Předčasnou vánoční nadílku mi připravila zajímavá rostlina z čeledi Aizoaceae,
když na sklonku listopadu naplno rozevřela své květy. Rostliny jsem asi
před třemi lety získal od pana Jaroslava Bittmana z Dymokur. Jejich
název neznal, což mi bylo až do tohoto roku vcelku jedno. Po celou dobu
jsem rostliny pěstoval stejně jako ostatní. Až letos zjara jsem při
jejich přesazování spatřil nápadně ztloustlé kořeny.
Vybral
jsem jednu z nich, zkrátil a očistil jí kořeny a povysadil je nad
povrch substrátu. Stejně to dělám už dvacet let s některými druhy
trichodiadem (T.densum, T.bulbosum, T. fergusoniae a dalšími) a dvěma rostlinami Nananthus vittatus. Také jsem po okrajích zredukoval korunku a odstraněné větvičky ponechal v množárně, kde po delší době zakořenily.
Protože
rostlina tyto změny snášela dobře, totéž jsem po čase udělal i s další.
Začal jsem těmto dosud opomíjeným rostlinám věnovat více pozornosti. S
radostí jsem sledoval, jak se jim začínají postupně zmenšovat nově
přirůstající listy a zvyšující se počet bočních větviček brzy učinil
korunku takřka neprostupnou.
Už
koncem září jsem pozoroval první náznaky poupat v růstových středech,
ale květy se rozevřely až na přelomu listopadu a prosince. Byly zrovna
pošmourné dny, a tak jsem trnul, zda se vůbec otevřou. Po mnoho dnů
jsem byl potom svědkem jejich naprosté spolehlivosti. Zatímco vedle
nich stály zatvrzele se neotvírající trichodiademy, květy těchto
rostlin se otvíraly s železnou pravidelností každé odpoledne a
zůstávaly tak ještě pozdě večer, kdy už byla venku dávno tma!
Když
jsem měl k dispozici konečně fotky kvetoucích jedinců, mohl jsem
požádat o pomoc s jejich určením Petra Pavelku. Ještě předtím jsem
usilovně hledal na internetu, prošel stovky fotek, ale vždy mne navedly
na falešnou stopu. Petr se nejenom vyzná, ale navíc je rychlý a
spolehlivý. Asi za hodinu se mi na obrazovce objevil název Marlothistella uniondalensis.
V životě jsem se s takovým jménem nesetkal, a tak jsem ze zvědavosti
znovu prosvištěl internet a našel několik údajů (nebylo jich tam příliš
mnoho).
Rod Marlothistella
zahrnuje pouze dva druhy rostlin z nejjižnější části Afriky. První z
nich je výše uvedená rostlina, popsaná v roce 1928 prof. Gustavem
Schwantesem, druhou pak Marlothistella stenophylla (S. A. Hammer, 1995). Ta je některými odborníky považována pouze za subspecii prvního druhu (M. uniondalensis var. superstenophylla). Dříve byla uváděna také jako Mesembryanthemum stenophyllum.
Řeknu
vám, že ten název mi pořád dává zabrat, ale dělám pokroky. V duchu jsem
si celé jméno rostliny rozdělil do čtyř částí, z nichž ho při psaní
skládám. Marlothi podle mého oblíbeného druhu aloe, stella
mi připomíná název řecké taverny na ostrově Skopelos, která zůstává
jedinou hospodou, kde mi na třinácti dovolených v Řecku nechutnalo. Union je asociací na jednu malou politickou stranu, kterou jsem kdysi volil a dalensis
mi zase připomíná pochybného Topolánkova kamaráda, bez něhož si
Mirek nedokáže představit ani pořádnou lyžovačku v Insbrucku.
Díky
Petrovi tedy známe jméno nového adepta na vstup do řad oblíbenců pro
pěstitele sukulentních bonsají. Rostlina je to odolná. Od jara do
podzimu ji zalévám mírně, ale pravidelně. Vodu vysaje, přesto příliš
nepřirůstá. Dostává východní slunce a od oběda už je ve stínu. Zalévám
ji konvičkou přímo na listy (tedy pokud zrovna nekvete) a od podzimu jí
zvyšuji dávky vody, protože přirůstá. V zimě snáší poklesy teplot k
5°Celsia. Rostlinu vůbec nepřihnojuji, zato přesazuji každé jaro do
čerstvého substrátu s větším podílem písku. Tvoří přízemní koberec těl,
jejichž úzké lístky se v létě zbarvují do modrozelena a na jejich
povrchu se objevuje velké množství drobných teček. V zimě začne
převládat zelená a tečky nebývají tak výrazné. Květy mají průměr asi
3cm a jejich barvu vidíte na fotografiích.
Je
to kytička na první pohled docela nenápadná, ale letošním předvánočním
představením své plné krásy se zařadila mezi mé oblíbence.
|
