Pod Huascaránem

Letos je to 45 let, kdy v Andách tragicky zahynula celá československá horolezecká expedice Peru 1970, která měla za úkol zdolat nejvyšší peruánský vrchol Huascarán (6768 m), čtvrtou nejvyšší horu Jižní Ameriky.

Výpravu doprovázela smůla hned od počátku, kdy 18. května 1970 nešťastně zahynul při pádu z třicetimetrové výšky Ivan Bortel (27 let). Dne 31. května 1970 v 15:23 místního času však postihlo Peru mohutné zemětřesení o síle 7,5 stupně Richterovy stupnice, při němž se uvolnila lavina ledu a kamení, která zavalila základní tábor horolezecké expedice.

Zahynuli všichni členové československé výpravy i s chilským průvodcem: Arnošt Černík (44 let), Milan Černý (26 let), Vilém Heckel (52 let), Jiří Jech (38 let), Valerián Karoušek (41 let), Jaroslav Krecbach (24 let), Miloš Matras (37 let), Ladislav Majsner (34 let), Milan Náhlovský (26 let), Bohumil Nejedlo (38 let), Zdeněk Novotný (32 let), Jiří Rasl (34 let), Svatopluk Ulvr (32 let), Václav Urban (35 let) a průvodce Pedro Nunez Diaz.

Následky zemětřesení byly obrovské, zasypáno bylo několik vesnic, dokonce částečně velká města Yungay či Huaraz, zemětřesení zničilo 200 tisíc budov a zahynulo 70 tisíc lidí. Celkové zasypané území bylo asi 20 km². U jezera Lago Llangunaco, kde se nacházel základní tábor, je dnes postaven památník našich horolezců, kteří pod Huascaránem přišli o život.

Na začátek letošního roku 2015 jsme připravili (Frýdl František, Kolařík Jiří, Král Lumír, Snopka Mário) výlet do Peru nejen za kaktusy, ale také po přírodních a historických památkách. Prakticky všechno, co jsme chtěli vidět, jsme viděli a ještě něco navíc.

Jedním z cílů naší výpravy byla návštěva památníku našich horolezců, abychom vzpomněli a uctili jejich památku. Přivezli jsme naši novou vlajku, kterou jsme na místě zanechali. Byl to zvláštní pocit, který v nás zanechal neobyčejný dojem, po 45 letech stát v místech, kde naši horolezci ukončili své životy. Nezapomeneme.

Okolí hory Huascarán bylo vyhlášeno Národním parkem, který je od roku 1985 na seznamu světového přírodního dědictví UNESCO. Příroda je zde opravdu fantastická a horské scenérie za každou zatáčkou nabízejí nové pohledy. Navíc zde roste spousta zajímavých, často endemických rostlin.

Na cestě mezi skalami k památníku mě zaujali např.: Oreocallis grandiflora z čeledi Proteaceae, Cassia hookeriana, Puya augusta, několik druhů broméliovitých nebo pěkná forma Matucana haynei.

Zcela jedinečný je pohled na svahy, kde roste Puya raimondii s obrovským květenstvím, až devět metrů vysokým.

Společně na této lokalitě rostou také: Austrocylindropuntia floccosa var. crispicrinita, Oroya borchersii, několik malých skalniček Paranephelius uniflorus, Werneria nubigena a další.

Nedaleko odtud se nachází několik lokalit hledaného Pygmaeocereus bieblii. Výlet pod Huascarán je výjimečná událost a všem, kteří se do Peru chystají, lze jen toto místo vřele doporučit.