Název
Echinofossulocactus vaupelianus (Werd.) Tieg. et Oehme
 

Taxon
Echinofossulocactus vaupelianus (Werd.) Tieg. et Oehme - Beitrag z. Sukkde u. -pflege, 82, (1938)
Echinocactus vaupelianus Werd., Notizbl. Bot. Gart. u. Mus. Berlin-Dahlem, 11, 273, (1931).
Stenocactus vaupelianus (Werd.) Knuth, Backeberg et Knuth, Kaktus ABC, 355, (1935).

 

Popis
Původní popis:
Latinská diagnóza: "Echinocactus Vaupelianus Werd. nov. spec. - Tělo jednoduché, polokulovité, temeno zploštělé, vpadlé, zahalené bílou vlnou a trny, žeber je cca 30 - 40, tenkých, zvlněných, 5 - 8 mm vysokých; areoly 1,5 - 2 cm od sebe vzdáleny, jsou eliptické, zpočátku s hustou vlnou, později holé; okrajových trnů je cca 15 - 20, jsou vodorovně rozestřené, paprskovité, bílé, u základu zesílené a žlutavé, cca 1 - 1,5 cm dlouhé; střední trny jsou 1 - 2, v mládí černé, potom rezavé až hnědé, šídlovité, pichlavé, poněkud zploštělé, oba rovné, ale horní je zahnutý k temeni a u základu je tlustší, až 7 cm dlouhý. Květy z temene, až 2 cm dlouhé; trubka je zelená, šupiny zelenavé, nahoře jemně zoubkované; vnitřní okvětní lístky jsou kopinaté, špičaté, cca 1,5 cm dlouhé, bledě žluté; tyčinky jsou velmi početné, nitky žlutavé, prašníky žluté, čnělka žlutavá, osm laloků blizny je žlutavých a převyšují tyčinky.
Německý komentář: "Tělo jednoduché, polokulovité, na (temeni zploštělé a poněkud vpadlé; pěstované rostliny jsou cca 7 - 9 cm široké a cca 6 cm vysoké. Barva těla je matně zelená, směrem dolů je bledší. Temeno je zakryto hustou bílou vlnou a je pokryto bílými nebo tmavými trny. Žeber je cca 30 až 40 a jsou kartonovitě ploché, oddělené ostrými brázdami, cca 5 - 8 mm vysoké, sem a tam zahnuté. Areoly jsou cca 4 - 7 mm dlouhé, cca 1,5 - 2 cm od sebe vzdáleny, podlouhlé, eliptické, v blízkosti temene s hustou bílou vlnou, později holé. Okrajové trny jsou vodorovně paprskovité nebo poněkud kupředu vyčnívající, rovné nebo mírně zahnuté, jejich počet dosahuje 15 - 25, jsou sklovitě bílé, vzácněji s tmavší špicí, horní jsou obyčejně nejkratší, postranní a spodní jsou delší, cca 1 - 1,5 cm dlouhé, hladké, u základu žlutavé a poněkud tlustší, po stranách mezi sebou propletené, jehlovité. Střední trn je jeden nebo dva nad sebou stojící, ve vzrůstu hnědočerné, u základu světlejší, cca l - 1,5 cm dlouhé, staré až 7 cm dlouhé, kroužené červenohnědé, tmavá špice, šídlovité, pichlavé, málo zploštělé, ? rovné a šikmo trčící nebo více či méně zahnuté nahoru. Ze dvou stávajících středních trnů směřuje spodní kupředu a horní šikmo vzhůru. Ve spodní části je tělo zcela zakryto trny.
Květy vystupují jednotlivě nebo ve větším množství v blízkosti temene, jsou vcelku cca 2 cm dlouhé, nebo o něco delší. Trubka je malá, zelenavá, pokrytá zelenavými, uprostřed hnědavými šupinami, které jsou v horní části zoubkované a mají jemnou špičku. Barva šupin poznenáhlu přechází do červenohnědé. Vnější okvětní lístky jsou podlouhlé, cca 1 - 1,2 cm dlouhé, krémové s tmavším středním proužkem, zoubkované a špičaté. Vnitřní okvětní lístky jsou kopinaté, cca 1,5 cm dlouhé a 2 - 4 mm široké, na obou koncích zelenavé, s hladkými okraji, ale na konci se špičkou, průsvitné s poněkud tmavším středním proužkem. Tyčinky jsou velmi početné. Nitky jsou žlutavé, prašníky žluté. Čnělka je asi 1,5 cm dlouhá, žlutavá, s asi 8 stejně zbarvenými, rozestřenými, cca 3 - 4 mm dlouhými bliznami, které převyšují tyčinky. Naleziště Mexiko, bližší údaje neznámy."
Tiegel a Oehme provedli rekombinaci a přinesli jen zkrácený Werdermannův původní popis.

 

Variety

 

Výskyt

 

Pěstování

 

Poznámky
U nás pěstované rostliny zcela odpovídají popisu.
Při případné revizi bude nutné popis E. vaupelianus upravit se zřetelem na nové okolnosti, které Werdemannovi nebyly známy. Jedná se především o to, že přes 20% rostlin na nalezištích má 4 střední trny do kříže, přičemž některý z těchto středních trnů (nejčastěji centrální) může na některých areolách i chybět. Tato okolnost je zde již dlouhá léta známá, i když toto upřesnění jsem od p. Meyrána dostal až v roce 1981. Stejně tomu je i s E. rectorspinus, který není nic jiného než varieta E. vaupelianus a liší se od něho jen velkými červenofialovými květy. V roce 1982 byly nalezeny rostliny, které je nutno považovat za varietu nebo formu E. vaupelianus s fialovými velkými květy. Zdá se, že tento druh je v barvách květu variabilnější, než se původně předpokládalo.

 

Literatura

 

Autoři
převzato z knihy Jana Pechánka Rod Echinofossulocactus Lawrence


Diskuze:

Vaše jméno:
Text:

Ochrana proti spamu: sečtěte prosím dve a sedm