Název
ECHINOCEREUS LEUCANTHUS N. P. Taylor
 

Taxon
Echinocereus luecanthus N. P. Taylor, The Genus Echinocereus, p. 136, 1985
Wilcoxia albiflora Backeberg, Cactus (Paris), 7/33, supl. 2 : 16, 1952
Druhové jméno leucanthus znamená bělokvětý. Tento výraz odpovídá latinskému albiflorus, který použil Backeberg při původním popisu druhu rodu Wilcoxia.

 

Popis
Tělo
řídký, odspodu větvený keřík stěží v přírodě přesáhne výšku 0,3 m, (což neplatí o kulturních rostlinách, které zvláště po naroubování na silné podnože bývají více jak 0,5 m vysoké). V podzemí se kořen větví v několik kořenových hlíz podobných hlízám pivoněk či jiřin, které pomáhají překonat dlouhé letní období sucha. Dolní třetina nadzemní části je výrazně dřevnatá, horní část rostliny nedřevnatí. Větve tenké, průměr zřídka překročí 6 mm. Žeber 8, velmi nízkých, asi 2 mm širokých a 0,5 mm vysokých. Areoly drobné, 3-5 mm vzdálené od sebe. Okrajových trnů 9-18, bílých, o délce asi 1 mm; středové trny 2-3 nebo více, do 1 mm dlouhé, tmavé až černavé.
Květy
nálevkovité, 20-40 mm dlouhé, asi 40 mm široké; vyrůstají na vrcholu výhonů anebo se vyvíjejí po stranách těsně při vrcholu; zelená trubka je zvenčí pokryta množstvím areol s 12-18 bělavými trny o délce 2-5 mm a krátkými bílými chlupy; okvětní lístky ve dvou řadách, zevně tmavě naběhlé, uvnitř bílé s více méně znatelným růžovým proužkem, v jícnu hnědavé; nitky 7 mm dlouhé, nahoře purpurově zbarvené, prašníky žluté; čnělka 20 mm dlouhá, 1 mm v průměru, bílá až zelenožlutá; blizna se 6-8 zelenými laloky.
Plod
vejčitý, olivově zelený.
Semena
asi 1 mm dlouhá, červená až černohnědá.

 

Variety
Tento druh je poměrně uniformní, bez výraznější variability. V kultuře můžeme pozorovat rostliny s tmavšími středními trny či s výrazněji proužkovanými květy.

 

Výskyt
Tento druh je znám pouze ze dvou lokalit v jihozápadní Sonoře jižně od Guaymas a severozápadní Sinaola poblíž Los Mochis. Byl objeven a zaveden do kultury Friedrichem Schwarzem, který utajil naleziště. Přece však, třináct let po původním Backebergově popisu Myron Kimnach publikuje znovuobjevení v přírodě (1965) a popisuje přírodní podmínky.

 

Pěstování
Tento druh lze snadno množit semeny, která jsou zřídka nabízena. Semenáče procházejí třemi základními fázemi vývoje, z nichž první - se vyznačuje pomalým růstem a tvorbou řepovitých kořenů (které i později brzdí nadzemní části). Tato fáze trvá asi 3-5 vegetačních období a posléze rostliny začínají kvést. Druhá fáze se vyznačuje rychlým růstem vegetativních orgánů - stonků. Třetí fázi rostlina v bazální části dřevnatí, růst se zpomaluje - narůstá kratší, bohatě kvetoucí obrost. Závlaha u pravokořenných rostlin je alfou i omegou kultivace. Optimální je za teplého počasí, několikrát za vegetaci. U pravokořenných rostlin je třeba sledovat letní stagnaci a v této době nezalévat. Řízky koření snadno a řízkovanci se chovají podobně jako semenáčky - redukují růst nadzemní části do té doby, dokud si nevytvoří řepovitý kořen. Pokud chceme rychle vypěstovat květuschopné rostliny, je na místě roubování. Nejčastějšími podnožemi bývá Eriocereus jusbertii či hybridní echinopsis, ale můžeme použít i Cereus peruvianus, Trichocereus pasacana a další druhy, včetně řady opuncií. Nedoporučují se příliš měkké podnože, například Trichocereus schickendantzii, které bývají časem roubem vysáty. Rovněž různé druhy rodu Pereskiopsis slouží po léta jako trvalá podložka pro tento a řadu dalších druhů rodu Echinocereus. Roubovanci narůstají nesrovnatelně rychleji než semenáče a řízky a na robustnějších podnožích dosahují podstatně větších rozměrů než pravokořenné rostliny.

 

Poznámky
Protože Taylor přeřadil tento a dva další druhy rodu Wilcoxia mezi echinocereusy, kde již jméno Echinocereus albiflorus Weingart bylo zadané pro jiný taxon, (dnes řazené jako synonym k E.fendleri), bylo nutné změnit druhové jméno. Taylor v tomto případě velice šťastně nahradil latinský název obdobným řeckým. Echinocereus leucanthus patří spolu s E.poselgeri a E.schmollii mezi ve dne kvetoucí druhy rodu Echinocereus. Naproti tomu například Wilcoxia strata, kterou Taylor nezahrnul do své sekce Wilcoxia, ponechává za teplého počasí květy otevřené i v noci, což svědčí o faktu, že významný podíl opylovačů tvoří noční hmyz. Podle Taylora zbývající druhy Wilcoxia patří spíše do rodu Peniocereus, který otevírá své květy výhradně v noci. Peniocereus a Echinocereus v Taylorově pojetí jsou sesterské rody se vztahy rodu Nyctocereus, který je vývojově starší.

 

Literatura
Backeberg C., Die Cactaceae, 4 : 2080, 1960
Cullmann W., Götz E. et Gröner G., The Encyclopedia of Cacti, p. 314, 1986
Haage W., Kakteen von A bis Z, p. 741, 1986
Taylor N.P., The Genus Echinocereus, p. 136, 1985

 

Autoři
Text: J.Halda a P.Pavlíček.
Foto: J.Halda.
Vyobrazená rostlina pochází ze sbírky Jaroslava Krůty.


návrat na seznam rodů

Diskuze:

Vaše jméno:
Text:

Ochrana proti spamu: sečtěte prosím sest a sest