|
Rád jsem četl zažloutlé, cestopisné knihy, i
ty staré od Zikmunda a Hanzelky. Jednou jsem ruku zvedl ke
knize o „Lovci kaktusů“, o našem cestovateli Fričovi a do
toho chlapíka se doslova včetl. Jak jednou nemohl pro závrať
ze skály dolů, jak pozřel záhadný kaktus a po chvíli
seskákal elegantně jako ještěrka. Co je to za rostlinu?
Indiánům dává dlouhý, zdravý život, čistí těla i duše,
dokonce ta rošťanda přináší halucinace, vidiny, předměty a
osoby jsou legračně deformované v jejím objetí.
Věděl jsem, čím si pestřili domorodci život za Hanzelky a
letošním podzimem jsem vyzvěděl čím indiáni za Friče. „Musím
tu záhadnou rostlinu poznat. Tajemné, spletité trny, jak
chutná, co asi se mnou provede? Jistě probouzí v lidech
posvátný respekt. Její ctěné jméno, poslyšte, „Lophophora
williamsii“, už to zní lahodně a posvátně. Tu rostlinu
musím mít!
Tehdy jsem ještě nepoznal kaktusářskou vášeň, neznal nikoho
z dobrotivé kasty, až jednou mě kamarád ukázal cestu ke
kaktusáři, zjevem zrovna jako Frič před svým mizerně
náhodným neštěstím. S prosíkem jsem škemral o lophophoru. „A
proč zrovna jí? Jiné kaktusy vás nezajímají? Podívejte na
tyhle, nebo tahle gymna, ty jsou pro začátečníky! Neslevil
jsem a zmínil Friče. „Snad byste to svinstvo nechtěl žvejkat
mladý muži, to si raději zajděte do hospůdky za rohem na
pravej kubánskej ze třtiny, to máte desetkrát lepší, po tom
se nezblejete.“ Kroutil hlavou a prsty natahoval šedivé
fousy. „Tamhle je máte…, no ty zelené bez trnů.“ Byl jsem
zklamaný, seděly jako nedozrálá, zelená rajčata. „Moc
posvátně nevypadají.“ „Říkal jsem vám, abyste si vzal gymna.“
Nakonec jsem odnesl tři větší semenáče, ty nejošklivější,
beztrnné a měkké jako starý brambor. Položil jsem je za okno
a vydatně zaléval. Dnes vím, že snad nejzrůdnější kaktus je
vyčouhlá, bledá a za světlem ohnutá lophophora. Postupně
všechny umřely a za nimi odešel i starý vousatý kaktusář.
Kamarád mě zavolal „pozůstalí sbírku rozprodávají“ a já si
honem stoupl do fronty. Byla to ta nejhezčí a vzpomínek plná
fronta mého života. Sešli se tři kaktusáři a já nevědomky
budoucí. Jak si povídali s pozůstalou ženou, jak si
pohrávali se slovy mezi sebou, moc jsem stál o jejich
kamarádství, a také vyprosil posledních pět lophophor z
poličky.
Kvůli třem lidem jsem se přihlásil do spolku
a začal opravdově kaktusařit. Na indiánský mezkalin jsem
zapomínal a věnoval se začátečnickým kaktusům. Předokenní
skleníček více nepobral a já si domluvil pronájem pozemku
kousek od naší vesnické bytovky, tam u potoka, kde pro
špatné podloží zakázali výstavbu. Ta naše džínová starostka
slíbila, že místo na zahrádku beze všeho pronajme.
A do mé radosti přišlo to vládní,
kocourkovsky úsměvné nařízení. A hned za ním petice, valila
se na mne ze všech stran. Nepodepsal jsem a nepodepíšu.
Nebyla nepodobná zprávě, „občané nebude mouka“ a občané
začali strachem šílet a nakupovat nesmyslné zásoby, až
všechnu mouku vykoupili. Neuměl jsem si představit, že bude
někdo někoho stíhali za držení pěti posvátných rostlin.
Dlouho jsem kroutil hlavou, až jsem sám dostal strach - a co
když opravdu jednou přijde úředník. Musím jich mít zrovna
pět? Na co pět…, k čemu pět, stačí pohádková trojice. Sežeru
je! Sežeru, jako Frič na skále!
Ať nedráždím úředníky. Kolik jím může být? Dvacet, možná
třicet let? Vyklepl jsem jednu z květináče, stará obézní
žena, bez boků, krku, tlustá stehna samá celulitida. Stejně
silný kořen jako tělo jsem odřízl. Brr, jako bych řezal do
masa mrtvého věrného psa. Myslel jsem, že bude uvnitř
lososově růžová, slizká a zelená byla! Obřadně, zbavenou
epidermis jsem jí položil na stůl. Nejdříve s úmyslem
najemno nařezat tou novinkou, tím keramickým nožem a
rozdělat na tatarák.
Nakonec jsem jí nedočkavě popadl, a jako přezrálé jablko s
odporem hltal. Nemastná, neslaná, podobná starému agaru.
Pocit štěstí, že jsme jedno tělo, že jsem pozřel to, co Frič
tam vysoko ve skalách mě naplnil po okraj. Chvíli jsem
pozoroval řadu cestopisných knih, než se rty počaly napínat
tichým a nejniternějším úsměvem. Vzpomněl jsem na
zahradníka, který tehdy varovně zvedl prst a poslal mně za
roh na třtinový rum.
„Mýlil ses, i když jsi měl vousy šedivě ušmudlané jako
holubi z náměstí. Nesnášel jsem křeslo ucháče. Jak já se ale
tenkrát do něj rozvalil, opřel blouznící hlavu a jdoucí po
bílé, vymetené cestičce z vápence, plné uválcovaných mušlí.
Na první zastávce, na naší malebné radnici mě džínová
starostka podala smlouvu na zahrádku a odmítla i po
lístkových oříškách hrbatou čokoládu. Políbením ruky se
červenala jako pionýrka odrazem vlastního šátku.
Šťastný jsem po té vápencové cestičce doskákal až na okres,
požádat o další povolení. Za přepážkou, v šedém plášti, jako
v myším kožíšku princezna se zlatou hvězdou na čele, seděla
a listovala v kladně vyřízených žádostech úřednička, a když
ke mně zvedla nádherné oči, samá čokoláda! Devadesát devět
procent kakaa, i kakaové slzy by musela ronit, zeptal jsem
se. „Co to prosím vás vyváděli za človíčka?“ „To už je
dneska třetí pane, já už jsem na ty obálky s penězi
alergická. Lidé jsou pořád ještě tak zkažení. A co vy si
budete přát?“
Po té jsem musel ještě něco zařídit na pražskou radnici. Ve
vchodu s lampiónem, mně přivítal rozjařený vrátný. „Mladý
pane, mladý pane, dneska mají velkou oslavu, konečně
vyhodili posledního ze starých radních, jsou už tam samí
noví a slaví tu slavnou Opencard. Zadali to nějakýmu Láďovi
Maříkovi z Dolní Lhoty, najal studenty ten chlapec a pár
zámečníků, udělal jim to za pětinu a funguje to pane!
Funguje!“ Měl jsem radost s ním a návštěvu odložil.
Najednou, bolest v žaludku přerušila mé nádherné delirium a
já letěl na hajzl. I z prkýnka jsem bolestí spadl a studené
dlaždice chladily tekoucí pot. Známá křečovitá bolest v
břiše mě zavedla zpátky k rostlině. Pro boha, kolikrát
zahradník stříkal proti svilušce, podmáčením hubil kořenovku,
kolik kristalonu a wuxalu vypila. Já pitomec! Do rána mně
bylo zle, jako po jedovatých houbách. Stálo za to
pětiminutové delirium? Stálo! Když bolest polevila, uvědomil
jsem si, co mám za zbraň. Vidina úředníků, kteří neberou
úplatky! Ani poté, kdybych vypil půllitr rumu, se taková
vidina nedostaví.
Jak já si hryzal nehty, až k té věčně skryté kůžičce. Jak mě
tenkrát bolela bříška prstů. Myšlenka, „a co když to byla
jen náhoda“, mě moc trápila. Trápila druhý, třetí i čtvrtý
den. Když už nebylo co ohryzávat, když jsem ani svou milou
bolestí nemohl osahávat, napadla mě tak sobecká myšlenka.
Mám tě moc rád Jituško, všechno k nohám tě snesu, ale ty pro
mě taky něco musíš udělat. V duchu jsem si dokola tohle
přeříkával, až obruč praskla a já Jitušce naservíroval
tatarák. Se strachem a soucitem jen z půlky lophophory.
Osolil, okořenil, připravil brufen a černé živočišné uhlí.
Moc mou pohostinnost nechválila. Říhla si jako krásná Indka,
a za chvíli hnala do ušáku. Viděl jsem, jak napíná úsměvem
rty, jak jí pomalu klesají víčka, jako váha, kam řezníkovi
padají kolečka salámu přímo z nářezáku. Určitě byla chvíli
šťastná než hnala na záchod tu dobrotu zvrátit. A když jsem
chudince, propocené podával vodu na zapití uhlí, postěžovala
si na ten vlašák, co si před chvílí dala v bufetu.
„A víš co se mně zdálo v tom křesle?
Představ si, já jsem hubila myši na chalupě s ministrem
obrany, s tím jak má knírek. Fakt! Šla jsem po bílé cestičce
až na hrad, že prej dneska vláda slaví. První rok bez
státního dluhu, bez mizerných státních zakázek a úplatků.
Zrovna přijel ten knírkatej, vylezl nacamranej a chytil mě
kolem pasu. „Slečinko, víte co by vám nejvíc
slušelo?....Bříško, kulaté bříško!“ „Chtěla jsem ho
plesknout za ten voprus, ale von se mi zeptal, jestli mě
něco netrápí, že mě pomůže. A já řekla myši! Myši na chalupě
po babičce. Všechno nám rozcupujou. Dal povel šoférovi,
nakoupili pastičky a jeli jsme na chalupu - a najednou jsem
musela běžet vyblejt ten vlašák. Na to snad nikdy
nezapomenu.“
Nemýlil jsem se. Účinek mezkalinu z českého slunce byl
úžasný. Úředníci a politici v tom nejkrásnějším božím světle
a bez braní úplatků. Na druhý den jsem Jitku doléčil a vydal
se přímo na ministerstvo spravedlnosti požádat o povolení
držení většího množství posvátných lophophor a také s
nabídkou, že vyrobím lék pro státní aparát. Ať v tom krátkém
delíriu poznají slušnost.
Abych měl jistotu rychlého jednání, paní v podatelně jsem
strčil pětistovku. Jako o závod zabouchla a hnala nahoru.
Byla to snad nerychleji vyřízená žádost. Ještě v ten den, ne
pošta, ale sám posel z ministerstva donesl zamítnutí bez
možnosti odvolání. A já se dovtípil. Ne my, ale oni mají z
účinku posvátné rostliny panický strach. Dole, ani v delíriu
nesmíme vidět, jak nahoře mají vypadat. Škoda, myslel jsem,
že na hrad, do parlamentu i na úřady dodám každému lžičku
denně, jako před léty do školek přiváželi rybí tuk. Aby
nezvraceli, bio lophophorky jsem chtěl napěstovat.
Smutně jsem šel na náš obecní úřad pro sepsání smlouvy na
pronájem. Ve dveřích jsem potkal toho mizeru Háka, co sviní
celou vesnici kamionama. Bez zaklepání jsem vrazil do
úřadovny, šťastná paní starostka měla zrovna na prsou
přitaženou obálku, cukla sebou, jako bych zatáhl záchrannou
brzdu a hodila jí do šuplíku. „Nezlobte se, ten pozemek jsme
pronajali panu Hákovi na odstavnou plochu pro kamiony. Vy
jste nám nepodal nic písemně.“ Když jsem zabouchl dveře,
zakřičel jsem. „Ty bys měla spolykat dvě lophophory najednou
ty kozo!“ |
