| Popis
Echinofossulocactus obvallatus DC. Lawr. Loudon Garden Mag., 17, 317, (1841)
Echinocactus obvallatus DC., Prodr., 3, 462, (1828). - Brittonrosea obvallata (DC.) Speg., Brev. Not. Cact., 11, (1923). - Stenocactus obvallatus (DC.) Berg., Kakteen, 248, (1929). - Echinocactus obvallatus pluricostatus Monv. - Echinocactus obvallatus spinossior Lem.
Původní popis není k dispozici.
Protože v dávné minulosti došlo k záměně tohoto druhu s E. lancifer, přináším vyčerpávající popis Dietrichův z rotou 1839 - tedy o 11 let mladší popis než je původní popis De Candolle (latinská diagnóza je v daném případě vynechána):
Německý komentář: "Naše exempláře jsou zatím 2,5 palce vysoké a stejně tak široké, mnohožeberné, tmavozelené, kulovité, s poměrně zploštělým temenem, z jehož středu se zvedá z velmi natěsnaných areol houština vztyčených a proti sobě nakloněných trnů. Žebra jsou velice početná a hustě vedle sebe stojící, velmi těsně k sobě natlačená, zvlněná, sem a tam zahnutá, někdy ostrohranná; brázdy jsou tupé. Areoly, které jsou na bocích rostliny od sebe velmi vzdáleny, jsou ale uprostřed temene hustě natěsnány vedle sebe, jsou poněkud propadlé a jsou jen v mládí pokryty slabou vlnou - plstí. Z těchto areol vystupuje 8 bílých, na špici více či méně hnědých trnů, z nichž stojí na každé straně 3 trny, nahoře jeden a uprostřed rovněž l trn. Střední nebo centrální trn je nejdelší, l palec dlouhý, rovný, plochý, čárkovitě šídlovitý, Špičatý, opatřený na každé straně jemným kýlem. Horní prostřední trn je půl palce dlouhý, stejně tak plochý, ale je daleko užší a rovněž vztyčený; horní postranní trny odstávají směrem vzhůru, jsou o něco delší jak prostřední horní, ale ještě užší; prostřední okrajové trny jsou nejmenší, asi 3 - 4 čárky dlouhé, velmi tenké a zcela vodorovně odstávající; spodní okrajové trny směřují šikmo dolů, jsou o něco delší než prostřední, ale stěží širší. Květy vystupují uprostřed temene z houštiny trnů a Jsou jimi dokola obklopeny, takže se jen málo svými špičkami prodírají; jejich délka je 9 - 10 čárek. Kalich má velmi krátkou, asi 3 čárky dlouhou trubku, sestává ze stříškovitě na sebe položených lístků, z nichž spodní jsou krátké a vejčité, zelené, bíle lemované, se žlutým ke špici zvlněným okrajem, špičaté, kýlovité a nahoře na kýlu se širokým, černočerveným, zcela slabě žlutě lemovaným středním proužkem a s bílou trnitou špičkou. Okvětních lístků je 18, jen mírně špicemi ven zahnutých, kopinatých, tupých, bělavých, masitě zbarvených, s purpurovým středním proužkem a krátkou, šídlovitou, bílou a ostnitou špičkou . .."
Förster uvádí jako naleziště Tepenexcomitl a že byl v roce 1833 vypěstován spolu s E. lancifer z mexických semen. Název naleziště je však místním označením pro rostliny s nakadeřenými žebry a rostlina byla zavedena již v roce 1829 Coulterem, a proto jsou Oba údaje zcela falešné.
J. Meyrán shrnul poznatky z nalezišť do tohoto popisu:
"Tělo jednoduché nebo dichotomicky se dělící, polokulovité, temeno ploché a s trochou vlny, 6 - 11 cm široké. Tělo je matně zelené, žeber je 34 - 56 (střed 39), 2 - 4 areoly na žebru, střední trny jsou 4 (3 horní jsou označeny jako střední - pozn. aut.). Prostřední horní trn je úzký, 12 - 30 mm dlouhý, rohovinové barvy s hnědočervenou špicí, oba postranní jsou ještě užší, 12 až 20 mm dlouhé; centrální střední trn je plochý, 12 - 30 mm dlouhý, rovný nebo lehce zahnutý, vzpřímený nebo skloněný dolů. Okrajových trnů je 3 - 6, většinou 4, někdy ještě v horní části areoly 2 další, bílé, jehlovité, 6 - 10 mm dlouhé. Květ je 25 - 30 mm dlouhý, trubka zelená, šupiny polokulaté, zašpičatělé, okraje bílé, střední proužek zelenavý, červená špice, horní část středního proužku je hnědočervená. Okvětní lístky: vnější jsou kopinaté, podlouhle špičaté, okraje skoro bílé, střední proužek červený; vnitřní jsou skoro bílé S jasně fialovým až červeným středním proužkem. Prašníky žlutozelenavé, čnělka červená, šestiklanná blizna je žlutá. Naleziště Sierra de Quadelupe, Los Aroos del Sítio, u Zaragoza a další." |