Název
ECHINOCEREUS PALMERI Br. et R.
 

Taxon
Echinocereus palmeri Britton et Rose, The Cactaceae, 3 : 34, 1922
Jméno druhu bylo utvořeno na počest dr.Eduarda Palmera (1831-1911), terénního badatele a botanika (Mexiko, USA), majitele sbírky kaktusů v Paříži.

 

Popis
Tělo
stonek až 80 mm dlouhý, 20-30 mm široký, většinou jednotlivý, někdy se směrem k vrcholu zužuje, vrchol plochý až mírně špičatý; epidermis na nových výhonech tmavozelená, později světlejší, zelenavě šedá až modravě zelenavě šedá; kořen mohutně vyvinutý, řepovitý, dlouhý jako stonek, často i delší; žeber 6-10, žebra nových výhonů silně vykrajovaná, později zploštělá, rozdělená v ploché hrbolky. Areoly okrouhlé, blízko u sebe, s trochou bílé krátké vlny většinou jen při vrcholu těla, na mladých areolách. Okrajových trnů 9-15, trny 3-5 mm dlouhé, jehlovité, jemné a tuhé, bílé s hnědou špičkou, zřídka i zcela hnědé; středový trn 1, zřídka až 4, až 25 mm dlouhé, tmavohnědé až hnědočerné, jehlovité, jemné a tuhé až lehce ohebné, na bázi ztloustlé, vzhůru směřující, zřídka odstávající na areolách, na kterých se již vytvořil květ.
Květy
blízko vrcholu, až 60 mm dlouhé, i více než 60 mm široké, nálevkovité, příjemně vonící; lůžko květní poněkud ztloustlé, světle až středně zelené, lesklé, porostlé velmi jemnými jehlovitými trny, až 16 mm dlouhými, tuhými až ohebnými, bílými až tmavohnědými; vnější okvětní lístky hnědavě nafialovělé; vnitřní okvětní lístky seřazeny až do tří sad, tmavorůžové až purpurové, s tmavším středním proužkem, k jícnu světlejší až bělavé, v hloubi jícnu bělavě žlutavé, velmi proměnlivé ve vzhledu i velikosti, na nejširším místě až 13 mm široké, okraje někdy mělce zoubkované, konce lístků tupě špičaté až špičatě vybíhající; tyčinky těsně kolem čnělky nahloučené, nitky bělavé, prašníky žluté; čnělka bělavě zelená, až 24 mm dlouhá, blizna 6-10 klaná, světle zelená, laloky tenké a dlouhé (až 15 mm).
Plod
zelený, podlouhle oválný, až 15 mm dlouhý, s bílou dužninou.
Semeno
oválné, asi 1,5 mm dlouhé, silně hrbolkovité.

 

Variety
Echinocereus palmeri je proměnlivý ve vzhledu těla a zejména ve velikosti a odstínech barvy květů. Květy jsou většinou kolem 60 mm v průměru, zejména v případech, kdy vykvete na jedné rostlině několik květů. V řídkých případech může vykvést jen jeden a tehdy lze pozorovat průměr květu i kolem 100 mm. Variety ani formy popsány nebyly. Podle terénních pozorování by to ani nebylo oprávněné.

 

Výskyt
Palmer objevil tento druh r.1908 na nízkém vrchu u města Chihuahua. Nalezl jen tři rostliny, z nichž pouze jedna vykvetla. Do sbírek se tento druh rozšířil až v posledních letech díky sběrům S.Bracka (SB 184 - Buenaventura, SB 195 - Cusihuiriachic, SB 189 - Cumbres de Majalca). A.B.Laua (L 1384 - Santa Clara Canyon, L 1075 - Pelayo), H.Kuenzlera (HK 1121 - Majalca, mezi Bocoyna a Guadelupe ve směru Sierra Madre Occidental).
E.palmeri roste ve výšce 1400-1900 m n. m., v mírně minerálně písčitých půdách s jílovitými příměsmi, v porostu řídkých borovic, akácií aj.. Podklad je lehce kyselý, nebo nejvýš neutrální, hodnoty se pohybují kolem pH 6. Stupeň tu ovlivňují sopečné vyvřeliny.
Jednotlivé populace už i tak vzácného druhu jsou decimovány nejen zájmem importérů, ale i okusem zvířaty, E.palmeri je tedy v přírodě vážně ohroženým druhem.

 

Pěstování
Echinocereus palmeri patří k nejmenším druhům rodu. Je to podmíněno i prostředím horké polopouště severního Mexika, v dobách dlouhého sucha se rostliny silně svraskávají, takže téměř zmizí v řídké trávě a suchém porostu. Mohutný řepovitý kořen uchovává potřebnou zásobu vody a pomáhá tak rostlině přežít nepříznivé období.
Tyto údaje zároveň napovídají, jak rostliny pěstovat na vlastních kořenech. Velmi propustný, písčitý až štěrkovitý substrát, nárazová ale vydatná zálivka v době vegetace, dostatečně hluboký květináč poskytující dostatek prostoru řepovitému kořeni, velmi chladné až mrazivé zimování za předpokladu včasného zastavení zálivky na podzim - to jsou hlavní podmínky úspěchu.
Mnohem menší starosti přináší pěstování roubovaných rostlin. E.palmeri v tomto případě narůstá více do délky i do šířky, mírně odnožuje po délce hlavního stonku (nikdy na bázi) a bohatě kvete. Doba kvetení za příznivých podmínek pokračuje i na podzim, kdy je nutno věnovat pozornost vadnoucím květům i dozrávajícím plodům. Zejména při ochlazení a vyšší vzdušné vlhkosti mohou být napadeny plísní, která se snadno rozšíří i na tělo rostliny a může způsobit hnilobu.
Semena klíčí snadno, kultura semenáčků nepřináší zvláštní potíže.

 

Poznámky
Podle typové rostliny (sběr dr.E.Palmer, č.121 (US), Mexiko, Chihuahua, blízko Chihuahua City, duben 1908) byl druh popsán v roce 1922 Brittonem a Rosem. Původní popis byl velmi skromný a bez vyobrazení. Teprve Backeberg v r.1960 popis rozšířil a uveřejnil i dvě vyobrazení (Die Cactaceae, 4, 1960). Zde je nutné upozornit na omyl, druhý obrázek, který má představovat formu E.palmeri (obr.1934), představuje se vší pravděpodobností E.fobeanus.
Backeberg zařazuje ve svém členění rodu druh E.palmeri do řady 4 : Erecti Schum., podřady 3 : Pectinati SD, mezi druhy E.radians (synonym druhu E.adustus) a E.standleyi. Teprve díky pozorování a sběrům v terénu, které v posledních dvaceti letech prováděli S.Brack, Glass a Foster, H.Kuenzler, A.Lau a jiní, byly rozšířeny vědomosti o tomto druhu.
G.Frank ve své studii (r.1983) na základě porovnání REM - snímků semen a podle stanoviště uvažuje o příbuznosti E.palmeri k druhům E.armatus, E.Laui, E.pamanesiorum a E.schwarzii.
N.P.Taylor v monografii The genus Echinocereus (1985) Frankovi odporuje tím, že řadí E.palmeri do sekce Reichenbachii N.P.Taylor. Zdůrazňuje přitom blízkou příbuznost k E.chisoensis.
Podle Frankových REM - snímků se nabízí následovat především jeho názor, zároveň však nelze bez dalšího zavrhnout ani Taylorovu verzi. Podle něho totiž není příbuznost zcela vyjasněna a bude vyžadovat další podrobné zkoumání. Podle řady společných nebo podobných morfologických znaků patří podle mého názoru do jednoho příbuzenského okruhu s druhy E.sciurus, E.chisoensis, E.floresii a E.fobeanus. Mimo E.chisoensis, který kvete na jaře, ostatní kvetou mnohem později, i tato vlastnost do jisté míry uvedené druhy spojuje.

 

Literatura
Backeberg C., Das Kakteenlexikon, p. 125, 1966
Backeberg C., Die Cactaceae, 4 : 2032, 1960
Britton N.L. et Rose J.N., The Cactaceae, 3 : 34, 1922
Frank G., Kakt. und and. Sukk., 34 : 178-182, 1983
Schreier, Kakt. und and. Sukk., 27 : 8, 1976
Taylor N.P., The genus Echinocereus, p. 123-125, 1985

 

Autoři
Text: Udo Raudonat, překlad z němčiny Jiří Růžička.
Foto: Karel Crkal.


návrat na seznam rodů

Diskuze:

Vaše jméno:
Text:

Ochrana proti spamu: sečtěte prosím tri a ctyri