možno rostliny odpovídající pravé W.tephracantha, případně W.tephracantha var. courantii nalézt v uruguaysko-brazilském hraničním území a přilehlé části brazilského státu Rio Grande de Sul.

 

Pěstování
Wigginsia tephracantha patří mezi snadno pěstovatelné druhy. na vlastních kořenech dorůstá postupně v pěkné, hustě otrněné rostliny, které na temeni vytvářejí velký chomáč areolové vlny. Květuschopnosti dosahuje jako většina wigginsií proti notokaktusům až v poněkud vyšším stáří, pak ale kvete pravidelně. Květy se objevují opakovaně od léta až do pozdního podzimu. Druh je samosprašný, plody jsou dlouho ukryty v temení vlně, ze které vyrůstají při dozrávání až v následující sezóně.

 

Poznámky
Wigginsia tephracantha je dodnes jednou z příčin značných nejasností a zmatků v tomto rodu. Jméno se poprvé objevilo již roky 1827, kdy Link et Otto popsali druh Echinocactus tephracanthus Lk. et O. a současně publikovali i vyobrazení s označením Melocactus tephracanthus. Popis byl vyhotoven podle mladé rostliny, která uhynula dříve, než vykvetla, takže její rodové zařazení nebylo jednoznačné. Labouret roku 1852 ztotožnil E.tephracanthus Lk. et O. s druhem E.courantii Lem., který byl popsán roku 1838. K.Schumann roku 1898 řadí E.tephracanthus jako synonymum k E.sellowii, spolu s druhy courantii, sessiliflorus, tetracanthus a martinii. Podobně rovněž Britton et Rose roku 1922 shrnuli řadu druhů dohromady a jako synonymum k Malacocarpus tephracanthus (Lk. et O.) K.Sch. přiřadil druhy acuatus, sellowii, courantii, sessiliflorus, martinii, fricii, pauciareolatus a turbinatus. Tím byl dán základ situace, která přetrvává dodnes, kdy různými jmény rodu Wigginsia jsou označovány totožné rostliny a stejnými jmény rostliny výrazně odlišné. Backeberg roku 1959 zahrnul pod druh Malacocarpus tephracanthus jako synonyma druhy acuatus, sellowii a courantii. I mezi sběry z posledních desetiletí dochází velmi často k tomu, že sběry označené různými sběrateli stejnými druhovými názvy se navzájem liší více, než jiné sběry s odlišnými druhovými názvy.

 

Literatura
Backeberg C., Die Cactaceae, 3 : 1618, 1959
Förster C.F., Rümpler T., Handbuch der Cacteenkunde, p. 453, 1886
Ritter F., Kakteen in Südamerika, 1 : 195, 1979
Schäfer G., Kakt./Sukk., 14 : 46, 1979
Schumann K., Gesamtbeschreibung der Kakteen, p. 298, 1903

 

Autoři
Text: Otakar Šída.
Foto: Karel Crkal.


návrat na seznam rodů

Diskuze:

Vaše jméno:
Text:

Ochrana proti spamu: sečtěte prosím tri a pet