Název
Echinofossulocactus pentacanthus (Lem.) Br. et R.
 

Taxon
Echinofossulocactus pentacanthus (Lem.) Br. et R. - The Cact, III, 115, (1922)
Echinocactus pentacanthus Lem., Cact. Aliq. Nov., 27, (1838).
E. biceras Jac.
E. anfractuosus pentacanthus SD.
E. anfractuosus laevior Monv.
E. pentacanthus v. davidboudetianus H. Bravo.
Brittonrosea pentacantha (Lem.) Speg., Brev. Not. Cact, 11, (1923).
Stenocactus pentacanthus (Lem.) Berg., Kakteen, 247, (1929).

 

Popis
Původní latinský popis:
"Patří mezi Echinokaktusy se stlačenými žebry a je dostatečně rozlišitelný. S E. lancifer je poněkud příbuzný, velmi však se liší tělem, početnějšími žebry (40 - 50), trnů je konstantně 5, z nichž 3 horní jsou nejmohutnější; prostřední horní je zploštělý, 8 čárek dlouhý; oba postranní jsou poněkud válcovité, o něco delší; 2 následující spodní trny jsou jemnější a o polovinu kratší; všechny jsou u základu šídlovité, zpět zahnuté, k tělu rostliny poněkud přilehlé; ostatní jsou stejné. Byl dovezen z Mexika Dominikem Deschampem. Květy nebyly dosud pozorovány."
Barva květů byla později upřesněna několika autory na bílé s červenofialovým nebo fialovým středním proužkem.
Na základě průzkumu na nalezištích podal J. Meyrán tuto charakteristiku:
"Průměr 6 - 10 cm, žeber 34 - 56, střední (horní okrajové - pozn. aut.) trny jsou 3; prostřední je 10 - 60 mm dlouhý, 1 - 4 mm široký, oba postranní 10 - 30 mm dlouhé, zakulacené, někdy zploštělé, 1,5 mm široké. Okrajové trny (spodní) jsou dva, někdy 3 - 4 a někdy ještě l v horní části areoly, 4 - 10 mm dlouhé. Je třeba poznamenat, že charakteristický znak pěti trnů není konstantní a že byly sbírány rostliny se 4 okrajovými trny (spodními). Generace se 4 okrajovými trny je příbuzná s E. kellerianus (ke 4 těmto trnům je třeba připočítat ještě 3 horní okrajové trny - pozn. aut.)."

 

Variety

 

Výskyt

 

Pěstování

 

Poznámky
Jedná se o silně variabilní druh, s různě dlouhými a zbarvenými trny, s trny vztyčenými i zcela přilehlými, střední proužek vnitřních okvětních lístků varíruje v barvě. Měl jsem také rostliny, které měly buď jen celkem 4 trny, nebo 5 trnů, přičemž prostřední horní byl zakrnělý, bílý a svým charakterem odpovídal spodním trnům. O úzké příbuznosti s E. dichroacanthus a E. violaciflorus není pochyb, mezi těmito třemi druhy jsou tak nepatrné rozdíly a přechody, že je možné je zařadit pod jeden druh.

 

Literatura

 

Autoři
převzato z knihy Jana Pechánka Rod Echinofossulocactus Lawrence


Diskuze:

Vaše jméno:
Text:

Ochrana proti spamu: sečtěte prosím ctyri a sedm