|
„Pane Malino, pane Malino, přes hradbu vám
lezla nějaká cizí holka. Zahnala jsem jí tu potvoru.“ Tak
zaslouženě křičela sousedka, když jsem odemykal branku.
„Holka? A jak vypadala, paní Turnová?“ „Taková hubená.
Pelášila jako kočka, když jsem zařvala.“ „Dobře jste udělala
paní Turnová, děkuju vám.“ Přece jsem jí říkal, ať neleze
přes hradbu. Sousedi si na to zvyknou a nechají sem lézt
kdekoho. Snad mi nechtěla zase něco sebrat? Nebude tak
nevděčná. V Žatci jsme byli jako jedna rodina, byla tak
spokojená. I žíhadla žateckých sršánů snášela bez velkých
řečí. Ve skleníku žádná rostlina nechyběla.
Venku je nádherně. Sedl jsem na kolo a jel Jolanku důrazněji
poučit. Podle křiku z parku, vyučování skončilo. Na střeše
boudy jsem jí neviděl, nemohl. Seděla dole, opřena
o rezovatá vrata, žmoulala palec a dívala se do blba. „Jolanko….
Jolanko ahoj!“ Obrátila na mě oči, ani palec nevyndala. Bylo
mi jasné, že se děje, něco špatného. „Pojď sem prosím tě,
nenech na sebe křičet.“ Otráveně se šourala k hradbě, mříže
zmáčkla takovou silou, že jí konce prstů zbělely.
Chvíli se na mě dívala jako hladové lvíče, potom strčila tu
svou načuřenou hlavičku až do mříží a k mému údivu,
přesvědčivě jako revolucionářka, řekla „Blbče“. Udělala
čelem zad a hubenými nožičkami pochodovala do porostu. Mít
hůlku pochodovala by jako mažoretka, mít flintu, jako
cvičený voják. Zbytečně jsem volal. Když se blížila k
zeleni, vzteky jsem zakřičel: „Ještě jednou mě polezeš přes
hradbu, dostaneš na zadek!“ Před porostem zastavila pochod a
ten zadek na mě vystrčila. Za mřížemi jsem byl bezmocný.
Posadil jsem se na zídku a přemýšlel, co jsem zkazil.
Pochodem mě naznačila, že vede válku. O co? O území, o
spravedlnost, o kaktusy nebo o Chmelnici? Snad ta holka
ještě nežárlí? Vy blbče, nebo ty blbče? Ještě jsem jí
nenabídl tykání.
Zašel jsem za Kateřinou. „Nevím co je. Ráno
se chovala normálně. Zavolám jí.“ Otevřela okno a do houfu
sportujících dětí zavolala. „Pavle, sežeňte mi někde Jolanku!
Pořád se kolem ní motá, ten tu holku vyčmuchá. Pavel je
jedinej, kdo ví o její střeše. Kafe neodmítneš?“ Až za půl
hodiny někdo zaklepal. Kluk asi starý jako Jolanka. „Všechno
jsem prolez paní vychovatelko, nikde ani ťuk.“ Neviděli jsme
jí ani druhý den. Dokola jsme s Kateřinou probírali žatecký
výlet, co je příčinou, že je tak uražená. Ředitel hrozil
přeložením a ještě mě Kateřina pověděla, že si vezme čtrnáct
dní dovolenou, až se vrátí. Jako kdybych nebyl a nic pro ni
neznamenal.
Třetí den Kateřina volala, že se objevila u večeře. Bylo moc
zle. Ředitel nechtěl slyšet Kateřininy záruky. Druhý den
odjela, prý neodkladně, na dovolenou. Byl jsem rozmrzelý.
Alespoň týden jsme měli trávit spolu. Několikrát jsem jel
kolem hradby, jestli neuvidím alespoň tu holku, po každé
byla střecha prázdná. Po deseti dnech, jsem se jako malé
dítě urazil. Trhněte si obě nohou.
Dva týdny uplynuly a Kateřina nikde, jen jednou zvedla
telefon a moc se omlouvala, že si bere ještě týden. Začal
jsem žárlit a spekulovat. Z nepěkných myšlenek mě vytrhlo
zvonění Jolanky.
„Přišla jsem se vám omluvit.“ Stála umouněná, jako ta
největší uličnice. „Za co omluvit? Nevím, co se stalo, co
sis namluvila.“ „Za ten jahodovej gracilis.“ „Zahubila si
ho?“ „Ne. Už vím kde je.“
Pořád jsem nechápal, o čem mluví. „Myslela jsem, že jste ho
sebral vy.“ „Tys zešílela, holka!“ „Ne. Sebral ho ten
pitomec Pavel.“ „Pojď dál a všechno mi pověz. Chceš
svačinu?“ „Ne. Sebral mi ho ze střechy a dal ho jinam.
Blbeček, pořád za mnou leze a chce se mnou chodit. Jednou
jsem se ho potřebovala zbavit a tak jsem mu slíbila, že se s
ním někdy políbím. Věděl, že mám kaktusy na střeše a jednou
za mnou vylezl, že si jde vybrat to políbení. Řekla jsem mu,
ještě musí napršet a uschnout.
Jenomže potom jsem si uvědomila, že u nás
chčije furt. A ještě tenhle kaktus musí vykvést! A ukázala
jsem na jahodový. Druhý den kaktus zmizel. Za deset dní jsem
toho blbečka viděla, jak někam šel s kropáčkem, na okně
chodby jsem našla i nějaký příšerný hnojivo, hrozně smrdí.
Půl skleničky už je pryč. Hnala jsem za ním do posledního
patra. Akorát zamknul dveře zevnitř půdy. Nemohla jsem tam
čekat, moc se mi chtělo. Když jsem vylezla, už si to
šupajdil s prázdným kropáčkem. Musíme ho tam odsud dostat,
nebo ho ten blbeček ulije. Klíče má jenom říďa, zkusíme
udělat šperhák.“
Nad tím vyprávěním jsem kroutil hlavou. Potom jsem jí
přitáhl a posadil na koleno. „Tak ty sis celou dobu myslela,
že jsem ten zloděj já Jolanko? To myslíš, že jsem takovej
hajzlík? Že bych tě tohle udělal?“ „Ne,….nemyslím si to,
promiňte.“ Oči jí provlhly, chytla mě kolem krku a položila
hlavu na rameno a já věděl, že pouto mezi námi o krůček
posílilo. Najednou jí píchl žatecký sršeň, vyskočila a
zavelela: „Tak jdeme“. Tahala mě za ruku ze židle. „Kam?“
„No pro ten kaktus.“ „Jolanko, ty jsi se pomátla. Teď? To se
musí promyslet.“ „Nic se nemusí. To už je promyšlený!“ „A
nechtěla bys mu raději dát pusu? Možná by tě ho vrátil.“
Zakabonila se, jako to žatecké nebe tehdy před bouří. „Tomu
blbci nikdy!“
Myslel jsem, že si na mě znovu sedne a začne
se lísat a přemlouvat a já bych se rozplýval. Ne. Stála jako
dub. „Tak mě půjčete hřebíky a kleště.“ „Na co?“ „Na
šperhák.“ „A víš vůbec, co je tam za zámek? Za dírku?“ „Vím,
taková ta co je skrz ní vidět.“ Vůbec se mi nechtělo vloupat
někde v děcáku po boku chovanky. Kdyby tam byla Kateřina,
klidně. „Tak počkáme na Chmelnici až se vrátí z dovolené.“
„To už bude dávno shnilej!“ Neměl jsem to srdce, nechat jí
odejít samotnou.
Otvorem pod hradbou projela, jako úhořice. Mě se moc
nechtělo, já nebyl tolik podajný. Ještě s plnými kapsami
naohýbaných, nestejně silných a dlouhých hřebíků, s kleštěmi
a šroubovákem. Jolanka šla přede mnou, hubená uchechtaná
průzkumnice. Zavedla mě k zadnímu traktu, opřela se o staré
dveře a prostě je bez přemýšlení vyrazila. „Nebojte, to je
normální, takhle my si zkracujeme cestu.“ Podívala se na
hodinky. „Akorát je večeře, krmení si nikdo ujít nenechá.
Říďa chodí domů kolem čtvrtý, jenom ten pitomej správce tu
je.“ V budově jsem byl již několikrát, i nějakou noc s
Kateřinou jsem tu zažil, ale dnes jsem ji viděl z jiného
pohledu. S pohledu kasaře a měl uši nastražené.
Vystoupali jsme zadním schodištěm na poslední dlouhou chodbu
a tou mě zavedla před točité schody. Rozsvítila žárovku bez
krytu. Jedna otočka a stáli jsme na malé podestě před
otlučenými plechovými dveřmi, jako noviny popsanými,
sprosťárnou, ale i sděleními, kdo koho miluje. „Tak to sou
voni. Ty musíte votevřít.“ Podíval jsem se na zámek. Byl to
prachobyčejný dozický, svěšená klika ještě z bakelitu.
Vytáhl jsem pár hřebíků a zkoušel. Ta uličnice se jen
uchechtávala a mnula si ruce. Asi osmý hřebík zabral, v
zámku cvaklo a Jolanka se přidušeně rozesmála. Svěšená klika
pobrala a před námi byla obrovská tančírna spoře osvětlená
malými bočními okny, jen asi v metr vysoké zdi. A ještě
vprostřed hřebenu, tam kde byl vyzděn obdélníkový komín,
svítil šikmý světelný kužel zapadajícího slunce.
„Kde ho tu chceš hledat? Podívej, ten bordel. Ani baterku
nemáme. Pravou stranu lemovala hromada starého vysloužilého
nábytku a židlí. Došli jsme pod komín a Jolanka mě chytila
za ruku. „Podívejte nahoru na komín.“ Ve výšce asi tři a půl
metru bylo na trámy přibité vodorovné prkno a na něm zářil
sluncem osvětlený gracilis. Tašky nad ním nahrazoval z obou
stran střechy igelit. Jolanka se ohnula radostí a plácala do
kolen. Potom se na mně nalepila. „Není tak blbej, ten
pitomeček.“
Za komínem jsme našli žebříček, opřeli o komín a já vylezl
nahoru. Když jsem se natahoval pro kaktus, škobrtl jsem a
loktem nadzvedl patku tašky tak hloupě, že sjížděla dolů po
střeše. Slyšeli matnou ránu, jak se dole rozprskla o zem.
Ten pád mě vystrašil, honem jsem popadl misku s kaktusem a
podával ho Jolance. „Musíme prchat Jolanko.“ „Nebojte, vod
žrádla se nikdo nezvedne.“ Najednou se úžasem nadechla.
„Akorát v pravej čas. Podívejte se do trnů.“ Zvedla kaktus k
mým očím a já v tom světelném kuželu uviděl mezi trny rašit
desítky poupat. Pohlédl jsem na mizernej igelit a zakroutil
hlavou.
Najednou práskly plechové dveře, až se mi sevřely půlky a po
chvíli cvakl zámek. „Ty vole, snad nejde ten pitomec.“
Běžela potichu ke dveřím a já si uvědomil, že jsem po
odemčení šperhák nevytáhl. Koukali jsme volnou klíčovou
dírkou. Bylo rozsvíceno a určitě vím, že jsme za sebou
otočili vypínačem. Dveře byly zamčené. „A jsme namydlení
Jolanko. Co uděláme? Jinej východ tu není?“ „Ne. Dělá si z
nás prču, von otevře. Ale ten kaktus musíme bránit.“
Dlouho se nic nedělo, ani hlásek, ani kroky
na schodech. Jolanka vylezla na žebřík, natáhla se až k
igelitu na hřebeni, nadzvedla jej a dívala se ven. Najednou
se otočila. „Do háje, vod brány běží říďa. Někdo to možná
prásk. Musíte se schovat, na vás by zavolal policajty, mě
jenom seřve.“ Měl jsem po náladě, ani nakvetlý kaktus mě
netěšil. Našli jsme starou zatuchlou skříň, tam mě i s
kaktusem strčila a zavřela.
Uvnitř jsem zaslechl otvírat plechové dveře a křik dvou
hlasů. „Co tu děláš? Ty jsi se sem vloupala! S kým jsi
tady!“ „Sama.“ „Nevykládej, cos tu dělala!“ „Ty dveře byly
otevřený a já se šla podívat na mladé poštolky.“ „Jak to, že
nejsi dole. Máš být v jídelně. A co ta shozená taška a
hřebík v zámku?“ Hovor zesílil, museli popojít až ke komínu,
jen kousek ode mne. Zaslechl jsem jiný mužský hlas. „A co ta
díra ve střeše? Na co tam lezeš?“ „Nikam lézt nemůžu, od
metru mám závratě.“ „Syp dolů, tohle bude mít i s těma
tvejma útěkama pokračování.“ Potom jsem uslyšel jen
bouchnutí dveří. Chudinka Jolanka, ta to schytá. Mě zbývalo
jen čekání na její znamení, abych se pokusil otevřít dveře
zevnitř. Šperháků bylo v kapse dost. Snad tu holku proboha
nikam nezamknou?
Bloumal jsem půdou a prohlížel nádherné trámoví. I poštolka
přiletěla jedním bočním nezaskleným oknem. Hnízdo jsem
nestačil vyhledat, protože zámek ve dveřích zarachotil a
půdní dveře někdo otevřel. Uskočil jsem za nábytek. V šikmém
kuželu světla se objevil Pavel a nevěřícně očumoval prázdné
prkno. Shrbil se, pěstmi bubnoval do kolen a vrčel jako
hlídací pes. „Jedeš domů ty potvoro!“ Neuváženě jsem
zakřičel. Být mu sedmdesát, těžko by se z leknutí dostával.
Kuželem světla byl oslněný, jen kratičkou dobu jsem uviděl
vyjevený obličej. Hned pelášil ke dveřím.
„Pavle stůj!“ Ve dveřích zabrzdil, otočil se a já skočil do
světelného kuželu. „Tfuj, vy jste Hovado. Co to na mě
zkoušíte? A co tady chcete? Kde je ten kaktus.“ „To tě chci
vysvětlit. Ten kaktus je můj. Jolanka si ho půjčila. Že jí
tu ředitel načapal, to víš? A že jí hrozí vyhazov, to taky
víš?“ „To už vědí všichni.“ „Chceš si u Jolanky šplhnout?“
„Když nepůjde o život tak klidně.“ „Jdi za říďou a řekni,
žes ty dveře na půdu nechal otevřený i se šperhákem ty. A ta
otevřená střecha byla kvůli poštolkám, které sem chodíš
pozorovat. Moc bys jí pomohl. Bereš to?“ „To by šlo. Ale ten
kaktus, že má poupata, to Jolanka doufám ví.“ „Neboj, ví a s
tebou o tom ještě promluvíme. Jsi borec. A teď mě šikovně
proveď k hradbě.“ Výdech úlevy za hradbou byl pro mě
blahodárný. Naložil jsem jahodového, pelášil domů a honem na
jedno.
Tohle už na mě bylo příliš. Obloha temněla,
a když jsem se vracel, z lavice před skleníkem vyskočila
Jolanka. Chtěl jsem té holce vynadat, ale ona mě ubrečená
chytila kolem krku a drmolila. „Chmelnice je v nemocnici.
Žádnou dovolenou nemá. Zahrála to. Je v nemocnici a má
rakovinu.“ „Co to meleš ty bláznivá?“ „Jo, slyšela jsem, jak
říďa říkal správci, že není vůbec jistý, kdy se z nemocnice
vrátí.“ „Ale, ale a proč hned rakovinu? Třeba je na
plastice, aby se nám víc líbila.“ Zlehčoval jsem. „Ta
plastiku nepotřebuje. Zato správce z děcáku. Hubu by mu měli
vodříznout.“ „A jak si vůbec dopadla?“ „Nijak, do rozsudku
mám zaracha.“ „A to jsi klidně zdrhla?
Pil jsem pivo, odvést tě nemůžu a autobus je fuč.“ „Tak
alespoň zavolejte, kde leží.“ Na jedné straně jsem byl rád,
že není na dovolené, že nemusím žárlit a cítit se ukřivděný,
někdy ale byla opravdu Kateřina smutná a neřekla proč. Asi
byla rozespalá, když zvedla doposud nedostupný telefon.
Dopodrobna jsem popsal uplynulý den a ona stručně
odpověděla. „Jolanku musíš ráno odvést, ředitel chodí na
sedmou a pověz mu, proč utekla a oroduj za ní. Mám už po
všech vyšetřeních, zítra odpoledne mě propustí. A navíc,
navíc jsem s nějakým vykradačem dětských domovů ve třetím
měsíci. Ahoj.“
Asi mě ta zpráva hlavu odkrvila, že se mě tak zamotala. Když
jsem Jolance tu novinu povídal, měla radost z návratu
Kateřiny, ale druhá zpráva ta jí strčila palec do pusy a
položila hlavu na má kolena. „No jo, čekala jsem to.“ Uložil
jsem jí a mé usínání mělo dnes prapodivný nádech. Tak mi to
začne, tak najednou a opožděně. Konec pohodlíčka a volnosti,
ale ta Kateřina, ta má přece řídící profesi, ta zastane.
„Pane Kalino, jestliže vám na ní tolik záleží, máte možnost
adopce, nebo pěstounské péče, ale abyste si s holkou jen
zahrával, aby za vámi utíkala, vystavovala nás riziku a
poškozovala naše jméno, to ne. Vy nevíte, kdyby jí nedej
bože třeba někdo zranil autem, co to spustí za lavinu.
Policie, tisk, televize. A když jenom jedno z dětí promluví,
že útěk není první, spláchnou nás, pane Kalino. Rozhodl jsem
Jolanu přeložit do Žatce.“ Závěr přísného a nemilovaného
ředitele na mé orodování byl jasný a neměnný. Odpoledne jsem
jel pro Kateřinu.
„Chorobopis tě ukážu až po svatbě abys nevycouval.“ „Už jsem
mluvil s primářem. Cirhóza jater, žlučníkový kamen jako
dlažební kostka, ploché nohy s artrózou v kolenou. Varoval
mě zdviženým prstem.“ Tak jsme se uvítali před nemocnicí.
Hladila si hubené bříško. „No je tam, tvé staromládenectví
bude rozrušeno.“ Objal jsem jí, i bez chmelového účesu byla
hezoučká. „A co Jolanka? Ředitel řádil viď?“ „Nepořídil
jsem. Chce jí přeložit do hořkého Žatce. Tam kde jsi byla
ty.“ „Zítra s ním promluvím.“ Ani Kateřina nic nezmohla.
Když se blížil den přeložení, přišli jsme s Kateřinou na
její střechu. Snažila se jako kdyby nic, ale když mě
požádala, jestli bych si vzal ty gymna, měla na krajíčku.
Tu noc jsem málo spal a myslel na ní. Proč jsme jí nechali
trápit až do poslední chvíle, to nevím. Asi jsme moc mysleli
na Kateřiny bříško. Až v poslední den, když cupitala s
taškou a ruksáčkem ještě s dvěma výtržníky, jsem chytil
Kateřinu za ruku. „To jí necháme takhle odejít?“ „Ty se
rozhodni, ty budeš hlava rodiny.“ Zavolal jsem jí. Ještě v
ten den jsme přemluvili ředitele, aby to s Jolankou do řádné
adopce vydržel. „Tak na vás dám, drahá kolegyně, ty nejlepší
reference.“
Tulačka - čtení 1 |
čtení 2 |
čtení 3 |
čtení 4 |
čtení 5 |
