Název
GYMNOCACTUS VIERECKII (Werd.) Backbg.
 

Taxon
Gymnocactus viereckii (Werdermann) Backeberg, Cactus and Succ. J. US, 23,5 151, 1951
Echinocactus viereckii Werdermann, M. f. K., : 175, 1931
Neolloydia viereckii (Werd.) Knuth, Kaktus ABC, : 368, 1935
Thelocactus viereckii (Werd.) H. Bravo, Las Cactaceas de Mexico, : 473, 1937
Turbinocarpus viereckii (Werd.) John et Říha, Kaktusy 17,1 :15-18, 1981
Druh byl nazván na počest sběratele kaktusů Hanse Wilhelma Vierecka, který kolem roku 1930 sbíral kaktusy pro firmu F. A. Haage.

 

Popis
Tělo
roste jednotlivě nebo bazálně odnožuje, Tělo kulovité nebo jen málo protáhlé, asi 50-70 mm v průměru, matně zelené až namodrale zelené; vegetační vrchol zahalen do bělavé vlny, z niž vyčnívají trny. Žeber 15-18, úplně rozložených na bradavky, které jsou v horní části rostliny až 6 mm vysoké, v dolní části rostliny poněkud zploštělé. Areoly jsou pokryty tuhou vlnou. Okrajových trnů asi 20, až 10 mm dlouhých, paprskovitě rozložených, přímých nebo mírně prohnutých, jehlovitých, hladkých, sklovitě bílých; báze trnů světle hnědá a mírně rozšířená. Středové trny 4, rozložené do kříže, šikmo směřující, podobné okrajovým nebo silnější a delší, až 20 mm dlouhé, v horní polovině hnědé s černou špičkou, později všechny trny šedobílé. V horní části areoly bývají ještě 1-3 trny podobné okrajovým, zůstávají ale kratší a slabší.
Květ
asi 20 mm dlouhý, trychtýřovitý; na květní trubce je několik šupin; vnitřní okvětní plátky asi 4 mm široké, jemně růžově fialové, často s tmavším středním proužkem; vnější okvětní lístky nazelenalé.
Plod
holý.
Semena
malá, černá, matně lesklá.

 

Variety
var. major Glass et Foster, Cactus and Succ. J. US., 50,6 : 281-285, 1978.
Odlišuje se od nominální variety masivnějším vzrůstem, delšími trny a větším bílým květem. Nalezištěm variety je izolovaná oblast v okolí Mier z Noriega na hranicích států Nuevo Leon a San Luis Potosi.
V posledních letech byly sbírány četné přírodní formy, lišící se velikostí, v nepatrných znacích otrnění i ve vybarvení a velikosti květů, např. sběry
L 730,
L 1151,
L 1159,
L 1243 A. B. Laua, anebo
HK 377 H. Kuenzlera.

 

Výskyt
Typová lokalita je udána v údolí Jaumaulipas, dále však byl nalezen v řadě horských údolí Siera Madre Oriental. Obývá štěrbiny vápencových skal, často pod ochranou růžicovitých Hechtia, Agave a různých travin. Celý areál rozšíření je poměrně velký, vyskytuje se však v malých koloniích, navzájem od sebe izolovaných.

 

Pěstování
Jako u většiny gymnokaktusů i u tohoto druhu je pěstování ztíženo značnou choulostivostí na přemokření substrátu, zejména v juvenálním stádiu růstu, kdy jsou rostlinky ještě zahaleny do peřičkovitého otrnění, čímž se liší od dospělých rostlin. Pro méně zkušené pěstitele lze doporučit roubování na malou rostlinu hybridního Echinopsis. Aby vytrnění s bohatou charakteristickou vlnou bylo dokonalé, je nutné dopřát rostlinám dostatek slunce a čerstvého vzduchu. Chladné a suché zimování zaručuje pravidelnou násadu květů.
Autor textu: Jaromír Chvastek.

 

Poznámky
Botanická zařazení tohoto druhu prošla během padesáti let pěti rody - už to svědčí o jeho obtížné klasifikaci. Nejčastěji je v naši literatuře uváděn v Backebergově rodu Gymnocactus. Toto vžité zařazení je tedy respektováno, ačkoliv správnější je řazení do rodu Turbinocarpus, což bylo zdůvodněno ve zpravodaji Kaktusy (John et Říha 1981).
G.viereckii náleží k dekorativním sbírkovým, přitom ne velkých rozměrů dorůstajícím kaktusům. Zejména nově introdukované formy ze Siera Salamanca (L 1151) vynikají jak uspořádáním trnů, tvorbou bohaté vaty, ale i kvetením po celou vegetační sezónu sice malými, avšak výrazně tmavorůžovými květy ve velkém počtu. V katalogu na rok 1974/75 nabízela firma H.Kuenzler z Nového Mexika také novinku označenou sběrovým číslem HK 377. Mělo jít o rostliny dlouze otrněné a variabilní barvě trnů, připomínající G.viereckii nebo G.saueri. Od typických G.viereckii se liší menším počtem okrajových trnů, přičemž v horní třetině areoly trny chybí.

 

Literatura
Backeberg C., Die Cactaceae V : 2851, 1961
Bravo H., Las Cactaceas de Mexico, : 473, 1937
Glass Ch., Foster R., Cact. and Succ. J. US., 50,6 : 281-285, 1978
John V., Říha J., Validizace některých taxonů rodu Turbinicarpus, Kaktusy 19,1 : 22, 1983
Pechánek J., Kaktusy, II : 132-137, 1966

 

Autoři
Autor textu: Jaromír Chvastek.
Autor foto : Karel Crkal.
Fotografovaná rostlina pochází ze sbírky Pavla Pavlíčka z Chrudimi.


návrat na seznam rodů

Diskuze:

Vaše jméno:
Text:

Ochrana proti spamu: sečtěte prosím deset a dve