Název
RHIPSALIS CEREUSCULA Haw. var. CEREUSCULA
 

Taxon
Rhipsalis cereuscula Haworth, Rev. Pl. Succ. p. 71, 1821
Druhové jméno je zdrobnělinou slova cereus.

 

Popis
Tělo
bohatě větvený, až 60 cm vysoký keřík s jedním nebo několika vzpřímenými kmínky žlutohnědé nebo šedohnědé barvy, z nich vyrůstají převislé, 200-300 mm dlouhé výhony tmavozelené barvy, 3-4(7) mm silné, vrásčité až téměř žebernaté. koncové výhony článkované, často dichotomicky nebo vějířovitě větvené; výhonky dlouze oválné nebo krátce válcovité, nahoře i dole zaoblené, 4-5hranné, 10-30 mm dlouhé (na starších rostlinách mohou být mnohem delší), na průřezu 3-5 mm silné, světle zelené. Areoly nahloučené blízko sebe, jen málo plstnaté, s 2-4 krátkými bílými štětinami.
Květy
jednotlivé, zřídka po dvou, zvonkovité, 15-20 mm dlouhé, asi 20 mm široké; okvětní lístky bílé, protáhle vejčité, asi 20 mm dlouhé, 4-6 mm široké, v jícnu nažloutlé nebo bledě purpurové; nitky tyčinek krémově bílé, 8-12 mm dlouhé; prašníky žluté, široce oválné, asi 1 mm dlouhé; čnělka 8-10 mm dlouhá, bílá nebo nazelenalá, blizna čtyřlaločná; semeník kuželovitý, květní lůžko zelené, asi 5 mm dlouhé i široké.
Plod
bílý, soudkovitý až kuželkovitý, na vrcholu poněkud uťatý, 10-14 mm dlouhý.
Semeno
černé, protáhle vejčité, asi 1 mm dlouhé, mělce jamkovité na povrchu.

 

Variety
Nepříliš variabilní druh s jedinou varietou
var. rubrodisca (Loefgr.) Cast. s drobnými květy o průměru asi 10 mm a s květním lůžkem a nitkami červenými. Nepříliš často pěstovaná varieta.

 

Výskyt
Tento druh pochází z jižní Brazílie, Uruguaye a severní Argentiny. Nejčastěji bývá nalézán rostoucí jako epifyt na kmenech pralesních velikánů anebo jako petrofyt na výchozech skal v pralesních světlinách, ve značném rozsahu nadmořské výšky - od mořského pobřeží do 2800 m nad mořem.

 

Pěstování
Druh tropického deštného lesa, značně náročný na teplotu a vzdušnou vlhkost, kterému vyhovuje společnost teplomilných bromélií a orchidejí, s nimiž v přírodě roste pohromadě. Vyžaduje teplé zimování - teplota by neměla klesnout pod stup. C, alespoň ne dlouhodobě. Volíme poněkud možno co nejporéznější substrát - optimální je směs pro epifytické orchideje anebo hrubý minerální substrát. Jednou týdně během vegetace přihnojujeme postřikem plnohodnotnými hnojivy (např. Vegaflorem). Rostliny umisťujeme do děrovaných květináčů anebo drátěných či laťkových košíků, ovšem nejpřirozenější způsob pěstování je na epifytním kmenu či zdi. Množení řízky po celou vegetační dobu.
Kresba: Jarmila Haldová.
Fotografovaná rostlina pochází ze sbírky autora textu i snímku Josefa Haldy.

 

Poznámky
S tímto dítkem horkých tropů se setkáváme spíše jen ve sbírkách specialistů či v pokojových anebo okenních skříních amatérů na epifytních kmenech a v závěsných nádobách. V příznivých podmínkách může vytvořit i několikametrové závěsy, značně náročné na prostor.

 

Literatura
Backeberg C., Die Cactaceae, 2 : 655, 1959
Cullmann W., Götz E. et Gröner G., The Encyclopedia of Cacti, p. 289, 1986

 

Autoři
Fotografovaná rostlina pochází ze sbírky autora textu i snímku Josefa Haldy.


návrat na seznam rodů

Diskuze:

Vaše jméno:
Text:

Ochrana proti spamu: sečtěte prosím jedna a ctyri