Vojtěch Sapík a A. Vojtěch Frič 

Alberto Vojtěch Frič (8.9.1882), jehož 120. narozeniny v letošním roce vzpomínáme, je pro české kaktusáře historická legenda, tak jako pro němce např. Schumann, Backeberg nebo pro američany Britton a Rose. Jeho tehdejší kaktusářské znalosti jsou nesporné, tak jako jsou známy jeho další aktivity. Proto se nesmíme divit, že tuto známou a slavnou osobu chtěli malovat či modelovat někteří umělci. Známá je kresba z jeho katalogu Kakteenjägr nebo plastika s dýmkou, která byla použita i na oznacích. Další plastika je dnes známá z udělování cen kaktusářům jako Zlatý Alberto nebo z medailí vydávaných ve Dvoře Králové nad Labem ap. Málo je však známo, že byla zhotovena i busta A. V. Friče od mladého nadějného sochaře Vojtěcha Sapíka.

 
Vojtěch Sapík (1888-1916)   Sapík ve svém ateliéru

Vojtěch Sapík se narodil 8.4.1888 v havířské rodině ve Slezské Ostravě na Kamenci, vyučil se štukatérskému řemeslu u mistra L. J. Jirotky (1902-1905) v Ostravě, kde se již projevilo jeho modelářské nadání, vystudoval umělecko průmyslovou školu u prof. J. Drahoňovského (1906-1909) v Praze a speciální školu sochařskou a medailérskou u S. Suchardy (1909-1911). V září 1911 se stává členem Výtvarného odboru Umělecké besedy v Praze. Téhož roku odjíždí na studijní pobyt do Francie a roku 1913 na půl roku do Itálie. V červenci 1914 odjíždí do Slivna s modelem návrhu na pomník Hadži Dimitra. V lednu 1915 nastupuje vojenskou službu v Šibeniku, později v Uničově a po půl roce odjíždí na východní frontu, kde 5.7.1916 umírá u vsi Barotim pod Dubnem.

portrét A.V. Friče od V. Sapíka (1914)

Ač podlehl zranění na východní frontě velmi mlád, zanechal za sebou pozoruhodná a zajímavá díla. Rychlý nástup tvůrčí znalosti přinesl sled znamenitých soch, které jsou umístěny po celých Čechách a na Moravě. Bohužel v rodném kraji je jen jedna realizace, ještě ze školní práce “Alegorie vzdělání”, provedené na průčelí svinovské školy. Z jeho rukou vzešlo i několik pozoruhodných portrétů např. Maxim Gorkij (1913), A. V. Frič (1914), Josef Mánes (1915), Antonín Dvořák (1915), Jaroslav Vrchlický (1915) a další. Část Sapíkova uměleckého odkazu je uložena v ostravské galerii, jedním z nich by měla být i bronzová busta A. V. Friče. Údajně měly být zhotoveny dvě sádrové kopie, jednu měl A. V. Frič ve vile Božínce (později u syna Ivana Friče) a druhou věnoval A. V. Frič svému příteli, Ing. Koblicovi, který byl vynikající chemik a fotograf (co se stalo s touto kopií není známo).

bronzová busta A. V. Friče (Čerwuiš, str. 93)

Yvonna Fričová vydala knihy o indiánu Čerwuišovi, kde je vzpomenuto i na Vojtěcha Sapíka. V knize “Čerwuiš aneb z Pacheka do Pacheka oklikou přes střední Evropu” (vydáno v roce 2000) se píše:

„Další sochař, Sapík, bydlel přímo u nás v domě. Jednou přišel nehledal žádné výmluvy a řekl rovnou, že se jde ohřát. Neměl ani na uhlí, ani co jíst. Mezi našim lidem koluje pověra, že každý správný Umělec s velkým U musí hodně trpět a hladovět. Sapík tu představu splňoval přímo ideálně. O tom, že bych mu poslal Čerwuiš s putnou briket, nechtěl ani slyšet. Sedne si u nás do koutečka a nikdo o něm nebude ani vědět. Našel jsem tedy jinou formu, jak bych mu vypomohl a neranil přitom jeho hrdost. Požádal jsem ho, jestli by mi neudělal portrét. Odmítl jsem ovšem sedět mu modelem v nějaké morně, bude mi muset alespoň dvě tři hodiny předtím důkladně topit. To bylo v mém, ne v jeho zájmu, to mohl přijmout. Míval jsem ovšem velmi málo času a ještě méně trpělivosti k sezení, vydržel jsem to někdy jen pět minut a jindy jsem opravdu nemohl do podkroví odskočit. Portrét byl hotový až pozdě z jara, kdy už se topit nemuselo. Sapíkovi zbylo dost času, aby se mohl věnovat vlastní volné i užité tvorbě, ale nenašel zákazníky. Zemřel pak za války někdy v Istrii. Po jeho smrti byly odlitky mé busty prodány v dražbě. Podle toho, jak mi v mém portrétu lichotil a jak mě zidealizoval, jsem vycítil, že mně za trošku tepla oné zimy byl velmi vděčný.”

V těchto dvou pohledech je několik nesrovnalostí. Frič přivezl Čerwuiše ze své třetí cesty a představil jej i na kongresů Amerikanistů v roce1908. V tuto dobu měl Sapík sice 20 let, ale ještě chodil do školy. Avšak dle katalogů z výstav se zhotovení busty uvádí až v roce 1914, v tuto dobu zde však už zase nebyl Čerwuiš. Je však velmi pravděpodobné, že ve válečných letech oba bydleli ve stejnou dobu ve stejném domě v Náplavní ulici a tak se mohli setkávat u jedněch kamen, kde mohla vzniknout i tato busta. Vojtěch Sapík tak zanechal pro kaktusáře a nejen pro ně podobiznu A. V. Friče v době kolem jeho třiceti let. Více o životě Vojtěcha Sapíka se můžete dovědět v knize Antonína Hartmanna: Vojta Sapík, Praha 1958. nebo ve starých časopisech Národní listy, Zlatá Praha, Život, Venkov, Včera, Lumír, Topičův sborník apod.

Tři fotografie převzaty z knihy A. Hartmanna a jedna z knihy Y. Fričové, kde je busta fotografována v bytě Ivana Friče.


Lumír Král