V jednu se vracíme do Cerritos. Vzhledem k tomu, že nemohu najít doklady od auta, snažíme se dovolat známým do hlavního města, zda jsem je nenechal v jejich autě. Bohužel telefon vyzvání zbytečně. Rozhodujeme se pro přiblížení k silnici číslo 57 s tím, že ráno budeme telefonovat znovu.

Z Cerritos vede nízkým pohořím slušná asfaltová silnice. Někde uprostřed trasy jsme si vyhlédli polní cestu v hustém křoví a přímo na ní rozbíjíme tábor. Na kameny stavím ještě neposkvrněný kotlík, Pavel rozbaluje stan. Je nádherný nedělní podvečer. Sedíme na kamenech u auta a čistíme semena kaktusů. Pohoda, kterou by nemělo nic narušit. A přece. Ze zákruty cesty, mezi křovím, se objeví Mexičan. Malý chlap. Bílá košile, šedé kalhoty a černá americká kšiltovka. Bueno! Zdravíme se navzájem. Ptám se jestli můžeme parkovat na téhle cestě. Mávne rukou, trochu má nakoupené. Říká, že jde od sestry z návštěvy. Zajímá se odkud jsme a co zde děláme. Těžce mu vysvětlujeme hlavně to první. Zná jenom Německo a Francii, všechno ostatní je pro něj „al lado”, vedle. Na odpověď, že hledáme kaktusy nám sděluje, že je hlídá federální policie. Chce, ať to sbalíme, že nás zve k sobě na večeři. Váháme. Tvrdí, že bydlí kousek odsud. Nakonec balíme, v čemž nám pomáhá.

Z jeho „lejos”, se vyklube patnáct kilometrů. Z hlavní silnice pak vyšplháme příkrou cestou do dvora. Terasovitá stavení, propojená uličkami a kamennými zídkami. Procházíme přes sousedův dvůr, do domu našeho hostitele. Psi různých ras nás doprovází.

Zůstáváme stát na dvorku, obehnaném kamennou zídkou, za níž je svah stoupající vzhůru, k další terase se stavením. U jedné stěny je přístřešek s otevřeným ohništěm. Letní kuchyně. Kuchyňské potřeby jsou pověšeny na kůlech podpírajících střechu. Všechno po ruce. Dvůr je čistý, zametený, jakoby nás čekali. Vlastně - je neděle.

Stojíme přede dveřmi, které jsou trochu otlučené a děravé a čekáme, až nás pán domácí uvede. Za nimi nás vítá malá kuchyňka. Největší zázrak, plynový sporák v rohu. Malá kredenc, stůl, pár židlí, na stěně polička s hrnci, pokličkami a hrníčky. Vedle obytná místnost, snad pět krát čtyři metry, kde žijí se svou ženou, šesti dětmi, z nichž nejstarší dcera je vdaná a má své dvě děti.

Armando, jak se náš hostitel jmenuje, nás představuje rodině. Jeho nejstarší dcera je nejhezčí indiánkou, jakou jsme v Mexiku potkali. Štíhlá, dlouhé černé vlasy, velké tmavé oči. Když drží malého synka v náručí, vypadá jako Madona.

Odmítáme Armandem nabízenou kořalku z flašky, úhledně zabalené do novin. Posílá syna, aby nám donesl pivo. Dcera zatím připravuje večeři.Sledovat její ruce a zacházení s nožem, kterým by se dala kosit cukrová třtina, je zážitek. Cibuli drží v dlani a nožem ji nasekává křížem krážem, do hloubky jednoho centimetru. Pak dvakrát odkrojí příčně a pokračuje v nasekávání. Cibule je neuvěřitelně jemně nakrájená. K ní nakrájí avokádo, přidá nějaké koření a roztírá to v kamenné misce, pamatující hluboký středověk. Další salát připravuje z feferonek. K tomu opéká brambory a připravuje tortilly. Ač je to vyloženě bezmasé jídlo, výtečně si pochutnáváme.

Pobízím Armanda, ať jí s námi. „Nó, to je pro vás,” odmítá. Chválím, že jeho dcera je cocinera graciosa. Jen se usmívá. Na stěně obývacího pokoje vidím kytaru. Ptám se, kdo na ni hraje.
„Yo, pero un poco. Já, ale jen málo,” říká Armando.

Vyptám si ji. Je to dvanáctistrunka, patřičně rozladěná. Dvě tenké struny chybí, u áčka nedrží strojek. Přesto se mně to daří naladit a spouštím, „Když jsem šel z Hradišťa”. Děcka sedí mezi dveřmi a zubí se. Mám úspěch. Tleskají, pobízí mě, abych pokračoval. Armando posílá syna pro další pivo. Folklór.

Vysvětlujeme děckám, kde je Česká republika a jak dlouho trvá cesta letadlem. Přidávám pár trampských písniček. Fotíme se spolu na dvorku. Když se loučíme, říkám Pavlovi, ať jim dá peníze. Kávu a sušené mléko přijali, ale peníze Armando kategoricky odmítá. Když vidím, že je spíše naštvaný, brzdím Pavla, ať mu peníze nenutí. Dlouho nám tiskne ruce. Adios!

Obloha je plná hvězd. Blíží se půlnoc, když stavíme stan pár set metrů od silnice 57. Kolem je písčitá rovina, porostlá akátovníky, jukami a stromovitými opunciemi. Ráno vstávám již tradičně dřív a stavím vodu na kávu. Než začne vřít, mám čas obejít nejbližší okolí, z kterého jsem nadšený. Mimo nádherných rostlin Thelocactus bicolor (obr. vpravo) zde roste Ferocactus hamatacanthus, právě kvetoucí Ferocactus latispinus, zajímavý echinofosulokaktus a dvě mamilárie, které jsme neurčili. Velké stromy opuncií jsou plné plodů, na kterých si pochutnávají ptáci. Pod vyvrácenými jukami jsou četné nory, zjevně obývané. Občas se mihnou mezi keři králíci, kterých je zde velká kolonie. Sbíráme semena, což nám nakonec zabere celé dopoledne.

Přes policejní kontrolu přijíždíme do Villa Hidalgo. I když je pondělí, na náměstí probíhají nějaké trhy. Kolem plno stánků se vším možným, rychlé občerstvení, kde vám připraví jídlo přímo před očima. Přestože je náměstí plné lidí, jsme s Pavlem stále na dohled, protože jsme o hlavu vyšší, než domorodci. Zastavuje mě starší, dobře oblečený muž a ptá se odkud jsem. Českou republiku nezná, ale Československo ano. Nakonec mně potřásá rukou a přeje hodně pěkného v Mexiku.

Konečně se dovoláme Milana. Doklady od auta jsou u něj, takže nasedáme a hurá zpět do hlavního města. Jsou tři hodiny odpoledne, silnice je poloprázdná. Ševynek šlape jako hodinky a v půl sedmé večer zastavujeme před domem známých. Tachometr naměřil 455 kilometrů.

Domovník nás vítá jakoby nás znal několik let a pouští nás do domu. Také Milanovi psi nám věnují patřičnou pozornost a dožadují se lichotek. Dostáváme kávu a popisujeme první zážitky z toulek po Mexiku. Milan nám zase sděluje zajímavosti z domova. Nechceme zdržovat, proto se loučíme. Psi sedí u dveří, rozhodnutí jít s námi.

Cesta hlavním městem je ucpaná, trvá nám to celou hodinu, než se dostaneme na jeho hranici. Později omylem míjíme odbočku na Matehualu a zajíždíme do San Luis Potosí. Noční město, plné světel, vypadá přitažlivě. Snad někdy. Nakonec se zajížďkou vyhýbáme jednomu placení za dálnici a časově jsme si moc nepohoršili. V jednu hodinu stavíme stan na stejném místě jako předešlou noc.

Pavel usne jako špalek. Mně se promítá film posledního dne. Villa Hidalgo a příjemné odpoledne strávené v jeho ulicích. Pak zrychlený přesun do Mexico City a zase zpět. Devět set kilometrů téměř nonstop. A úplně v pohodě.

Slyším vytí, snad psů. Někde v dáli. Pak blíž. Nakonec úplně blízko. A pak koncert, který jsem v životě neslyšel. Plačtivé hádavé vytí. Kojoti. Jakoby se přeli, kdo si do nás kousne první. Nic příjemného. Dusot tlapek po písku, těsně u stanu. Obíhají. Dělají si na nás chutě. Čekám, kdy se zakousnou jejich zuby do stanu. Slyším jejich dech. Pak to všechno ustalo.

Je sedmého října. Ujíždíme dálnicí na sever, k hranicím se Spojenými státy, kde chceme uskutečnit pokus o nalezení mamilárie, o jejímž nalezišti ví snad jen dva lidé a její stanoviště tají. Zkoušelo ji neúspěšně najít mnoho lidí.

Blížíme se k Matehuala. Hory a kopce se rozestupují. Náhorní rovina je skutečně rovinou a silnice jako přímka, končí pod oblohou. Hodinu jízdy bez otočení volantem. Dálnice má v Mexiku jednu specialitu, pro nás nezvyklou. Je jí RETORNO. Místo, kde se můžete vrátit do protisměru. Upozorňuje na to dopravní značka a levý pruh dálnice slouží pro odbočení. Na úsecích, kde není několik desítek kilometrů křižovatka, je to nezbytné.

Před Matehualou zastavujeme u malé vesničky, na nalezišti Turbinicarpus polaskii. Nalézáme ho poměrně brzy. Z nevelkého kopce sledujeme chudou vesnici, kolem níž proudí dálnicí stovky kamionů. Domky z hlíny, obehnané ploty z kaktusů. Široké údolí vyplňuje porost chaparalu. Jen ojediněle je vidět malá políčka, trpící suchem. Roztroušeně se pasou ovce, kozy, osli, koně a krávy. Spíš se snaží přežít.

Kousek od našeho zaparkovaného auta je základní škola. Jednotřídka, kde jsou všechny děti z vesnice. Vzbuzujeme zájem. Děti vybíhají ze dveří a opřeny o pletivo plotu na nás povykují. Když je fotím, radostně se zubí a mávají.

Nepříjemného souseda mají v pneuservisu. Neuvěřitelný nepořádek a skládka všemožného odpadu. Špatný příklad. Skutečností je, že i když mnoho domorodců má pořádek kolem svého domku, nepořádek za vesnicí nikoho nevzrušuje. Klidně vyváží odpadky do rybníku za vesnicí, do různých strží, nebo volně do přírody. Trochu barbarské. Ale i u nás je těch barbarů dost.

V Matehuale děláme technickou zastávku. Pavel má v úmyslu zavolat domů, já chci koupit nějaké pohlednice. Parkujeme na náměstí a rozcházíme se. Střed města nese známky španělské kultury, kterou začíná přemalovávat Amerika. Mnohé starobylé domy mají nádvoří s fontánou, arkádami a zelení. Vstupuji do velmi starého hotelu. Do pokojů v patře se vchází z ochozu atria. Příjemné příšeří, stěny obložené krásným dřevem. Prostředí má kladný náboj. Emocionálně vybízí k zastávce, posezení, pobytí. Bohužel.

V ulicích, vedle starých krámků, přímo agresivně vyhlížejí obchody amerického stylu. Poutače, reklamy, velké výlohy se zbožím a vlezlé nabídky slev. Sleva z vysoké nabídky.

Přicházím na další náměstí s velkým chrámem z pálených cihel, obehnaným lešením, mimo průčelí. Z nabízených pohlednic v celém městě nacházím, bohužel, jen obrázek tohoto průčelí a chrámového oltáře.

Ve vedlejší ulici je budova městské tržnice. Velikost sportovní haly, kde se dají koupit potraviny, oděvy, obuv, šperky a různé pomůcky pro domácnost, včetně sedla na koně, či osla. Ovoce a zelenina je perfektně naskládaná na pultech. Stánky s různým kořením voní na dálku. Stejně tak s rybami. Pastva pro oči. Časté jsou obchody s koženým zbožím, kde se dá koupit oblečení, boty, uzdy, ohlávky, řemínky, řemeny, biče a sousta dalších pomůcek do výstroje kovbojů, či chovatelů zvířat. Kolem je zřetelný kontrast pohody a spěchu. Muži postávají, posedávají a diskutují. Spěchají ženy. Odpovídá tomu i nápis na lítačkách baru „Las Vegas”. "Mladým vstup zakázán." A pod tím připsáno: „Také muzikantům a ženám”.

Pavel se domů nedovolal, já jsem pohlednice nekoupil, takže úkol nesplněn. Vracíme se na dálnici.

pokračování příště...

Text a foto ing. Vlad. Basovník