|
|
||||||||||||||||||||||||||||||
Rebutia odehnalii - synonymum
|
||||||||||||||||||||||||||||||
|
Slíbil jsem napsat něco o Rebutia odehnalii a podpořit tak diskusi, zda se jedná o nový druh, nebo synonymum k dávno popsané R. violascens. Vlastně mě k tomuto kroku nepřímo podnítil p. Ivan Milt, s jehož názory v úvodníku webu KK Olomouc musí člověk souhlasit. Mnoha českým kaktusářům je dána do vínku buď vystrašenost a podlézavost autoritám, nebo naopak hypertrofované sebevědomí a sebestřednost. Obojí vede k osobním výpadům a nevraživosti až za hrob. Na druhé straně většině z nás chybí potřebná dávka asertivity a schopnost názory a postoje zahraničních odborníků, nebo tuzemských oponentů korigovat svými argumenty a fakty. Tedy, pokud je skutečně máme. Případně uznat chybu bez pocitu ukřivdění. V případě Rebutia odehnalii takové argumenty do jisté míry jsou, ovšem jsou i závažné pochybnosti. Pokusím se je jako poučený laik, nikoliv botanik profesionál, popsat, dokladovat něco fotografiemi, a komentovat. To vše s cílem vnést trochu světla do problému a vyprovokovat další kaktusáře. Historie rostlin, později popsaných jako Rebutia odehnalii, se odvíjí od jejich nálezu v lednu 1997, do doby mé první cesty do Bolivie. Všechno bylo pro mne nové, nevšední a vzrušující, „nešel“ jsem jen po kaktusech, ale zajímal se spolu se svými přáteli o každou maličkost, kterou jsme potkali. Tak se stalo, že při obhlídce kulturních plodin u místní usedlosti jsme přebrodili říčku a Josef Odehnal uviděl v prudkém svahu nad řekou rostliny, později dostaly studijní číslo SE 109 (pygmea v. V od Potosí).
Přivezl jsem (nevědomky sic, ale nelegálně) 6 rostlin, které mě byly jako pašerákovi zabaveny, ale později navráceny. Z těchto 6ti rostlin jsem vyprodukoval postupem času mnoho semen a vypěstoval já, nebo mí přátelé, stovky dnes již dospělých, kvetoucích rostlin, a ty odešly do sbírek milovníků rebucií. Semena se studijním číslem SE 109 jsou nabízena dnes i v zahraničních katalozích, ačkoliv já sám jsem nikdy nikomu do zahraničí semena nedaroval, ani neprodal.
Rebutia odehnalii si rozšíření zaslouží, protože je „jiná“, než podobné, růžově kvetoucí druhy rodu Rebutia. Když rostliny poprvé v roce 1998 zakvetly, ukázalo se, že barva květu je světle růžová, v dalších dnech blednoucí. Nastal problém najít správné jméno. Ukazoval jsem rostliny i fotografie mnoha kaktusářům, ale nikdo nedovedl přiřadit jméno. Doba internetu u nás teprve začínala. Hledal jsem podle popisů, ale jsem tak trochu fričovsky poznamenán - dobrá fotografie pro mě znamená víc, než podrobný popis. Samozřejmě uznávám, že bez platného popisu to nejde. Údaje z původního Ritterova popisu R. violascens, jakkoliv jsou podrobné, nemohou jednoznačně stanovit, že R. odehnalii je synonymum R. violascens. V prvních letech jsem byl přesvědčen, že jsme znovu nalezli legendární Ritterovu Rebutia mixta, a tato myšlenka mě ještě zcela neopustila. Její popis v Kaktusy Jižní Ameriky seděl na naše rostliny nejlépe. Navíc, nikdo, kromě Rittera neznal a neviděl živou R. mixta, protože byla nalezena pouze jedna rostlina a ta byla uložena do herbáře (podle údajů v KuaS 1977, zatím co v knize v roce 1980 FR tvrdí, že je jen fotografie…!). Jediné, co mě brzdilo, byla vzdálenost mezi stanovišti (R. mixta nalezena na Mal Paso), dále skutečnost, že jednotlivé druhy rodu Rebutia se obvykle vyskytují na malých areálech, ale při generativním množení vykazují neobyčejnou stabilitu a uniformitu všech znaků (výjimky skupiny kolem R. heliosa a několik málo jiných rebucií z oblasti Culpina potvrzují pravidlo). Je to jev u kaktusů neobyčejně vzácný, zejména u kaktusů Jižní Ameriky. Konečně, podstatné bylo i vědomí, že rostliny se sběrovými čísly FR 352 a WR 295 přece znám a nikdo nikdy nepochyboval o jejich autentičnosti. Popis Rebutia violascens (použiji materiálů, zpracovaných O. Šídou):
Popis Rebutia mixta:
Popis Rebutia odehnalii v Acta musei Richnoviensis 9 (1) zveřejnil Josef J. Halda, ale jako spoluautoři jsou uvedeni Vladimír Šorma a Václav Šeda. Popis v AMR je velmi stručný. Jako spoluautor popisu cítím povinnost některé skutečnosti upřesnit a doplnit. Chápu většinu z připomínek odpůrců J. Haldy. Některé jeho popisy byly oprávněně zavrhnuty, jiné překombinovány (na kolik oprávněně nesoudím), ale „priorita“ zůstává. A o to možná jde nejvíce. Největším problémem zůstává povrchní, zjednodušující pohled a dojem, že popisy jsou šity horkou jehlou. Na tomto místě bych rád připomenul, že i rakouští, němečtí a britští kaktusáři se chovají občas podobně. Navíc, obvykle uznávají jen své vlastní popisy, třídění a kombinace…
Popis R. odehnalii začíná, podle mého názoru, ne zcela šťastně přirovnáním nového druhu k Rebutia eos. Pro ilustraci zveřejním jako první fotografii Rebutia eos, ze které je patrná určitá podobnost ve tvaru a barvě těla, a také v barvě květu (nikoliv v jeho tvaru!, což je podle mne zásadní). Na druhou stranu i Ritter toto přirovnání použil v popisu své R. violascens.
Pro Rebutia eos je charakteristický dlouhý, štíhlý květ nálevkovitého tvaru, okvětní lístky úzké a kopinaté (na internetu ovšem najdete i fotografie s květy malými a přisedlými…).
Na snímku je mimo květy vidět i detaily těla, žebra, rozdělená do bradavek, tvar a velikost areoly, počet, barva, uspořádání a velikost trnů. Jako u každého roubovance rebucií jsou některé znaky zvýrazněny a jiné až deformovány. Pro pořádek následuje snímek dvou originálních rostlin, bez květů a na konci vegetační sezóny. Jsou pěstovány devět let v kultuře a zachovávají si většinu charakteristik rostlin v přírodě. Jejich velikost se téměř nezměnila. Průměr těla kolem 2,5 cm, výška 3,5 cm.
Tvar těla mladých semenáčů je krátce
sloupkovitý, dospělé rostliny mají tvar krátkého komolého
kužele, kdy výška je jen o málo větší, než šířka báze
rostlin. Roste téměř vždy solitérně, v přírodě
jsem nenašel jedinou odnožující rostlinu. Barva těla R. odehnalii se v průběhu
vegetace mění. Ve vegetačním klidu jsou rostliny šedozelené,
na jaře v době květu jsou světlejší, ale pod hrboly
žeber se objevuje fialové zabarvení, které se v průběhu
léta postupně ztrácí a rostliny postupně tmavnou.
Zabarvení těl R. odehnalii je charakteristické a
neznám jiný podobný druh. Počet žeber se u dospělých rostlin na
vlastních kořenech velmi špatně určuje, protože žebra
jsou téměř neznatelná, rozdělena do velmi výrazných
hrbolů. Počet žeber kolísá mezi 11-12, při čemž většina
mých dospělých rostlin má žeber 12 (nezodpovědně nedodržují
Fibonacciho číselnou řadu, která jinak u rebucií platí…). Areola téměř kulatá, nebo jen mírně
protáhlá, s velmi malým množstvím hnědé vaty, která
se smývá. Areoly se velmi snadno vylamují. Trny u roubovaných jsou obvykle v počtu
10, téměř pektinátně rozložené, rovné, 2-5 mm dlouhé,
nikoliv však k tělu přilehlé. Jeden nebo dva horní
trny jsou kratší, silnější a tmavší. Mladé trny hnědé,
postupně světlající, až šedivé, hnědé zabarvení zůstává
na bázi i špičce trnu. Dospělé pravokořenné rostliny
mají obvykle trny kratší a v počtu do 8. Trny jsou
velmi tvrdé, píchající a křehké! Květ R. odehnalii je talířovitý, květní trubka velmi krátká, okvětní lístky široce lancetovitého tvaru, na špičce vybíhající do cca 1-2 mm dlouhé ostruhy, někdy je patrný tmavší střední proužek.Velikost květů kolísá obvykle mezi 38-45 mm.Růžová (karmínová) barva tyčinek je jen na některých rostlinách, barvu čnělky jako zelenou nemohu označit v žádném případě. Z popisu nelze bezpečně odlišit R. mixta a R. violascens, popis R. mixta se odvolává na podobnost květu s R. rosalbiflora (ten je ovšem podstatně menší), u R.violascens by odpovídal, ale není zdůrazněna krátká trubka. U R.. odehnalii je tak krátká a silná, že květ má výrazný talířovitý tvar.Oproti jiným rebuciím z podrodu Pygmaeolobivia je to tvar zvláštní. Takže, rozdíly R. odehnalii oproti popisu R. violascens a R. mixta podle mě existují, ale nejsou zásadního významu. Z fotografií R. violascens, dosažitelných na internetu, však soudím, že představují jinou rostlinu, nebo spíše jiné rostliny (rozuměj více druhů rostlin z různých stanovišť). Příkladem je R. violascens, z galerie M. Winberga, zveřejněná Pavlem Urbánkem, mimochodem vůbec neodpovídá popisu! Nejsem schopen rozlišit, která z nich odpovídá původnímu Ritterově (FR 352) a která Rauschově sběru (WR 295) a na kolik jsou údaje o stanovištích jednotlivých nálezů těchto lovců kaktusů přesné a novějšími nálezy potvrzené (např. sběrová čísla J 171, RH 325, RH 306 aj.). Pravdou je, že obrázek rostliny RW 415 v citovaném KuaS 1/2004 představuje téměř jistě rostlinu totožnou s SE 109. Mimo fotografií nemáme k disposici autentický rostlinný materiál a tak ani sledování jejich vývoje - „chování v kultuře“ a porovnání se studijními čísly SE 102 (viz I. N. Cact. na jiném místě) a SE 109 není prozatím možné. Areál výskytu, tak jak jej uvádějí Wahl a Gertel, totiž 80x130 km, je pro jeden druh Rebutia v bolivijských podmínkách přece jen značně rozlehlý. Podobným rozsahem se může chlubit jen široká skupina kolem R. steinmannii, která je však rozdělena do celé řady druhů, nebo samostatných a dobře odlišitelných variet.
Terénní průzkumy ovšem pokračují a cestovatelé přinášejí fotografie kvetoucích Rebutia z přírody z každé nové expedice. Tak se stalo, že se mi dostaly do ruky snímky růžově kvetoucích Rebutia, fotografované v nesmírně zajímavé, ale dosud opomíjené (protože nebezpečné) oblasti Mal Paso.
Zda je pravdou tvrzení p.Willi Gertela a Rainera Wahla v KuaS 1/2004 o synonymitě Rebutia violascens a R. odehnalii ukáže teprve čas, pozorování autentických rostlin ve sbírkách a terénní průzkumy. Kdyby v našich sbírkách byly zastoupeny pravé R. violascens s čísly FR 352 a WR 295, znali bychom je a SE 109 by byla nejspíš s nimi ztotožněna. Přes skutečnost, že popis R. violascens zcela nesedí na rostliny R. odehnalii.
Nakonec ještě pár snímků Rebutia odehnalii ze stanoviště, které bylo při naší poslední návštěvě značně zdevastované kozami z nedalekého hospodářství:
Případ názorně ukazuje, jak jsou úmluvy CITES kontraproduktivní, pokud jde o určení rostlinných druhů v přírodě a jejich skutečnou ochranu. Kaktusová flóra Bolivie nebyla ještě zdaleka prozkoumána a druhy identifikovány, nebyl bezpečně stanoven areál výskytu a při tom probíhá proces, kdy je mnoho stanovišť kaktusů beznadějně zničeno pokračující industrializací země. Legalizace pohybu tzv. „ohrožených jedinců“, byť v omezeném množství do kultury, pro jejich poznání, identifikaci a rozmnožení by prospěla ochraně přírody mnohem více než administrativní překážky a pasivní ochrana mezinárodní úmluvou.
Připomněl mě to i článek „Pytláctví jako ochrana přírody“ v Reflexu 37/2006. Na rozdíl od živočichů však nemají rostliny vůbec žádnou šanci utéci před nenasytnou kozou nebo bagrem… Po několika návštěvách Bolívie vím, o čem mluvím. Jen nerad bych se dočkal stavu, že se o kaktusech budeme bavit nad popisy, herbářovými položkami a nepříliš kvalitními fotografiemi. I osudy přírodních populací, o kterých je vedena diskuse, je zpečetěn. Stanoviště SE 102 zakryl asfalt, sporný druh SE 109 neúprosně žerou kozy… Kdybych v roce 1997 neporušil mezinárodní úmluvu, lidstvo, a to včetně úředníků ochrany přírody, by ani nepostřehlo, že v průběhu dalších osmi let ztratilo nenávratně další rostlinné druhy… |
|||||||||||||||||||||||||||||
- RNDr. Václav Šeda
E-mail: lucka@lekarnaVM.cz
Foto: Andrzej Mucha, Polsko - Václav Šeda, ČR
Lucie Šedová
www.sedova.com
