Název
NEOPORTERIA WAGENKNECHTII Ritt. var.WAGENKNECHTII
 

Taxon
Neoporteria wagenknechtii Ritter, Succulenta, 42 : 5, 1963
Druh byl pojmenován na počest Rudolfa Wagengnechta, čilského znalce a sběratele kaktusů, který rostlinu objevil v blízkosti města La Serena.

 

Popis
Tělo
stonek 150-300 mm dlouhý, až 110 mm široký, trávově zelený, neodnožující, bez řepovitého kořenu; žeber 13-14 (11-17), tupá, 8-16 mm vysoká, nad areolami zářez asi do jedné poloviny žebra, na žebrech tupé až špičaté bradovité výběžky; areoly šedavě nebo hnědavě plstnaté, v odstupu 10-15 mm, u starých rostlin méně. Trny šedočerné až šedohnědé, jehlovité, téměř rovné; okrajových trnů 10-40, 15-25 mm dlouhé; středové silnější, obtížně odlišitelné, obvykle 3-6, 20-30 mm dlouhé.
Květy
asi 22 mm dlouhé, bez vůně, lůžko květní zelené, s bílými vločkami vlny, trubka nálevkovitá, zelenavá, s několika úzkými červenavými šupinami, bez štětin; tyčinky bílé, čnělka bílá, nahoře hnědavá až červenavá, blizna 7 laločná; okvětní lístky purpurové s bílou bází, 7-12 mm dlouhé, 3-4 mm široké, dlouze zašpičatělé, vnitřní skloněné dovnitř, vnější odkloněné ven.
Plod
zelenavý až červenavý, soudkovitý.
Semena
asi 1 mm dlouhá, 0,6 mm široká, testa hnědá, plošně hrbolatá, hilum malé, kruhovité, bílé.

 

Variety
Ritter současně s nominální varietou popsal i
var. napina. V katalogu Winterové byla uváděna též jako var. rapifera.
Vzhledem se prakticky shoduje s nominální varietou, má však výrazně řepovitý kořen, s mírně zúženým krčkem, o něco delší trny a poněkud větší květy s několika vlasovými štětinami na trubce. Rozlišovací znaky jsou tedy (s výjimkou řepovitého kořene) velmi nevýrazné až sporné. Naleziště var. napina leží severněji od var. wagenknechtii.

 

Výskyt
Neoporteria wagenknechtii se vyskytuje asi 30 km severně od La Serena, v rokli u Juan Soldado. Rostlinný materiál tu sbíral Ritter (distribuce pod značkou FR 715); Kníže ji sbíral u Islon, asi 10 km severozápadně od La Serena. N.wagenknechtii var. napina byla Ritterem nabízena pod značkou FR 714, Kníže ji sbíral asi 20 km severozápadně od Choros Bajos u Trapiche (KK 178) a také dále severněji u Maintecillo v blízkosti údolí Huasco, asi 100 km severněji od Choros Bajos (KK 65). Zdá se tedy, že areál obou variet je poměrně rozsáhlý.

 

Pěstování
Neoporteria wagenknechtii a zejména var. napina rostou na vlastních kořenech poměrně pomalu, většina pěstitelů proto semenáčky roubuje. Nevýhodou tohoto způsobu pěstitelské praxe je výraznější tendence k sloupkovitému růstu. Zakořeňování větších sejmutých roubů trvá velmi dlouho a ne vždy bývá úspěšné. Rostliny nemají zvláštní nároky na stanoviště, potřebují ovšem dostatek světla a za předpokladu účinného větrání snášejí i plné slunce. Kvetou na podzim a za vhodných světelných podmínek i v zimě, již jako malé rostlinky (asi 4-6 let po výsevu) a co do kvetení patří k nejvděčnějším neoporteriím. Stejně jako ostatní zástupci rodu odnožují jen vzácně, množí se proto zejména výsevem semen. V zimě na suchém stanovišti vyhovují teploty kolem 10 stup. C.

 

Poznámky
Rostliny, které pod tímto označením nacházíme v našich sbírkách, jsou poměrně uniformní. Podle Rittera je nejbližším druhem Neoporteria microsperma, jejíž areál výskytu leží přibližně na jih od areálu Neoporteria wagenknechtii.

 

Literatura
Dvořák V., Fričiana, 8/54 : 24, 1982
Kattermann F., Cact. Succ. J. (US), 52 : 211-214, 1980
Matis J., Kaktusy sukulenty, 1 : 62, 1980
Ritter F., Kakteen in Südamerika, 3 : 1033, 1980

 

Autoři
Text: Václav Dvořák.
Fotografii ve vlastní sbírce pořídil Karel Crkal.


návrat na seznam rodů

Diskuze:

Vaše jméno:
Text:

Ochrana proti spamu: sečtěte prosím jedna a osm