 |
|||||||||||
Kaktusářské léto 2007
|
|
Probíraje se těmi několika málo fotkami, které jsem na přelomu června a července pořídil, vidím, že dnešní přehlídka bude co do druhového zastoupení docela pestrá. Bez dalších dlouhých úvodů přejdu raději ke zmiňovaným fotkám.
Na prvním snímku mám šestiletý semenáč s označením Acanthocalycium aurantiacum FR 148. Rostlina byla nalezena a v roce 1968 popsána Waltrem Rauschem. Co na těchto šedozelených až 90 mm širokých rostlinách na prvním pohled musí zaujmout jsou až 50 mm široké zlatavě oranžovočervené květy, jejichž barvu odráží též latinské pojmenování druhu. Právě s kvetením tohoto acanthocalycia jsem měl do letošního roku docela problém. Ne, že by nekvetl, ale ač pěstován v pařeništi s maximálním přístupem čerstvého vzduchu, udrží se květ pouze jeden den. Takže odcházeje ráno vím, jak vypadá pupen několik hodin před rozvinutím, přicházeje odpoledne vím, jak vypadá květ po odkvětu. Co je mezi tím, na to jsem si musel počkat až na letošní poslední červnovou sobotu (nepočítám-li fotky v literatuře). Naleziště těchto rostlin se nachází u Mina Capillitas v argentinské provincii Catamarca. Nadmořská výška naleziště (3000 m) dává tušit, že rostliny ocení velmi světlé a vzdušné umístění, zimování pak při teplotách nepřesahujících 10°C.
Na dalších dvou fotkách jsou mamilárie, na nichž lze dokumentovat, jak rozmanitý a pestrý tento rod je. Mammillaria duwei již v mém seriálu v minulosti byla a troufnu si říct, že se ještě objeví. V tomto příspěvku jde o formu s jedním středovým trnem (v červnovém čísle roku 2005 to byla forma pouze s okrajovými trny). U druhé mammillárie mám na jmenovce uvedeno Mammillaria spec. HK 500. Rostlina patří mezi velkokvěté, háčkovité mamilárie. Z areol vyrůstá cca 13 bílých okrajových trnů, jejichž špičky přecházejí do rezavě hnědé. Středový trn – vyrůstá kolmo na trny okrajové – je jeden, tmavě hnědý, ukončený háčkem. Jak už to u velkokvětých rostlin tohoto rodu bývá, největší ozdobou jsou květy. Ty vyrůstají v horní třetině stonku, jejich barva přechází od jemně růžové na okraji květních lístků po sytě růžovofialový jícen.
Na dalším snímku mám letos poprvé kvetoucí Echinocereus engelmannii var. brevispinus PP 699. Podle pojmenování by se mělo jednat o krátkotrnou varietu. Lze jistě polemizovat, co je nebo není krátký trn, v tomto případě bych však s výstižností pojmenování trochu nesoulasil. Čím se tento echinocereus liší od další sběrů z okruhu engelmannii je – alespoň u mých rostlin – poněkud tenčí stonek, který roste výrazněji do sloupku, přičemž po několika letech počíná odnožovat (a tím se už zase neliší). Zmiňovat se o kráse květů je myslím u většiny echinocereusů takřka zbytečné. Sytě fialová barva se – pro rod charakteristickou – zelenou bliznou je ve sbírce nepřehlédnutelná. Navíc květ oproti výše uvedenému acanthocalyciu vydrží po několik dní.
Thelocactus bicolor var. bolansis dorůstá výšky až 400 m při šířce až 100 mm. Na rozdíl od základního druhu je stonek více kuželovitý. Okrajových trnů z areol vyrůstá až 25, středových bývá 1 – 3, přičemž jsou o něco delší než trny okrajové. Mohou dorůstat délky až 50 mm (okrajové trny 20 – 30 mm). Jméno variety je odvozeno – zde se údaje liší – buď od pohoří Sierra Bola, nebo podle již zaniklé vesničky Cerro Bola, obojí v mexickém státě Coahuila.
A to byla pro tentokrát moje poslední fotka. V dalším pokračování zase nashledanou.
|
