Název
Echinofossulocactus sulphureus (Dietr.) Meyrán
 

Taxon
Echinofossulocactus sulphureus (Dietr.) Meyrán - C. S. Mex., 22, 36, (1977)
Echinocactus sulphureus Dietr., Allg. Gartenztg., 17, 170, (1841).
Stenocactus sulphureus (Dietr.) C. Schmoll comb. nud.
Echinofossulocactus sulphureus (Dietr.) Y. Ito, comb. nud.

 

Popis
Původní popis:
Latinská diagnóza: "Ech. polokulovitý, zelený; temeno stlačené, trnité, žebra velmi početná, silně stlačená, zvlněná, areoly na žebrech daleko od sebe vzdáleny; 8 - 9 bělavých trnů, v mládí s hnědavou špicí, u základu stlačené, šídlovité, okrajových trnů je 7 - 8, střední trn je jeden, vyčnívající, dlouhý.
Německý komentář: "Tělo je poměrně kulovitě kulaté, 3 - 4 palce široké, světle zelené, mnohožeberné, s poměrně zploštělým temenem, z jehož středu vystupují z natěsnaných areol velmi početné vztyčené trny. Žebra jsou velmi početná, poměrně hustě vedle sebe stojící, velmi tence stlačená, zvlněná, sem a tam zahnutá, skoro ostrohranná, brázdy jsou tupé. Areoly na bocích těla jsou poměrně daleko od sebe, jsou pokryty vyklenutým, bílým chomáčkem plsti. Z areol vyčnívá 7 - 8 trnů, které jsou šedobílé, nanejvýš v mládí nahoře hnědavé, všechny šídlovité, s rozšířeným, stlačeným základem; střední trn je nejdelší a nejsilnější, často přes 2 palce dlouhý, přímo vyčnívající; z okrajových trnů jsou 3 horní nejsilnější, poloviční délky jako střední trn, poněkud zkroucené; 3 - 4 spodní trny jsou mnohem tenčí a kratší a jsou u základu téměř viditelně rozšířeny. Květy vystupují ve velkém množství ze středu temene mezi trny, jsou trychtýřovité, asi l palec dlouhé a rozevřené, mají 1,5 palce v průměru, již jako poupata mají žlutou barvu. Kališní lístky jsou stříškovité zevně jsou uprostřed zelenavé, ale na okraji žlutavé. Velmi početné korunní lístky jsou všechny velmi krásné a čistě sírově žluté, poněkud bledé, kopinaté, jemně zašpičatělé a na horním okraji na obou stranách špičky vroubkované. Tyčinky jsou poloviční délky jako korunní lístky a mají tmavě žluté prašníky. Čnělka je o něco delší než tyčinky, se 6 - 7 rozšířenými čárkovitými, sírově žlutými bliznami."
Přes naprosto jasný Dietrichův popis považovali někteří další autoři, zejména Schumann, tento druh za E. gladiatus, o kterém již Labouret psal, že kvete červeně. Vynikající upřesnění a objasnění podal pak teprve Gürke v Monatschrift für Kakteenkunde, 17 (6), 81, (1927). Bohužel pro nedostatek místa není možné se v dané práci celou záležitostí zabývat podrobněji a odkazuji čtenáře na citovanou literaturu. Od dob Schmolla nebyly tyto rostliny znovu nalezeny, až teprve v roce 1977 je znovu nalezl J. Meyrán, který provedl rekombinaci druhu a podal toto upřesnění popisu:
"Tělo kulovité nebo polokulovité, zelenožlutavé, až 8 cm široké a 2,5 až 3 cm vysoké, temeno stlačené, s (26-) 34 - 40 žebry, zvlněnými, někdy poněkud sinusovitými, 6 - 7 mm vysokými, se 2 - 3 areolami na žebru; areoly jsou oválné, 4 - 5 mm dlouhé a 3 mm široké, s bělavou vlnou zpočátku, později šedé, nakonec holé; 3 - 4 střední trny (3 horní jsou považovány za střední) jsou bělavé nebo bíložluté, později šedavé s kaštanově hnědou nebo černavou špicí; prostřední horní trn je vztyčený nebo zahnutý směrem ke špici (někdy chybí), je (6-) 13 - 35 mm dlouhý, (0,5-) 1 - 2 mm široký, plochý; oba postranní trny jsou vztyčené nebo zahnuté směrem nahoru, jsou (6-) 12 - 33 mm dlouhé, 0,5 - 1,5 mm široké, šídlovité nebo poněkud zploštělé; spodní (centrální) střední trn je 15 - 45 mm dlouhý, l - 1,5 mm široký, v průřezu oválný nebo poněkud zploštělý, u základu je někdy trochu rozšířený, vyčnívající nebo vzhůru směřující (chybí u 60% rostlin, především na mladých); okrajové trny jsou 4 spodní, někdy l - 2 trny navíc v horní části areoly za prostředním horním trnem, paprskovité, rozestřené, nebo zvednuté, bílé s kaštanovou špicí, 8 až 13 mm dlouhé; dva spodní jsou zpravidla nejkratší, 4 - 8 mm dlouhé a jsou někdy přilehlé k žebru nebo k tělu. Kvete od prosince do února, květ je trychtýřovitý, někdy trychtýřovitě zvonovitý, 2,5 - 3,5 cm vysoký a 2,5 - 3,2 cm široký, trubka je zelenavá, šupiny pericapelu a receptcula jsou třístranné nebo srdcovité, poněkud ostré, někdy se špicí, l - 2 mm dlouhé a 2 mm dole široké, směrem ke středu 4 mm dlouhé a 2 - 3 mm široké, směrem nahoru se prodlužují a rozšiřují; dole jsou bělavé, směrem nahoru s bělavými nebo žlutavými okraji a zeleným středním proužkem, někdy s trochu žlutou špičkou; vnější okvětní lístky jsou kopinaté nebo podlouhlé, poněkud ostré, špičaté, 13 mm dlouhé a 4 - 5 mm široké, žluté nebo bělavé se zeleným středním proužkem a někdy s kaštanovým nádechem; vnitřní okvětní plátky jsou podlouhle kopinaté, tupé, se zoubkovanými okraji nebo nepravidelně po stranách špice, někdy s malou špičkou, žluté nebo někdy skoro bělavé se žlutým nebo někdy zelenavým středním proužkem, u základu žluté; tyčinky jsou početné, 4 - 6 mm dlouhé, čnělka bílá nebo žlutá, 12 - 13 mm dlouhá, 6 - 8 laloků blizny je čárkovitých, bílých.
Lokalita: Údolí Barranca de Tolimán, Hidalgo, v jeho jižní části, asi 5 km na sever od křižovatky na Santa Maria. Roste přibližně ve výšce 1300 až l 400 m." Dále Meyrán uvádí, že dospělé rostliny mají 3 střední trny přibližně v 60% případů, 4 střední trny ve 30% a 3 střední trny s chybějícím prostředním horním trnem v 10% případů. U mladých rostlin o průměru 2,5 - 3,5 cm byly konstantně 3 střední trny, u rostlin o průměru l - 1,5 cm byl pouze l střední trn.

 

Variety

 

Výskyt

 

Pěstování

 

Poznámky
Populace od Schmolla má standardně centrální střední trn, maximálně tento trn chybí na některých areolách. Mám populaci i s bíložlutými trny a populaci s nahnědlými trny, které jinak plně odpovídají Meyránovým rostlinám.

 

Literatura

 

Autoři
převzato z knihy Jana Pechánka Rod Echinofossulocactus Lawrence


Diskuze:

Vaše jméno:
Text:

Ochrana proti spamu: sečtěte prosím devet a sest