Název
PYRRHOCACTUS CURVISPINUS (Bert.) Berg. var. CURVISPINUS
 

Taxon
Pyrrhocactus curvispinus (Bertero) Berger, Kakteen, p. 216, 1929
Cactus curvispinus Bertero, Merc. Chile, 13 : 598, 1829
Echinocactus curvispinus (Bert.) Remy, 1847
Horridocactus curvispinus (Bert.) Backeb., Kakteenkunde, p. 50, 1940
Neoporteria curvispina (Bert.) Donald et Rowley, 1966
Druh byl pojmenován podle dominantního znaku v otrnění, curvispinus = se zakřivenými trny.

 

Popis
Tělo
stonek často přes 200 mm v průměru, šedozelený až trávově zelený, žebra v počtu 13-21, 15-20 mm vysoká, s bradovitými hrbolky; areoly asi 10 mm dlouhé, asi 5 mm široké, 15-20 mm od sebe vzdálené. Trny šídlovité nebo jehlovité, černé až hnědé, šednoucí, okrajových 8-12, ohnuté směrem k tělu, asi 20-30 mm dlouhé, středové 1-4, delší, silnější, vzhůru zakřivené.
Květy
40-60 mm dlouhé, nálevkovité, lůžko a trubka květní s velmi slabou vlnou a několika bílými štětinami, ty mohou i chybět; okvětní lístky purpurové se světle žlutými okraji, někdy - zejména u vnitřních okvětních lístků - žlutá barva převládá.
Plod
červenohnědý nebo nazelenalý.
Semena
u vnitrozemských forem jemně zrnitá, v pobřežních oblastech s hrubším žebrováním.

 

Variety
Variabilita se týká nejen velikosti a barvy stonku, ale také počtu a barvy trnů, barvy květů a dokonce i semen. Je tedy otázkou, zda i v budoucnu bude toto široké pojetí druhu udržitelné. Navíc není zcela objasněn vztah k Ritterovu druhu P.andicola, který se vyskytuje ve vyšších polohách v severních oblastech areálu výskytu P.curvispinus.
Ritter uvedl řadu variet bez popisu, nazvaných jen podle výskytu nebo podle typické vlastnosti.
var. santiagensis: z oblasti východně od Santiaga má tenčí a delší jehlovité trny (FR 225a), zobrazená rostlina odpovídá rostlinám z této populace.
var. tilamensis: roste asi 150 km severně od Santiaga, je menší, s šedočernými trny (FR 225g)
var. felipensis: roste v údolí říčky Aconcagua, asi 70 km severně od Santiaga, blíže nespecifikovaná (FR 225b).
var. combarbalensis: s výskytem asi 100 km jižně od Ovalle, s černavě zeleným stonkem a šedočernými, až 50 mm dlouhými, málo zakřivenými trny (FR 225c).
var. mostalazensis: z departmentu Rancagua, asi 100 km jižně od Santiaga je robustnější, s výraznějšími středovými trny a semeny s velmi jemně zrnitou testou (FR 225d).
var. petorcensis: z oblasti asi 120 km severozápadně od Santiaga, blíže nespecifikovaná (FR 225e)
var. nidularis: z vyšších poloh východně od Combarbala, asi 250 km od Santiaga, má tuhé, zakřivené, bělavé až slámově žluté trny, které zcela zahalují tělo, podle Rittera dosahuje tato varieta ve vnitrozemí až daleko na jih do Santiaga (FR 225f).
var. australis: roste asi 250 km jižně od Santiaga, v údolí Rio Maule, má černé šedivějící trny a žluté květy s úzkým červeným středním proužkem (FR 480).
var. fusciflora: asi 100 km jihozápadně od Ovalle, s velkým načervenalým květem (FR 409).
Ritter se domnívá, že zejména v jižní oblasti (mezi městem Santiago a řekou Maule) existuje ještě řada dalších regionálních variet a forem. Za typické pokládá Ritter populace na jih od Santiaga, ve výškách mezi 1000-2000 m n. m. (FR 225).
Kníže sbíral semena v blízkosti Los Vilos (asi 200 km severně os Santiaga, při pobřeží), nabízena byla pod značkou KK 169.

 

Výskyt
Jde nepochybně o velmi variabilní druh s rozsáhlým areálem výskytu, od hor v blízkosti Ovalle na severu až k údolí Rio Maule v blízkosti města Talca na jihu (více než 500 km), kde je zároveň nejjižnější výskyt zástupců rodu Pyrrhocactus.

 

Pěstování
P.curvispinus roste dobře na vlastních kořenech, růst je ovšem velmi pomalý a zakvétají pouze velké rostliny. Pro urychlení růstu je možno doporučit roubovámí, jako podložka vyhovuje Cereus peruvianus. Přes léto vyžaduje dostatek rozptýleného světla, na složení substrátu nemá zvláštní požadavky. V zimě vyžaduje naprosté sucho při teplotách 5-8 stup. C. Neodnožuje, množení je nutné zajistit výsevem semen.
Foto: Rudolf Slaba.

 

Poznámky
P.curvispinus byl prvním popsaným pyrhokaktusem, pravděpodobně proto, že se vyskytuje v neobyčejně rozsáhlé oblasti na území, které bylo již dříve poměrně dobře přístupné a v místech svého výskytu není asi příliš vzácný. Přesto se s tímto druhem nesetkáme ve sbírkách příliš často. Příčina je zřejmě v dlouhé době dospívání i v neochotě ke kvetení. K malé oblibě snad přispívá i neobyčejná variabilita spolu s nejasnostmi v názvosloví.
Při výsevu semen s evidovaným původem (FR, KK, aj.) je nutno důrazně doporučit oddělené pěstování jednotlivých forem a následné zamezení sprašování květů rostlin z různých oblastí. Jen tak lze udržet typický vzhled jednotlivých populací, což je důležité zejména v souvislosti s možnými taxonomickými změnami.

 

Literatura
Backeberg C., Die Cactaceae, 3 : 1836, 1959
Dvořák V., Fričiana, 8/54 : 21, 1982
Ritter F., Kakteen in Südamerika, 3 : 931-933, 1980
Voldán M., Kaktusy 66, 2 : 129, 1966

 

Autoři
Foto: Rudolf Slaba.
Vyobrazená rostlina byla fotografována ve sbírce autora textu Václava Dvořáka.


návrat na seznam rodů

Diskuze:

Vaše jméno:
Text:

Ochrana proti spamu: sečtěte prosím devet a devet