Taxon
Echinopsis chamaecereus Friedrich et Glaetzle, Bradleya 1 : 96, 1983
Cereus silvestrii Spegazzinii, Anal. Mus. Nac. Buenos Aires, 3 : 483, 1905
Chamaecereus silvestrii (Spegazzini) Britton et Rose, The Cactaceae, 3 : 48, 1922
Druhový název "chamaecereus" znamená drobný, zakrslý cereus (předpona chamae-znamená především zakrslý, menšího vzrůstu).

Popis
Tělo
trs složený z mnoha tělíček, asi 100 mm vysoký a až 400 mm v průměru. Jednotlivé články zhruba dlouhé a tlusté jako malíček (do 60 mm délky a až 15 mm tlusté), bledě zelené nebo špinavě šedozelené, s 6-9 nízkými, nevýraznými žebry, na průřezu okrouhlé. Okrajových trnů 10-15, asi 2 mm dlouhých, bílých nebo nažloutle šedavých; středové trny chybí. Areoly hustě plstnaté, 1-2 mm vzdálené.
Květy
nálevkovité, ve dne otevřené; trubka 30 mm dlouhá, okvětní lístky ve 3-4 řadách, dolní menší, šupinovité, nazelenalé, 15-20 mm dlouhé, pýřitě chlupaté; horní jednobarevné, šarlatově zbarvené, široce kopinaté, na vrcholu zašpičatělé; jícen květů tmavý; nitky tyčinek krémově bílé, asi 15 mm dlouhé, tenké; prašníky žluté, 1-1,5 mm dlouhé, protáhle oválné; čnělka žlutobílá, 0,6-0,8 mm dlouhá a asi 200 mm dlouhá; blizna 5-8 klanná, se žlutými laloky.
Plod
malý, kulatý, téměř suchý.
Semena
okrouhlá, na povrchu mělce jamkovitá, černá.

Variety
Poměrně uniformní druh, jen málo proměnlivý ve velikosti článků a barevných odstínech květů.

Výskyt
Tento druh je domácí v Argentinských (provincie Tucumán) a Bolivijských Andách, kde roste na travnatých svazích a vysokohorských kameništích až do výšky 4000 m nad mořem. Dlouhou dobu byl v přírodě nezvěstný, veškeré známé údaje o výskytu pocházely výhradně ze Spegazziniho originálního popisu. Frič ve svém herbáři píše, že na lokalitě udané Spegazzinim jej marně hledal. V poslední době byl opětovně nalezen v Bolivijských Andách.

Pěstování
Tento taxon patří k oblíbeným, obecně rozšířeným druhům, hlavně proto, že se bez problémů množí vegetativně z odlomených odnoží, které už na mateřské rostlině mívají čekací kořínky. Nesnáší dobře plné slunce, kde články nadměrně pigmentují a růst je silně redukován. Během vegetace vyžaduje dostatek vláhy a humusu na poněkud chladnějším stanovišti, třeba i pod širým nebem. Kolísání nočních teplot a dlouhotrvající deště snáší bez viditelného poškození. Pro bohatou násadu poupat je nutné studené zimování - suché, dostatečně vyzrálé rostliny bez potíží snášejí teploty hluboko pod nulou a za mírnějších zim i u nás přezimují venku pod sněhem. Podmínkou je ovšem dokonale propustný substrát, například zvětralá škvára nebo drobný koks. Tento druh je přímo vyhledáván červeným pavoučkem - sviluškou a je nutná preventivní ochrana proti němu, dříve než jsou rostliny těžce poškozeny, na což stačí velice krátká doba. Starší rostliny je třeba čas od času rozebrat a zmladit dělením, protože spodní staré články rychle odumírají. Snadno pěstovatelný a krásný druh.

Poznámky
Tento taxon je v našich sbírkách obecně veden pod starším názvem Chamaecereus silvestrii (Spegazzini) Britton et Rose (Spegazzini jej popsal na počest dr.Philippa Silvestriho, zoologa působícího v Argentině na konci minulého století, který pro něj sbíral a údajně Ch.silvestrii objevil). Nese na květech řadu znaků, typických pro rod Echinopsis, ale zároveň vykazuje těsnou příbuznost s rodem Lobivia, do něhož byl překombinován Rowleyem (L.silvestrii /Speg./Rowley), zvláště s L.densispina, L.famatimensis a dalšími má velmi podobná semena. Žlutokvětá rostlina na dalším snímku patří mezi tzv. "Fričovy Pragochamaecereusy". Dnes už se těžko dozvíme jejich skutečné názvy - Frič, podobně jako u ostatních rostlin, které pěstoval, i zde podcenil náležitou evidenci, takže informace o těchto rostlinách se jen kuse zachovaly z ústního podání Fričovy manželky Drahomíry a z nejasných záznamů ing.Kreuzingera. Téměř jisté je jen to, že jde o hybridy, jejichž mateřským druhem je Echinopsis chamaecereus a otcovskou rostlinou pravděpodobně různé typy Lobivia famatimensis sensu Backeberg. Na rozdíl od mateřské Echinopsis chamaecereus, u níž se odlamují články už při letmém dotyku, u kříženců odlamujeme odnože dost obtížně. Barva květů těchto kříženců může být téměř bílá, celá škála žlutých a oranžových, přes karmínovou až po fialové odstíny.

Literatura
Backeberg C., Die Cactaceae, 2 : 1336, 1959
Brehme S., Ratschläge für den Kaktenfreund, p. 55, 1985
Britton N.L. et Rose J.N., The Cactaceae, 3 : 48, 1922
Crkal K., Lovec Kaktusů, p. 317-320, 1983
Cullmann W., Götz E. et Gröner G., The Encyklopedia of Cacti, p. 200, 1986
Haude M. et Kündiger R., Erfolg mit Kakteen, p. 124, 1983

Autoři
Text a foto: Josef Halda.
Fotografované rostliny pocházejí ze sbírky Jaroslava Krůty.