|
Cesta mezi Mataral a Vallegrande je skutečně
rychlá. Za 20 minut jsme před prvním, nepříliš vysokým
přejezdem hor, za kterým je další široké údolí (Valle de
Holquin). Zastavili jsme až u obce El Trigal. Důvod? Chtěli
jsme se podívat do hor, které lemují údolí. Cest je zde
mnoho, ale která je ta pravá? Teprve na třetí pokus jsme
projeli úzkou, prašnou cestou do svahu a vystoupali na
hřeben.
 |
|
Rebutia ithyacantha |
K našemu překvapení byla za vrcholem náhorní
plošina, téměř kompletně obdělávaná, protkaná polními
cestami a zaplocená ostnatým drátem nejen podél cesty, ale i
se spoustou zadrátovaných bran. Musí tam být dostatek (ani
moc, ani málo) srážek, protože půda na polích byla tmavá,
jako v Polabí. Po kaktusech ani památky. Pátrali jsme na
několika suchých skalnatých výchozech v blízkosti cesty a na
několika místech jsme nalezli pár trsů rebutií, silně
otrněných a dokvétajících cihlově červenými květy. Jednalo
se o Rebutia ithyacantha, někdy ztotožňovanou s
Rebutia fiebrigii v. vulpes.
 |
|
Lobivia sp. El
Trigal |
Překvapily mě skutečně mohutné trny, takové
se v našich sbírkách nevidí. Ale rebucie nebyly jediné
kaktusy na sklaních výchozech, rostly tam i všude zastoupené
Opuntia sulphurea a nekvetoucí trsy
Cleistocactus spec. Na jednom místě, přímo u cesty, jsem
zahlédl červený květ, který patřil nějaké Lobivia.
Rostliny byly menší, do 6 cm v průměru, sytě zelené,
neobrážející, s krátkými, ale silnými trny. Nikdy jsem
podobnou rostlinu
neviděl, nevím, kam ji zařadit a budu rád, když někdo ze
čtenářů dokáže tenhle taxon určit a ozve se mi.
Na stanovišti Sulcortebutia langeri
Hřbety východních hor, lemujících údolí severně Vallegrande,
jsou tvořeny tvrdým křemičitým pískovcem, bílé, až šedé
barvy. Vegetace zde je jen sporá. Právě tudy se procházel
páter Andreas Langer, kněz Řádu dominikánů v Comarapa, když
v roce 1978 objevil zcela novou Sulcorebutia ve
vrcholových partiích pískovcových skal. Jen Pánbůh ví, co ho
tady vedlo k průzkumu terénu. Jisté je, že pískovcové
výchozy ze silnice nejsou vidět a stanoviště samo je nejméně
4 hodiny ostré chůze od Vallegrande.
 |
|
Stanoviště
Sulcorebutia langeri |
Vegetace ve svahu je bohatá, hustá a obtížně
prostupná. Vedle četných keříků a nízkých stromů rostou i
kaktusovité, ale ty se objevují až v sušších a kamenitých
partiích. Jsou reprezentovány zejména Bolivicereus
samaipatanus, Cleistocactus candedilla,
Lobivia arachnacantha v. a Echinopsis huotti.
 |
|
Na východ od
stanoviště Sulcorebutia langeri |
 |
|
Lobivia
arachnacantha |
 |
|
Echinopsis huotti |
Mezi mohutnými kmeny ve spárách a menších
kapsách se objevují Sulcorebutia langeri. Podle
popisu i ve skutečnosti roste ve velkých skupinách, často o
několika desítkách hlav, jednotlivé jsou drobné, podle mých
poznámek o průměru do 15 mm, většinou jsou menší a podstatná
část těl je ponořená pod úrovní terénu.
 |
|
Sulcorebutia langeri |
Půda je silně písčitá, s relativně vysokým
podílem humusu, který se tvoří ze zbytků trav, mechu a
spadaného listí. Na stanoviště spadne nepochybně velké
množství srážek a je zde i vysoká vzdušná vlhkost. Jsou zde
zastoupeny hojné mechy, lišejníky a tilansie. Stanoviště je
velmi teplé po celý rok, teploty, i zimní noční teploty
neklesají pod 12 stupňů, ve dne 22-27 stupňů. V létě je to
mnohem víc. I během zimních měsíců často, i když nijak
vydatně, prší a je pod mrakem a to považuji za podstatné pro
úspěšnou pravokořennou kulturu.
V literatuře je uváděna příbuznost s nejbližším žlutokvětým
taxonem, Sulcorebutia cardenasiana od Pasorapa.
Osobně si myslím, že jediné, co oba druhy spojuje, jsou
žluté květy, nic víc. Koho to zajímá, může porovnat foto z
přírody Sulcorebutia langeri a Sulcorebutia
cardenasiana od Pasorapa v minulém díle Toulek Bolívií
(5). Stejně tak zdánlivá příbuznost se Sulcorebutia
augustini, nebo se žlutokvětou Sulcorebutia
gemmae bude nejspíš projevem vývojové konvergence, než
skutečnou příbuzností těchto druhů.
Vallegrande
Je poměrně velké město s 27 000 obyvateli a správní
středisko celé oblasti. Leží v nadmořské výšce 2000 m, kde
je velmi příjemné klima, přijatelné teploty a přiměřené
srážky. Půda v okolí je úrodná a tak se zde rozvinula
zejména zemědělská výroba.
 |
|
Město Vallegrande
pohledy od El Mirador |
V podledních 10 ti letech se prudce rozvíjí
i turismus, může za to zejména „Ruta de Che“ a samozřejmě
skutečnost, že před 14 léty zde byly exhumovány ostatky „Che“
a jeho druhů a v blízkosti obou hromadných hrobů u ranveje
letiště vzniklo malé mausoleum. Náměstí je ve Vallegrande
vzácně podobné náměstím jiných bolívijských měst, jen s tím
rozdílem, že většina stromů i keřů právě kvetla. Na východní
straně náměstí stojí několik ve své době přepychových
měšťanských domů typického koloniálního stylu. Také mě
zaujal „Obecní kulturní dům“, ale v časných ranních hodinách
byl ještě, a odpoledne už zavřený.
 |
|
Měšťanský dům |
 |
|
Obecní dům
Vallegeande |
Do Vallegrande se vždy těšíme, a to proto,
že nad městem, na skutečné vyhlídce, stojí restaurace „El
Mirador“, kde skvěle vaří a servírují na evropské úrovni.
 |
|
Interier El Mirador |
 |
|
Oběd na El Mirador |
Restauraci vystavěl německý přistěhovalec,
ale před několika roky ji prodal a odešel do důchodu.
Chlubíval se, že byl u mrtvoly Che Guevary, část výzdoby
tvořily fotografie, tuto událost připomínající a spousta
dalších drobností, dnes turistických trháků.
 |
|
Busta Che |
 |
|
Mrtvý Che |
Zatím co se chystalo menu, prohlíželi jsme
si město pod námi, a hlavně vytypovávali místa, kde by mohly
růst dosud dobře schované Sulcorebutia vargasi. Bylo
zataženo, po nočním dešti mlhavo, přesto se v dálce dalo
rozeznat několik cest, mířících do východních hřebenů. Tam
pojedeme.
 |
|
Východně Vallegrande |
Cestu na východ od města jsme našli a začali
stoupat. Okolní svahy zčervenaly, červenohnědá byla půda a
hlavně skalní výchozy. Jásal jsem, jsme na místě (kde jinde
by mohly růst červené rostliny, než na červených půdách a
skalách!). Začalo pršet, za chvíli jsme byli promočení až na
kůži, rostliny žádné. Skály byly sice jemné pískovce, ale
obsahovaly takové množství železa, že veškerá vegetace na
nich byla nízká a chudá. Jen
několik skupin pséků, snad Echinopsis huotti v.
vallegrandensis. Cestou do vyšších poloh jsme míjeli
nečetná políčka a ve vlhčích údolích uprostřed divokého
porostu byly sady broskvoní. Počasí se zhoršilo, viditelnost
klesla na několik metrů, na prašné cestě se vytvořila
vrstvička klouzavého bláta. Ve svazích se tvořily stále
širší potůčky vody. Jediným nálezem byly roztroušené
populace Echinopsis spec., které měly nádhernými
starorůžovými květy. Lišejníky a mechy na stromech i
kamenech byly ozdobené perličkami zachycené vody.
 |
|
Červenokvětý
Echinopsis, východně Vallegrande |
 |
|
Mechy a lišejníky,
Vallegrande |
Otočili jsme zpátky a hledali místo na
ubytování. Bylo na samém severním konci města, nedaleko
betonové, asi 6 metrů vysoké, sochy Krista Spasitele. Nocleh
na pastvině nepatřil k nejluxusnějším, ale ráno bylo
příjemné. Jak jsme se vzbudili, v nedalekém stavení se
rozštěkal pes. Za chvíli se vynořila z hloubi domečku žena a
na tácu nám přinesla konvici horké kávy a několik sušenek.
Bylo to příjemné překvapení a hlavně, projev nefalšované
pohostinnosti chudých lidí.
 |
|
Ranní káva |
To, že jsme spali blízko chudých, potvrdila
návštěva našeho velvyslance Miloše. Když se vrátil, ani
nemluvil, jen kroutil hlavou. Něco podobného prý za celý
život neviděl. Stále jemně pršelo. Na výlet do hor v mracích
nebylo ani pomyšlení. Tajemství Sulcorebutia vargasi
zůstalo horám. Máme motivaci pro příště.
V příštím díle konečně najdeme Sulcorebutia vargasi,
ale jen její červenou nominátní varietu. Nalezneme další
nový druh Sulcorebutia nad Pucara, dorazíme do
městečka. Dostaneme se do výhně pekelné a přejedeme Rio
Grande.
|
