|
Rod Horridocatus BACKEB.
 |
| Pyrrhocactus paucicostatus
var. viridis, Paposo-north (foto archív PP) |
Vážení přátelé, ač tento příspěvek vyjde
později, píši jej v době na počátku roku tohoto a tedy mně
je milo popřáti vám všem do toho letošního vše, co si
přejete vy sami a hlavně, možno–li, aby byl lepší, než ten
loňský, ať už v čemkoli.
Co se týče jména rodu v názvu článku, už slyším tu bouři
protestů a smíchu. Takhle to přeceť dneska není a to patří
někam jinam a tak všelijak, vždyť to znáte a hojně kde všude
slýcháte. I prodloužím své dnešní psaní menším zamyšlením na
téma - jak to vlastně je správně???
Prvním, kdo mě na ten nápad přivedl, byl pan
Slavomír Louda odkudsi od Turnova, který, jsa u mě návštěvou, velice
se pohoršoval nad chaosem v nomenklatuře a stálými změnami, které
slušné kaktusáře jen dezorientují a uvádějí je ve zmatek a že by v
tom mněl někdo udělat pořádek typu takhle to ode dneška bude a basta.
Pominu svůj neodbytný pocit mrazení v zádech z toho, když někdo
kdokoli by měl dělati pořádek v čemkoli typu … A basta. Nicméně jak
ono to vlastně je doopravdy?
 |
| Neochilenia atrovirididis,
Monte Grande (foto archív PP) |
Tu předesílám, že nejsem odborníkem
botanickým, aniž jsem studoval nějak detailně taxonomii či
podobné veledůležité nauky a nařízení. A tedy následující
řádky berte jako názor člověka, který čte, hledí, porovnává
a maličko (aspoň doufám) u toho myslí. Bude–li můj názor v
rozporu se současně vyznávanými pravdami, či dokonce s
literou zákonů nomenklatorických, jest mně šumák, je to můj
názor a na ten si činím právo, riskuje, že budu držen za
blba či anarchistu.
Taxonomie by měla vycházet z jakýchsi přírodních podmínek a
nejen vzhledu a vlastností rostlin nyní, ale i ze znalosti
vývoje lokality po stránce geologické, klimatické,
tektonické a vulkanologické třeba. A již jsme u názvu rodu v
nadpisu článku. Víme–li, kdy došlo k vyvrásnění horského
hřebene Kordiller, tu nás ani v nejdivočejším snu nemůže
napadnout taková myšlenka, že na obou stranách horského
hřebene s vrcholky kolem 6000 m n. m. a tedy bez jakékoli
možnosti přenosu genetického materiálu cestou přirozené
expanze a specifikace druhů, se vyvíjejí rostliny ze
společných předků.
Podle mého vývoj populací na východní a západní straně
Kordiller probíhal sice současně (spíš bych si tipnul, že na
té západní jsou populace daleko starší), ale společní
předkové jsou tak dávnou a dávnou minulostí, že nahlížeti na
některé skupiny na obou stranách hřebene jako na jeden rod
považuji za skopičinu obrovskou a nehoráznou. A protože (teď
jsme u těch pravidel) první relevantní rodové jméno pro
silně vytrněné kaktusy se široce otevřenými květy a silně
vlasy a vatou porostlými plody, bylo páně Backebergovo jméno
Horridocactus, používám pro chilské rostliny tohoto
jména na rozdíl od velmi podobných kaktusů pocházejících z
Argentiny s jménem Pyrrhocactus (zcela pomíjím již
kdysi zmíněnou podivnost a snahu sesypati všechny tyto a jim
podobné kytky do rodu Eriosyce).
 |
| Pyrrhocactus paucicostatus
(foto archív PP) |
Jo ale abych odpověděl na tu otázku na
začátku povídání – jak to vlastně je správně? Inu, správně
je všechno, pokud k tomu přidáte správnou autorskou zkratku,
aby bylo viděti, koho náboženství v tu kterou chvíli a u té
které rostliny hlásáte.
Horridokaktusy si sice taky užily svoje (pokus autora to
ještě vylepšit oddělením rodu Neochilenia BACKEB).
Pokud se dobře podíváme na tyhle rostlinky v seznamech pana
Backeberga, najdeme tam dva okruhy kytek:
-
První, které ať děláme co děláme, od okolních
horridokaktusů odlišit nedokážeme (H. paucicostatus).
-
Druhá skupina byla naopak odlišitelná velmi
dobře vzhledem ke svým specifikům v způsobu růstu, stavbě plodu
a způsobu distribuce semen, že pro ni byla stanovena nová rodová
jména používají se dvě a já nevím, které je správně –
Chileorebutia a Thelocephala.
Vytrnění horidokaktusů, jejich úžasně vybarvená
epidermis (od popelavě šedozelenomodré až po černou jak díra do
tunelu) a velikánské květy v barevné škále od čistě bílé po tmavě
hnědočervenou z nich v kultuře dělají šperky I. A kvality a třídy.
Tedy pokud by jich někde v kultuře nějak bylo. A pokud bychom je
všichni uměli pěstovat. A při tom jest to celkem jednoduché – opět
se stačí podívat na podmínky, v jakých ty rostliny žijí doma, a
neměli bychom míti problém. Nebudu psát o půdních směsích to je
blbost. Ale o co jde především, je teplota, slunce a vzdušná
vlhkost, tedy zálivka an sich.
Teplota – věc celkem jasná. Horidokaktusy jsou ze zkušeností spousty
lidí, kteří je uměli, studené kytky, které chtějí ven a ven a ven.
Pokud vidíte někde hubenej vysokej a mizerně vytrněnej sloupeček,
(avšak i ten nádherně kvete), navíc tu a tam maličko připálenej, tak
je to tutově horidokaktus ze slunného skleníku. Zkuste ale něco
takového vypěstovat v takovým pařeništi, kde celý dny do kytek pere
slunce, mají stále venkovní teplotu, rosu, vítr a když prší, tak i
dost vody. To prostě porostou masivní , široký, pekelně vytrněný a
vybarvený rostliny a sloupeček z nich bude až tak po 20 letech a jen
nepatrně vyšší než širší. Kýženého cereoidního vzrůstu nemáte šanci
venku docílit, a spáleniny se taky nedaří.
 |
| Pyrrhocactus paucicostatus
(foto archív PP) |
Výsev je velmi jednoduchý a skoro vždy bývá
úspěšný. Je třeba jen zase vědět, že jsou to studený kytky a
sejt je s koryfantami a astrofyty je prostě škoda. Únor je
ten správnej ověřenej termín a hlavně nezapomenout včas
větrat, ony na nich ty plísně rostou strašně rychle a záhy
je po výsevu, nemluvě o tom, že na vzduch jsou chtivý od
úplného malinkata. Pakli nenavětráte, máte záhy množství 1,5
cm vysokých a jeden mm širokých semenáčků, které budou padat
jeden za šestým.
Báječná je klíčivost semen. Kdysi jsem dostal od pana Horyny
krabičku semen, která ještě dávno před tím kdysi dostal od
Knížete pan Jelínek a od něj Horyna. Bylo těm pytlíkům
každýmu nejmíň osm, deset let. Předal mně pytlíky s
posměškem, ať dělám co umím. Dělal jsem a vyklíčené a
napíchané bedýnky posléze odvezl k panu Vobořilovi. Bylo
jich bratru 30 až 40 (těch bedýnek), čert ví. Kytky jak
cumel v zástupech po stovkách.
Jestliže je v rodové taxonomii jakýsi zmatek, nedá se
srovnat se zmatkem ve vidění druhů. Už mnoho pánů se v tom
pokusilo uklidit, a dle mého, nic moc, nic moc. A tak tedy
nebudu vypisovat doporučené druhy, neb si nejsem jist tím,
zda dnes jest či ne. V páně Backebergově lexikonu jich je
požehnaně a jistě si každý vyberem. A snad se i na základě
tohohle povídání nějak jejich situace ve sbírkách zlepší,
není jich, není.
Povídání pro začátečníky, podle abecedy 1 |
2 | 3 |
4 |
5 |
6 |
7 |
8 |
9 |
10
11 |
12 |
13|
14 |
15 |
16 |
17 |
18 |
19 |
20 |
21 |
22 |
23 |
24 |
25 |
26
27 |
28 |
29 |
30
|
